K novému roku!

Minul rok. V jeho hrobku ukládáme své sklamané naděje, své nevyplněné tužby – ne abychonm je pohrobili nadobro, nýbrž abychom je v novém roce k novému křísili životu. Člověk jest nepolepšitelný. I na hrobě vztyčuje korouhev naděje.
Nemluvíme zde o člověku jednotlivci. Jednotlivec jest bublinou, jest vlnou, kterou okamžik pozdvihuje a okamžik pohrobí. Avšak člověk jest víc než jednotlivec. Člověk jest národ, jest společnost, jest stát, jest člověčenstvo.
Z poměru, v jakém stojí jednotlivec k národnímu celku, řine se pravé vlastenectví.
Žijeme ve znamení porkoku. Pokrok ten jest unášející. Z milionů vřeten, kol a pák, z tisíců komínův a kotlů, z nesčíslného počtu pilných rukou a geniálních hlav ozývá se k nám. Duch překonal hmotu prací. A jako jsme se tázali před rokem, můžeme se tázati dnes:
Stal-li se člověk – zeměpán ve své osvícennosti moudřejším? Ve své všemohoucnosti šťastnějším? Jsou-li triumfy vzdělanosti, které denně slavíme, zároveň triumfy myšlénky ethické?
Duch pravého vlastenectví nepovede do pověstné dílny národních vášní, nýbrž do velebného chrámu občanského a všelidského smíru, v němž se způsobem opravdově křesťanským pěstuje vznešená solidárnost zájmů mezi národy!
Aby se přesvědčení o této pravé solidárnosti zájmů šířilo vždy dál a dál, aby nastoupil mír a dorozumění, kde vládly nenávisť a válka, k tomu chceme ze svého stanoviště přispívati i my a tímto heslem pozdravujeme červánky nastávajícího roku 1881!

(Časopis Paedagogium, 1881)

Napsat komentář