Maminko a tatínku…

 

Pistole na gumičku vzor 2011

„Maminko a tatínku, ohrožuji životy svých spolužáky tím, že na ně střílím z nástrojů, které jsem si sám vyrobil, z krabičky od zápalek, kolíčku na prádlo, zavařovací gumy a tužky ….“

Nevím, jestli si tuhle zbraň hromadného ničení si někdo dovede představit bez podrobného schématu, ale jisté je že my, tenkrát žáci nezbední, pár let po ukončení druhé války, zvané též světová, jsme ji s úspěchem používali nejen o přestávkách, ale i v hodinách k odstřelování rozmanitých cílů.
Primitivové si obvykle vyřizovali osobní účty, ti vyspělejší z nás se soustředili na strategické obliny macatějších spolužaček, a někteří obzvlášť vykutálení jedinci se pokoušeli umístit svůj hrášek ve výstřihu soužky třídní.
Ano, čtete dobře, hrášek.. To bylo to nejlepší střelivo, které jsme vkládali do zavařovací gumy, napínané přes tužku umístěnou na krabičce od zápalek. Z kratší strany byl ke krabičce přimontován kolíček na prádlo, vulgo klamerka, který svými čelistmi hrášek s napnutou gumičkou držel. Zmáčknutím kolíčku došlo k uvolnění hrášku.., a světe div se, sem tam se někdo opravdu trefil.
Když toto poválečné šílenství zachvátilo skoro celou školu, přistoupil řídící k tenkrát čerstvě namotovanému školnímu rozhlasu a my všichni v kraťasech jsme pak museli si zapsat do žákovských knížek výše uvedenou větu. „Maminko a tatínku….“
Příslušné soužky třídní nám to pak se vztyčeným ukazovákem podepsaly s tím, že druhý den dohlédnou, jestli to svým podpisem stvrdili rovněž naši rodičové.
Můj otec, který pár svých nejlepších let strávil v německých odtučňovacích táborech Osvětim a Buchenwald, s huronským smíchem se při podpisování pochopitelně jako pokoušel mi dát jednu povinně výchovnou za ucho, kdežto má téměř učitelka matka to pojala zásadně.
Pár facek naostro hned, a téměř čtrnáct dní do vysvědčení jsem nemohl z domu, a místo jednoho kýblu rybízu jsem musel denně natrhat na zahradě skoro dva. Bylo to těsně před vysvědčením a prázdniny se začaly ztrácet v nedohlednu. Škola hrou.., pochopitelně…
Snad tehdy jsem poprvé zcela a úplně pochopil, že to táta v těch táborech asi neměl až tak lehké….Arbeit macht frei…
Samozřejmě, že přeháním, ale tenkrát jsem pocítil s otcem poprvé jakési krásné spiklenectví. Snažil se mi ten trest svou velkorysou nevšímavostí všemožně ulehčit. Ne tak maminka, ona dobře věděla, že velkorysé promíjení takových zásadních záležitosti se nemusí vyplatit. Otec jistě taky z klukoviny převedl, tenkrát za Němců, pár českých vojáků do zahraničí a ona potom na něho musela skoro čtyři roky čekat. Kdyby babička byla přísnější, a ne taková volnomyšlenkářka….
No, dyť se táta taky vůbec nemusel vrátit, a já bych se nenarodil, že….
Jo, jo, maminko a tatínku, všeliké vychovatelky to nikdy neměly v historii asi lehké.. Rozeznat kdy jde o klukovinu, hrdinský čin nebo začínající terorismus .., a pamatujte si soudruzi, kdo lže…, a škoda facky, která padne vedle, pánové…, a klobouk dolů před všemi dobrými kantory …, a je toho opravdu moc.., a bude ještě trvat asi hrozně dlouho…., a co jsem to vlastně chtěl říct…

Napsat komentář