Brejle vítají po HONZOVI BURIANOVI dalšího výborného nového autora – ONDRU SUCHÉHO!
___________________________________________
Miloš Kopecký, jeden z největších herců a komiků druhé poloviny 20. století. Byl to noblesní elegán, pozorný nejen k ženám (i když k nim především). Ve společnosti dokázal být neobyčejně vtipný.
S přibývajícím věkem se z něj stal sarkastický glosátor světa, v němž žil. O jeho trýznivé nemoci, maniodepresivitě, věděl dlouhá léta malý okruh lidí. Ve chvílích, kdy propadal smutku a beznaději, se uchyloval do přísného soukromí. Když pak jeho potíže na čas pominuly, vyrazil do společnosti, kde v úžasné euforii všechny bavil, stával se středem pozornosti a také nepolepšitelným věčným dobyvatelem ženských srdcí. Byl milován a obdivován; jeho komediální postavy jsou nezapomenutelné – počínaje feldkurátem Katzem v Dobrém vojáku Švejkovi, přes Izmaila v Králi Králů, Hogofogo v Limonádovém Joe, von Kratzmarem v Adéla ještě nevečeřela, až po barona Gorce z Gorců v Tajemství hradu v Karpatech. Pro svůj um pohotové improvizace se stal významným spolupracovníkem Jana Wericha a především Miroslava Horníčka.
O svém dětství nikdy moc nemluvil. Teprve v posmrtně vydané knize JÁ se rozepisuje kriticky o svém otci, pražském kožešníkovi: „Otec byl svým způsobem podivín. Měl pověst věčně nenaloženého bručouna. Trpěl obrovskými výkyvy nálad. Když si někdy po obědě zdříml na otomanu, probudil se v náladě vraha.“ Maminku Kopecký miloval a už v dětství těžce nesl, že nebyla ve svém manželství příliš šťastná. Byla židovka, s čímž se prý otcova matka těžce smiřovala. „Když jsem se narodil, byl jsem slabé a křehké dítě, dostávající však stále více židovské rysy – byl jsem takový ošklivý židovský chlapeček… Představuji si, jak rodina stála nad kolébkou v mírných rozpacích…“
Maminka byla pro malého Miloška andělem strážným, velmi ji miloval. Nejhorším okamžikem v životě se tak stala chvíle, kdy se jeho otec, aby nepřišel o živnost, dal za protektorátu s maminkou rozvést. „Tím nad ní de facto vynesl ortel.“ Namísto v Terezíně, kde bylo možné válku přežít, ocitla se v Osvětimi. Obraz, kdy viděl matku naposledy živou, ho pronásledoval až do smrti: „Rozloučení bylo v tom nejhroznějším slova smyslu nejpodivnějším a nejsmutnějším, jaké si možno představit. Vidím maminku, jak se naposledy rozhlédla po bytě a pak chvíli stála proti otci a mně. Nikdo neřekl ani slovo. Ani ona, ani táta, ani já…“
Z „ošklivého židovského chlapečka“ vyrostl velký herec. Život je plný paradoxů, a proto to byl nezřídka právě židovský humor, který v podání Kopeckého publikum nejvíc rozesmával.
Miloš Kopecký se stal jedním z nezapomenutelných zážitků v mém životě. Coby milovník komiků a klaunů objevoval jsem v jeho komediálním herectví jednou Groucha Marxe, podruhé Bustera Keatona – muže kamenné tváře, jindy zase třeba Tatiho pana Hulota. Jmenované komiky mi ovšem pan Kopecký připomínal jen proto, že jsem příměry mezi ním a světově proslulými herci hledal zcela záměrně. Samozřejmě, že ve skutečnosti byl jen a jen svůj.
Vzpomínám na naše dvě společná vystoupení, která jsme měli v roce 1988. Jedno se uskutečnilo před pěti sty diváky v Městské lidové knihovně v Praze, druhé před kamerami v ostravském televizním studiu, v pořadu Kavárnička dříve narozených. Jinak jsme spolu byli v kontaktu delší dobu, ale ta dvě veřejná vystoupení byla pro mě nejdůležitější. Přihodily se při nich navíc některé zvláštní situace. Tehdy jsem ještě nevěděl vůbec nic o jeho maniodepresivní nemoci; měl jsem za to, pokud jsem se s ním setkal anebo mu telefonoval a vycítil z jeho hlasu smutek či nechuť k delšímu hovoru, že jde o určitý druh náladovosti, na kterou měl kumštýř Kopeckého kalibru oprávněný nárok.
