Tohle interview vznikalo vlastně dlouhá léta, kdy jsme se potkávali. On jako big beatová hvězda a později jako rocková legenda, já jako novinář, co objížděl dlouhá léta všechny možné hudební akce a psal o tom do tehdejšího časopisu Melodie, a hlavně do Mladého světa, později i jako textař.
Je zajímavé, že u společné písničky jsme se potkali vlastně jen jednou na desce Staré pověsti české. Petr už v té době měl své textaře a já jako stálého spolupracovníka úplně jiného chraplavého Jandu. Tvar, který zde publikujeme, je rozhovor, který vyšel v knize Klec na Slavíky.
O Petrovi Jandovi jako hudebníkovi se hovoří téměř neuvěřitelných padesát let. A právě v souvislosti s jeho retro pořady, kterými se na oslavu kulatin s rezervou dopředu připravuje, jsme se rozhodli toto interview oživit.
…A když pak přišla oslava dvacetin Olympicu, byla to v Lucerně taková sláva…Pak jsme udělali projekt Laboratoř, následoval Kanagom, šlo to krásně…
(Konec první části.)
XXX
(Pokračování)
Byli jste dobře namazané soukolí…
Byli jsme až zhejčkaní. Dokonce jsme se rozhodli, že budeme hrát maximálně dvacet koncertů měsíčně. Pondělí až pátek dvojáky, pak týden pauzu, a pak zase. Mohli jsme si absolutně vybírat, měsíčně jsme mohli hrát třeba padesátkrát. Tenkrát dostávaly nejvíc zabrat moje hlasivky. Od pěti a od osmi koncerty, pak hotel, bar, nějaký to popíjení, někdy trošičku oslavy, v poledne na snídani, ve tři odjezd. Ale pokud jsi tím namazaným soukolím myslel peníze, tak to zase nijak oslňující nebylo. Za koncert měli kluci čtyři stovky, stovku dávali do fondu, ze kterého se vypláceli manažér, zvukař a osvětlovač, protože ti jako zaměstnanci Pragokoncertu měli tisíc korun měsíčně. Já jako kapelník měl osm set, ale do toho fondu jsem přispíval dvěma stováky. Když jsme hráli dvacet koncertů, měl jsem čistého tak sedm tisíc za měsíc.
Na tehdejší dobu skoro idylka…
Ta doba nebyla žádná idylka. Člověk se narodí do nějaký doby, tu si nevybírá, a je třeba z ní s čistým štítem vyjít. Samozřejmě, že jsem nemusel vůbec hrát. Moh jsem opravovat telefony a měl bych asi pokoj. Vzpomínám si, jak jsem jednou přinesl do studia v Mozarteu dopis, že máme hrát na Festivalu sovětské písně v Ostravě. Broum se tenkrát tak rozčílil, že ten dopis vzteky roztrhal na kousíčky a nemoh popadnout dech. Někdo jiný nám tam zase říkal, že když nepojedem, bude průser a zatrhnou nás. Tehdy jsem zvedl telefon a zavolal manažerovi Zapletalovi: Hele, my tam nejedem. Jsi manažer, tak to vyřiď. A rozklepali jsme se, co bude. To si dneska těžko někdo představí. A Zapletal zavolal na ten Svaz československo-sovětského přátelství a řek, že Olympic na ten festival nepojede. A ta paní na druhé straně řekla, že je jí to líto… A nic. Prošlo to úplně v klidu. Možná, že jsme tenkrát byli z toho strachu zblblí… Je ale fakt, že jindy stačila maličkost a všechno šlo do hajzlu.
Měl jsi ta léta někdy pocit, že balancuješ na hraně?
Ten jsem měl furt. V Prázdninách na Zemi stály za námi na jevišti čtyřmetrový loutky. Dělali jsme předváděčku pro nějaký papaláše a jedna členka komise se ptala: Co má jedna z loutek na té placce na klopě? Nevěděl jsem. Nic nebylo vidět. Tak mu ji radši strhněte, zněl verdikt. A proč má ta druhá loutka klobouk? No, prostě má klobouk. Tak mu ho radši sundejte! A proč máte takový ty maskáče na sobě? Já jsem vůbec nevěděl, co jim mám říct. No, prostě nám ušili takový kostýmy!
