Únor bílý – pole sílí

Lidových průpovědí o tomto měsíci je víc: Co si únor zazelená, březen to uhájí, co si duben zazelená, květen mu to spálí… Nevane-li severák v únoru, bouří v dubnu…

Člověk, který dřív chodil po polích, se díval často k nebi. Pranostiky ale dosvědčují, že nikoliv kvůli Božímu oku, co na něho mělo odevšud koukat, ale kvůli počasí.
Druhý únorový den byl svátek Hromnic. Lidé si v kostele nechávali světit svíčky, aby jimi pak zažehnávali bouře (odtud slovo hromnice). Je pravděpodobné, že jako mnoho jiných, tento zvyk sahá do dalekých pohanských dob.
Pomalu končí období hospodářkého klidu a ve vzduchu je občas cítit první známky jara. “Na Hromnice musí skřivat vrznout, i kdyby měl zmrznout.”

Někdy se používá názvu masopust pro celé povánoční období. Ale správně začíná po svátku Tří králů a trvá do tak zvané Popelečné středy. “Sotva odbyty koledy vánoční, nastal masopust a žáci proběhali večery i noci s masopustními kantátami, zpívajíce a hudouce veselým společnostem,” píše se o studentech 16. století.  Slovo masopust znamená “maso pustiti”, tedy upouštění od masa. 

Význam slova masopust je totožný s latinsko-italským slovem karneval. (Carne-vale = maso-sbohem.) S masopustemn souvisejí maškary (maschara v arabštině znamená přestrojení). Pro maškarní bály vymyslel dr. Miroslav Tyrš název šibřinky (z německého Schabernack – taškařice, čtveráctví).

“Zhusta, chlapci, zhusta,
konec masopusta,
aj, masopust sa krátí,
aj, už sa nenavrátí.”

Kdysi jsem oslavy masopustu objížděl. A slyšel jsem:
“Vánoce, to nejsú dobré svátky, to len pořád z kostela do kostela. Fašanky, to sú svátky z hospody do hospody…”
“O fašanku sa chodí do takových kostelů, gde sklénkama zvonija.”

V historických pramenech bývá masopust nazýván svátkem ďábla.
Tomáš Štítný ze Štítného ve 14. století brojí proti těm, co slaví masopust v “obžerstvie a v smilnej žádosti”, lidé si prý libují v šeredných řečech a v “šeredných piesniech”, “nejeden viece sa hltí než požiti móž břich jeho”.

Mezi lidmi se naopak tradovalo, že kdo se o msopustu nenají, bude hladový po celý zbývající rok.  Je tké písemně zaznamenáíno, že král Václav IV. vystrojil například roku 1398 skvělé hody pro panstvo i měšťany a král Albrecht roku 1439 ve Vratislavi “strojil veselí s pannami a paniemi mladými” až, jak dodává František Palacký, “spadnul při tom ze schodů a zlomiv si nohu, okulhavěl navždy”.
I Mistr Jan Hus hartusí, že “masopustníci pojdú k smilství, obžerství, k bláznovství a ke své duše zahubení.” V jiném kázání z roku 1613 se běduje: “Běhají hůř než nerozumná zvířata po ryncích, po ulicích, po domích, křičí, blázní, lidi mámí, děti straší, ani psuom v kútě pokoje nedají…”

Masopust byl svátek přírodní obnovy a plodnosti. Nejenže se  odbývala většina svateb, ale plození bylo uctíváno bez rozpaků a nezakrytě. Jako znak plodnosti se maskám rozdávala vajíčka a některé druhy masopustního pečiva mívaly nezamluvitelnou podobu znaků, za jejichž kreslení jsou odedávna trestáni uličníci. Období, které bylo mravokárci označováno jako svátek ďábla. Lidi se převlékali za masky a vyváděli legrace, které by v jiný čas tak lehce neprošly. V masopustních zvycích byla zakódovaná skrývaná erotika, o které se nikdy nemluvilo, ale byla stejně všudypřítomná.

I před dávnými lety se o masopustu zpívaly písničky, při nichž se i otrlým mladíkům vháněla krev do tváře. Masky měly dovoleno všechno, co mohlo sloužit k pobavení…

Masopust končívá symbolickým pochováváním basy: “Se slzou v oku, shrbeni pod tíhou služby muzikantské, my hříšníci ošlehaní větry hospodských ventilátorů i větry vlastními, oznamujeme s hlubokým zármutkem všem pozůstalým, že nás navždy opustila kmotra basa…” (z proslovu současných muzikantů při této slavnosti).

První neděli po úplňku a po dni jarní rovnodennosti se říká Velikonoční. Čtyřicet dní před ní se slaví konec masopustu. Po masopustu začínal dlouhý čtyřicetidenní přísný půst (i sexuální!).

“Fašanku, fašanku,
už je ťa namále,
jako tej rosenky
na zelenej trávě…”

(Foto: Maya)

Komentáře

  1. lukrecia napsal(a)

    Milý pane Krůto, sice nerada, ale přiznávám, že jako pamětník jsem si užila nefalšovaný masopustní průvod v jedné obci poblíž Berouna. Ach, kde jsou ty časy… Jako děti jsme se velice vyřádily! Masky dováděly a muzika hrála. Bylo nasněženo, přesně, jak to má být. Domky v bílém – jako ve svátečním, lidi ve strakatém a důstojnost nikde! Paráda. Můj strejda vyhrával na tahací harmoniku, on uměl udělat muziku na všem, co mu přišlo do ruky a já se dmula pýchou, že je tak dobrý. Babička smažila koblihy, byly veliké a s domácí zavařeninou. Chlapi o koblihy stáli ze všeho nejmíň. Oni radši dobré pití. Bylo veselo, bavila se celá ves. A o tom to bylo, lidi byli víc k sobě, znali se navzájem, znali historie svých rodin, hodně byli i do přízně a když uspořádali zábavu, tak měla jakési osobité kouzlo. Ne, že by se někdy nepoprali před hospodou, to patřilo k věci, ale nebylo v tom tolik záštiplnosti a krutosti, jako dnes. Oni si jen – skoro přátelsky – dali “přes hubu” a po masopustě o tom jako by ani nevěděli.

Napsat komentář