Náš symbol Vánoc – ozdobený stromek – se v Praze se údajně objevil poprvé v rodině ředitele Stavovského divadla Jana Karla Liebicha v roce 1812.
V pramenech z roku 1845 se píše, že v Čechách o Štědrém večeru mají na koutním stole smrček nebo jedličku, májku okrášlenou věníkem a „oděvem osypanou“, neb nad stolem zavěšenou špičkou dolů, protože do malých místností se jinak nevešel. Místo stromku se v historii stavěl betlém. Hospodyně vstávala na Štědrý den ve tři ráno, aby zadělala na chleba. Upečený bochník položila na stůl a musel zůstat nedotčený až do večera. S pecnem pro lidi pekla i malé chlebové bochánky pro dobytek. Úzký vztah lidí a zvířat se projevoval nejen v tom, že se i chlévy čistily a vánočně zdobily, ale zvířata se i obdarovala (například kohoutovi se dával česnek „aby byl nedobrý“ – bujný, husám se mazala hlava medem, aby se líbily houserovi).
Obdarovávání zvykem nebývalo. „Darem byla štědrovečerní hostina: oplatka s medem, polévka zasmažená bramborová, kroupová nebo jáhelná, nikdy nesměly chybět houby. Černý kuba.
Nezbytnou součástí večeře byl hrách, která se někde dokonce sypal perníkem a cukroval, jídávaly se scezené nudle, krupicová kaše, vdolky a nakonec ovoce.
Když se dojedlo, přišel čas vzpomínání a vyprávění. A s tím spojené očekávání věcí příštích a věštění.
V jedné knize z roku 1871 jsem našel krásný návod, který by se mohl hodit všem nesmělým:
„Kdo chce přilákati k sobě milence neb milenku, nechť chytne zelenou žábu a dá ji do nového hrnce. Hrnec s tou žábou nechť zahrne do kopence mravenčího a nechá ho tak uzavřený 24 hodin. Po tom není z žáby více jak kostky. A sice háček, vidlička a pohrabáček. Tyto přirozené nástroje nechť vezme z hrnce a hrnec roztříská. Píchne-li potom chlapík děvu (nebo děva chlapíka) tím háčkem nebo vidličkou, musí on neb ona za ním chodit, i kdyby jak bylo, i kdyby jí uvázali, musí se utrhnout a přijít. Kdyby však později nebyl hoch své děvě nakloněn, odvrátí ji od sebe pohrabáčkem, čili hřebelkou od sebe.“
Jednoduché, ne? Takže nesmělí přátelé, je zbytečné bloudit po seznamkách. Nový hrnec, zelená žába, mraveniště atd. A abych nezapomněl: O půlnoci na Štědrý den mluví zvířata lidskou řečí. Ale lidi je nemají poslouchat, nebo by se taky mohli dozvědět pěkné věci! „Jeden hospodář chtěje se o tom přesvědčit, vylezl nad chlévy a poslouchal. I pravil volek volovi: „Bratře, víš co? Veť my letos povezeme hospodára na kerchov!“ Hospodář se tak lekl, že spadl z té půdy a …
Hmmm. Tak neposlouchejte zvířata hovořící lidskou řečí, ani lidi hovořící jako zvířata! Nemusíte říkat vůbec nic. Třeba se jen s někým, koho máte rádi, držte za ruku a poslouchejte půlnoční ticho…
Anebo vstupte k nám a přijďte si sednout a popovídat na naši předpůlnoční mši…
Nezapomeňte: www.brejle.net 24.12. ve 22.00