Byla to doba, kdy se fantasmagorie vydávala za realitu. Jaké ústupky jsi musel dělat s texty písniček?
Jednou jsem zpíval písničku Hůl. A tam se zpívalo „dolů a nahoru dá se s ní jít“. A nějaký blbec z textové komise mi řekl: Pane Janda, to tam nemůžete zpívat? A já nechápavě: Proč ne? Nahoru jít můžete, ale dolů ne! A já: Proč nemůžu dolů? No, ono by mohlo vzbuzovat divný asociace. Proboha jaký? No víte co, zpívejte nahoru, nahoru, dá se s ní jít. Tak já takovou blbost zpíval. Diplomacie…
Na všechny z nás nějak dopadají úvahy tvého bývalého souseda Václava Havla o životě v pravdě…
Když Havla na jaře devětaosmdesátýho zavřeli za to, že šel s kytičkou na hrob Palacha, to mě už maximálně dožralo. Vždycky, když jsem si všiml toho jeho zaprášeného a odstaveného černého golfa zaparkovaného u chodníku, dostal jsem vztek. Tehdy za mnou další náš soused Miloš Zapletal přišel s podpisovou akcí na osvobození Havla. Nechal mi ty lejstra doma, já to čet a říkal jsem si, že to musíme podepsat. Možná to byl i nějaký takový nějaký alibismus, začal jsem chodit po všech muzikantech a konferenciérech, ale ani jeden mi to nepodepsal. A já ti začal mít takový výčitky, že už jsem z toho v noci ani nemoh spát. Pořád jsem přemýšlel, proč jsem takový srab. Něco mám vyděláno, tak ksakru… Hráli jsme tenkrát v Přerově a tam jsem ten papír podepsal. Klukům jsem řekl, že jestli mě zakážou, tak si stejně nebrnknou, takže to podepsali taky. Celý Olympic. Pak jsem si vzal kazeťák, odjel jsem lyžovat a poslouchal jsem Medka, jak o tom hovoří na Hlasu Ameriky. Když jsem se vrátil, měl jsem doma vzkaz, že se mám dostavit na Pragokoncert. Z toho pohovoru s kádrovačkou jsem měl najednou osvobozující pocit. Už mi nevadilo, že mě zakážou. A když se mě zeptala, proč jsem to podepsal, zeptal jsem se jí, proč to nepodepsala ona. Víš, úplně obráceně. Co udělal Havel za výtržnictví, když šel s kytkou na hrob?A vám nevadí, že člověk, kterej nic neudělal sedí? Vám je to fuk? Najednou jsem se vůbec netřásl. Vy jste komunistka, že jo, hučel jsem do ní. A vám nevadí, že máte takového představitele, z kterého si celý národ dělá srandu? Je pravda, že už to bylo na spadnutí, a tak kromě zákazu televize, se vůbec nic nestalo.
A když to spadlo?
