Rozvzpomínky Josefa Hlinomaze

Když jsem na jaře 1989 chystal knihu Josef Hlinomaz: Majoucta, požádali jsme o jakousi předmluvu Miroslava Horníčka, Hlinomazova kamaráda:

„Píšu to jako díky svému Velkému Kamarádovi za jeho vzpomínky. Podávají  j e h o  neopakovatelným viděním obraz jisté doby. Škoda, že končí jaksi předčasně, i když si myslím, že doby následující už by nepopsal – nemohl popsat – s tolikerou srandou.

Jsou to krásný vzpomínky.

Všichni totiž viděli Pepíka Hlinomaze jako z jedné strany, z té, kterou sám jiným nastavoval. Byla to stylizace, která zcela neodpovídala jeho nitru. Stylizoval sám sebe jako figurky na svých obrazech, hrál divadlo i film jinak, než hrát chtěl, a to všechno by o něm mělo být řečeno. Byl to v  podstatě lyrik. Křehký a něžný člověk, který překřikoval sám sebe a překřikoval i své role.

Byl jsem s ním od válečných let v Plzni, v několika angažmá, prochodili jsme spolu kdysi doslova celé noci, debatujíce a polemizujíce, učil mne třeba pohledu na Čechova, kterého mi objevil – byl jsem s ním nejen v jeho rodné Příbrami u jeho maminky, na jeho svatbě s Janem Drdou, ale i pod pyramidami a v nádherném Bejrútu, poznávám ho neomylně a přesně i pod jeho záměrně pokřivenými hereckými výkony.

Jen málokdo mi věří má svědectví o jeho skutečné podobě a povaze. Neberte to jako posudek, ale jako hlas kamaráda.

                             S pozdravem Miroslav Horníček

 (Předmluva z knihy Majoucta)

Příště Rozvzpomínky 1

Komentáře

  1. Petra napsal(a)

    Horníček s Hlinomazem musela být nádherná dvojice! Bude nějaké pokračování? Prosím, prosím!

  2. jiřička napsal(a)

    jujda: půjdu pátrat! Pepíček je neprávem opomíjený/ z opomíjených, opravuji!

Napsat komentář