Když jsme se sešli půlhodiny před začátkem našeho veřejného besedování v Městské knihovně přede dveřmi do místnosti, vyhrazené nám namísto šatny, naklonil se pojednou ke mně a zeptal se, jestli mám hodinky. Hodinky jsem měl. „A mohu vás o něco požádat? Byl byste tak laskav, postál byste dvě minuty u těch dveří a nevpustil nikoho dovnitř?“ „Samozřejmě,“ povídám. „Ale opravdu nikoho a opravdu jen ty dvě minuty, ne déle.“ Když za ním zaklaply dveře, rozkročil jsem se jako bodygard, a přestože přicházeli pořadatelé a známí, kteří s panem Kopeckým potřebovali mluvit, byl jsem neústupný. Proč dveře hlídám, to jsem nevěděl. Upřímně řečeno, nevěděl jsem ani, co udělám, až dvě minuty uplynou. To však za mě vyřešil sám pan Kopecký. Když vteřinová ručička dosáhla na konec druhé minuty, otevřely se dveře a usměvavý Miloš Kopecký povídá: „Moc vám děkuju. A teď pojďte, ať si o tom, co tu budeme dělat, něco řekneme…“
Tahle epizoda nemá pointu. Pan Kopecký se nepotřeboval ani vysmrkat, ani si upravit oděv. V té místnosti bylo po celé dvě minuty naprosté ticho… Zanedlouho, když už byl sál zaplněný do posledního místečka, pódium včetně stolku a dvou křesel přichystané, a z magnetofonu se do tmy ozvala písnička Meckie Messer v Kopeckého podání, po níž jsem měl předstoupit před hlediště první já, abych udělal panu Kopeckému entrée, vyšli jsme a kráčeli sešeřelou prázdnou chodbou směrem k jednomu z postranních portálů, odkud se vchází na pódium. „Pane Suchý, vy snad máte trému!“ odtušil správně pan Kopecký, „to je ale naprostá pitomost, prosím vás!“ Šel napřímený, krokem šviháka, usmíval se pod knírek a otcovsky mi dodával odvahy: „Vždyť přece ale vůbec o nic nejde, jdeme si spolu povídat, tak co…?“ Píseň skončila, reflektory se rozzářily a já šel. Odříkal jsem svůj úvod a pozval k sobě vzácného hosta. Lidi ho přivítali bouřlivým aplausem. Miloš Kopecký se posadil do druhého křesílka a – dostal trému. Odpovídal zprvu ztěžka, přeskakoval věci, na nichž jsme byli domluveni a které měly diváky rozesmát, při velmi častém upíjení minerálky se mu chvěla ruka. I stalo se něco, při čem se při psaní těchto řádků až zardívám, ale byl jsem to nakonec já, kdo v sobě pojednou vydoloval schopnost zlehčovat své otázky a troufnout si ba i na pokusy rozesmát svého zpovídaného. Myslím, že se to posléze podařilo, protože po téměř dvou hodinách, kdy jsme si na scéně povídali, čekal pana Kopeckého dlouhý a neutuchající potlesk.
Měl jsem za to, že se po představení (a po tom, co jsem zažil) vydáme oba společně směrem k domovu. (Bydleli jsme od sebe vzdáleni prakticky pár desítek metrů). Ovšem, když jsme vyšli před vchod do Knihovny, pan Kopecký se svým typickým širákem na hlavě se na mě pobaveně otočil: „Cože – vy už jdete domů?! Ó, to já ne! Ze všeho nejdřív vyrážím do Tingltanglu! Tam se cítím naprosto skvěle. Navíc tomu snažení vašeho bráchy děsně fandím! Nejradši bych tam vysedával každý večer – to by mi ovšem musel pan bratr zařídit bezplatnou permanentku!“ (Tingltang byla podle mého soudu ne zrovna příliš šťastná epizodka v životě mého sourozence, který si usmyslel, že v bývalém Tatran baru na Václavském náměstí uspěje se svým půlnočním programem, začínajícím vždy krátce po té, co vedle skončilo představení divadla Semafor.) Zůstal jsem tehdy stát před Městskou knihovnou a s údivem hleděl za Milošem Kopeckým, který křepkým krokem a s rukama v kapsách radostně vyrážel do víru nočního velkoměsta…
Texty k obrázkům (archiv autora):
Vlevo nahoře vůbec první Ondrova karikatura MK
Vpravo dole MK a Ondřej Suchý při popisovaném vystoupení