V Listopadu jsme jeli turné po republice. Hráli jsme právě ve východních Čechách, když nám z Prahy volali, že je stávka. Zapíchli jsme to taky a jeli domů. Měli jsme před sebou ještě asi osm koncertů, ale pořád se čekalo. Nehrálo se jeden měsíc, druhý měsíc a když to tak vyvětralo, turné jsme nikdy nedohráli. Najednou se celá branže začala potápět. Lidi zajímaly úplně jiný věci, a když jsme někde náhodou hráli, přišlo třeba jen dvacet lidí. To se nám dřív absolutně nikdy nestalo. Dělali jsme jako by nic, ale hrát do skoro prázdnýho sálu není jednoduchý. Skončí písnička a potlesk je jako když dítě na besídce dorecituje básničku. Nešlo to. Rozešli jsme se s manažerem Milošem Zapletalem, sháněli jsme za něj někoho jinýho, ale byl to samý podvodník. Přišel dvaadevadesátý rok, udělali jsme znovu Prázdniny na Zemi, ale odehráli jsme to jen asi čtyřikrát. Lidi nechodili. Ve dvaadevadesátým jsem si v červnu zjišťoval, co nás čeká o prázdninách, a dověděl jsem se, že není ani jeden koncert. Ani objednávčička. Nic. Volal klávesák Valenta a já říkám, ty vole, my nemáme ani jeden kšeft. A on: Co budu dělat? Jako černý humor navrhuju: Pořiď si trafiku. A on, ty vole, jo, to je dobrý. A otevřel si trafiku a chodil tam ve čtyři ráno prodávat noviny a cigára. Já jsem občas dostával autorské a provozovací honoráře z Ochranného svazu autorského, takže jsem úplně bez peněz nebyl. Ale kluci na tom byli dost blbě. Zaskakovali u jiných zpěváků, vždycky něco odjeli, vydělali, ale za čas zase na dně. A přišel třiadevadesátý rok a já říkám: Hele, kluci, uděláme tu třicítku a skončíme to. Sehnali jsme dokonce milion na reklamu od sponzora a odjeli jsme šňůru asi šedesáti koncertů. Ve čtyřiadevadesátém na Čarodějnice jsme to definitivně zapíchli. Musím říct, že v té Lucerně mi bylo docela smutno.
Co jsi byl rozhodnutý dělat dál?
Už asi sedm let jsem měl doma studio. Natočil jsem v něm vlastně celou metalovou scénu: Arakain, Vitacit, Motorband, před revolucí Kabáty, později Tři sestry. Přes čtyřicet kapel. Pak jsem byl doma, ještě jsme natočili něco na desku, kde různí interpreti zpívali Gottovy věci a jednu televizi. Ale nehráli jsme. Olympic neexistoval. Prázdniny dobrý, ale začalo září, a teď ten zvyk vyjet na koncerty. Ale nic. Přehouply se Vánoce, přišlo jaro a nic, přišlo léto a nic. Tady ve studiu mi nahrávaly ty kapely a já jsem jim záviděl. Cvičil jsem dál, něco jsem i skládal, ale když nemáš před sebou vizi co dál, tak tě to nebaví. Ale v létě už to dál nešlo. Rok a čtvrt uplynul a já jako kdybych měl průjem. Nešlo to udržet. Dal jsem jeden telefon po druhým: Broum, Peroutka, Valenta – kluci pojďme to nahodit znovu. A oni: Jdem do toho. Řekli jsme si, že dáme zkoušku, jestli to ještě umíme a jak to bude vypadat. Přivezli jsme aparáty svýma autama, tahali jsme si je sami dvě patra pod zem, pomáhali jsme si, já byl tak nadrženej, že jsem se nemoh dočkat, až si Peroutka konečně postaví bicí: Ferdo, do prdele tak dělej, já to nemůžu vydržet. A začali jsme hrát, usmívali jsme se na sebe, bylo nám nádherně a pak jsme si řekli, že natočíme novou desku a pak turné. Věděl jsem, že mě sice novináři rozcupujou, že ukončení činnosti bylo jen reklamní tah, ale to už nebylo důležitý. Udělali jsme senzační desku Dávno a, člověče, bylo to, jako když mávneš kouzelným proutkem. Zase byly sály narvaný, já jsem se omlouval, že jsem nevydržel nehrát, a lidi tleskali jak blázni a funguje to dodnes.
Nikdy jsi neměl pocit, že bys měl vybočit? Táhneš v jedné lajně jako buldok? A co kdysi jazz-rock, art-rock, rocková opera nebo v současnosti muzikál?
Já na to neměl čas. Většinu let jsme hráli dvacet koncertů za měsíc. Do prázdných termínů vždycky televize, zkoušky, natáčení…
Netáhlo tě mít moc? Ovládáš jen kapelu, ale mít svou stáj, někoho dalšího řídit?
Mám svou agenturu BestIA, která pracuje převážně pro Olympic. Domlouvat si sám koncert a říkat o sobě, jak jsem dobrej, neznám nic horšího. Naše firma vydává i desky, vydali jsme spoustu nosičů i z oblasti vážný muziky, vydali jsme knížky…
Porevoluční kritici očekávali, že hodně lidí ze špičky české populární hudby propadne do pekla. Jenže většina té špičky zůstala a skoro nikdo z nových vás nevyautoval.
Fakt je, že řada lidí nemohla dělat. Je dobře, že teď už můžou a někteří dokázali, že stále umějí. Někteří z nich se zákazem strašně oháněli a když najednou mohli, udělali velký kulový. A byla tady i druhá sorta lidí, kteří za totáče mohli všechno, ale teď si ani nevrzli, protože je nikdo nechtěl. Je pár stálic, který dokážou oslovit publikum i v poměrně pozdním věku, lidi za nimi jdou, prodávají desky a naplní sály. Povšechně se dá říct, že totalita mizerným do budoucna nepomohla a silní ji přežili.
Uvědomuješ si, které své vlastnosti především vděčíš za to, že jsi přežil ty?
Možná proto, že mám zvláštní cit pro to, co udělat, a co ne. Nevím, proč to ne a to jo, ale vím, že to tak nebo tak má být. Nabídnou ti koncert nebo televizi nebo možnost napsat pro někoho písničku. Ale já vím, že všechno nemusím… Do něčeho jdu a do něčeho nejdu. Asi podvědomě vím, kam jít, a kam ne, s kým mám dělat, a s kým ne, pro koho mám pracovat, a pro koho ne. Vím, že co dělám, dělám asi správně.
Děláš tak zvaně málo seků… Možná proto nebýváš na prvních stránkách bulváru…
Abych o sobě fabuloval, abych si vymýšlel jen kvůli tomu, aby o mně v novinách psali? To by mě museli zabít. Ze začátku jsme byli máničky, dodnes nosím náušnici, ale nijak na tom, co se o mně píše, nepracuju.
A na čem tedy pracuješ? Jak vypadají tvoje současné ambice?
Udělal jsem víc, než jsem si ve svých dvaceti dokázal představit. Složil jsem možná pět set věcí a na žebříčku deseti historicky nejhranějších věcí v Česku mám dvě písničky. Kdyby nebylo Škoda lásky, tak Jasná práva je absolutní hit. To je pocta skutečná, žádná vydolovaná, vymyšlená. Dej mi víc své lásky je v nejhranější písních asi na pátém místě. Kamkoliv vlezu, odtamtud na mě Olympic dýchne. Támhle zpívají moji písničku trempové, támhle ji hrají v rádiu, lidi mě zdraví, mají radost, že mě potkali a chtějí si se mnou podat ruku. Já se pohybuju absolutně volně jako každý druhý a nemám proč chodit kanálama nebo jezdit opancéřovaným autem. Jdu normálně do hospody a hraju tam karty, moje ambice se přeplnily. Motivací mi vždycky zůstává nová deska, ale do nějakých větších projektů se asi pouštět nebudu. Taky se musím přiznat, že už jsem trošku línej. Nikam se nehrnu. Už jsem si ten svůj svět vymyslel, aby mi vyhovoval, řídím se podle toho a kariéra je završená. Snad ještě tak kdyby si někdo ve světě vybral z mých písniček a nějakou proslavil. To by byla taková nadstavba. Ale pro nějaké další ambice se přetrhnout nehodlám.
Co vlastně k životu potřebuješ?
Potřebuju si kolem sebe udělat hezký prostředí. Mám hezký obrázky, svý záchytný body. Potřebuju se najíst, umýt, vyspat. Samozřejmě někdo jí chleba suchý, někdo s máslem a jiný ho jí s kaviárem a zapíjí ho šampaňským…
…a ještě mlaská.
Já mám svoje krásný studio, to je moje výkladní skříň a řek bych, že takhle hezký tady nikdo jiný nemá. A nějaký auta? A věci na efekt? To není moje parketa…
