Když jsem jako čerstvý absolvent vysoké školy nastoupil na své první místo, byl jsem vyzván, abych vstoupil do strany. Nemuseli mě přemlouvat, podepsal jsem, aniž bych tušil, že bez toho neudělám kariéru. Chtěl jsem!
Už jako útlý jinoch jsem poznal bídu pracujícího lidu, bídu, která svým způsobem pokračovala i po Vítězném Únoru. Neměl jsem v rodině nikoho, komu sebrali dům, fabriku či pole, nebylo nikoho, kdo by vyvracel to, co jsem slýchával od první třídy: Socialismus je nejspravedlivější a ze všech ismů nekrásnější budoucnost lidstva. Jako polosirotek jsem žil s matkou, z jejíhož invalidního důchodu 180 Kč měsíčně jsem vystudoval základní a z vlastních výdělků z celoprázdninových brigád střední a vysokou školu. Byl jsem typický proletář dokonale školou, novinami, rozhlasem vychovaný k úctě a k lásce k Husovi, Leninovi, Stalinovi, Gottwaldovi… . (Až v roce 1989 jsem zjistil, že jsem jedním z velmi mála takových, protože skoro všichni moji vrstevníci v této zemi a v té době vůbec nežili, ostatní (včetně členů různých stranických výborů) byli od narození disidenty a rudými prapory mávali jen proto, aby zakryli svůj aktivní a velmi ilegální odboj.
Podepsal jsem přihlášku za kandidáta a těšil se, jak ve spojení s proletáři celého světa vybuduji spravedlivý svět. Těšil jsem se krátce! Přišel soudruh z okresu, vyslovil poděkování a omluvu. Poděkování za to že chci, omluvu za to, že nemůžu. „Pochop soudruhu, ve straně je moc vysokoškoláků, málo dělníků. Počkej s přihláškou, přijdeme za tebou, až se poměr změní.“ Byl jsem z toho v šoku. Jak to, že v dělnické straně je málo dělníků? Jak to, že já, upřímný a nezištný proletář, jsem v proletářské straně nežádoucí? Opravdu, ale opravdu upřímně a hluboce jsem se urazil. Poprvé jsem začal pochybovat. A řekl jsem si: „Už nikdy více!“
Měl jsem štěstí. I jako nestraník jsem dělal celkem slušnou profesní kariéru. Dlouhá léta. Až jednou přišel šéf a řekl: „Toníku, dobré pracovní výsledky už nestačí. Na tvém postu musí být straník. Soudruzi tlačí, už tě neobhájím. Buďto půjdeš, nebo půjdeš!“ Tak jsem podepsal přihlášku. To, co bych v mládí udělal rád, udělal jsem nerad. Nechtělo se mi na stará kolena začínat znovu od píky.
Můj život se změnil. O stranické příspěvky a procenta do fondů solidarity se snížil můj čistý příjem. O stranické schůze a školení se zkrátil můj volný čas, o sobotách jsem v akci Z příkladně hrabal veřejný trávník, zatím co nestraničtí sousedé z paneláku odjížděli na soukromé chalupy. Ani dovolenou jsem si nemohl plánovat zcela podle svých potřeb a zásluh, protože Soudruzi si zřejmě mysleli, že kdyby odjeli na dovolenou všichni straníci najednou, provoz by se zastavil. A tak! Odměnou za to vše mi bylo, že moje nedospělá dcera v pohnutých listopadových dnech vyvěsila na náš dům nápis: Pryč s komunisty!
Neposlechl jsem ji, zůstal jsem doma. Trvale. Ti, kteří Nejsme jako oni, mě svrhli. Z výše postavených článků pevné hráze socialismu se stala pevná hráz kapitalismu, soudruzi přesedli ze šestsettřináctek do mercedesů, fabriku zprivatizovali, vytunelovali a zmizeli. A zmizela i strana, do níž jsem napřed chtěl, potom nechtěl, pak musel. Tak jsem se (ne)stal komunistou.
Příběh, jakoby by byl můj. Vážně! I když : možná že jsem si “naběhl”, třeba vše autor myslí ironicky. Ale nešť…
To s těmi tzv. THP (pro mladší – technickohospodářskými pracovníky) mohu potvrdit : dělníka brali každého, z THP si pečlivě kandidáty vybírali. I proto se nemohu ztotožnit s vnucovanou představou, že každý člen KSČ byl špatný, bezcharakterní apod.
Já se po listopadu stáhl do své ulity (zaměstnání, rodina, chata, koníčky, vnoučata…), poltiku ale sledujíc dosud se zájmem – neumím být apolitický … zatímci ti praví levičáci se stali pravými pravičáky -:) a přešli pod nové prapory.
U nás na odděleních se postupovalo rozumně. Když se mohlo vstoupit do strany, tak měly přednost holky (sestry) s dětmi, protože ty budou potřebovat dát dětem šanci na školu. No a já za SSM jednou domlouvala holce, co na to úplně kašlala, aby aspoň symbolicky něco… přitom se společně dalo dělat, chodit do kina a podobně. Byly levnější zájezdy od CKM…
Legrace byla, že jsme ji už měli vyloučit , ale strejda ji ten samý den nominoval na vzornou pracovnici a kandidátku. Ustála i okradení mrtvoly, ale to už je detail. Možná všeříkající?
Perlička: k Husákovi od nás nebylo možno jíti bez legitimace kandidáta KSČ, takže na MDŽ nemohla jít třást tlapkou skutečně výborná – pouhá – svazačka a členka stříbrné brig.soc.pr. Nebo zlaté? Už je to fuk.
No psaní o komunistech mě moc nebere, ale díky komentáři Petrpavla jsem si ho tedy přečetla.Pane Petřepavle, myslím, že tohle snad ani nemohlo být myšleno vážně. Některé pasáže mě fakt dost pobavily.Nejvíc vlastně celá pointa, no a je to tady, vlastně všichni byli skoro mučedníci. Jen nevím, proč se soudruh tolik vylekal občanského fóra? Když Pithart k tomu všemu kryl jemu podobným záda, když slyšel trávu růst. Petřepavle, myslím, že máte pravdu, a asi to ani tak dnes nikdo nevnímá, nebyl každý v Ksč špatný a bezcharakterní, znala jsem většinu těch normálních, kteří chodili do práce, živili rodiny, Ksč byl pro ně pas do světa, kde je nikdo nešikanuje a měli tím pádem oni i jejich rodiny skoro pokoj ad těch co rozhodovali tenkrát o všem.Většina z nich se ve skrytu duše skoro za sebe styděla, ale život byl s tím pasem snazší. Každý není a nebyl hrdina,a nikoho neodsuji . Na věčné časy byla zoufalá výchozí pozice pro život. A ti, kdo byly opravdovými prospěcháři a jak píšete bezcharakterními, zůstali jimi a vcelku nebyli blbí. (viz jejich dnešní pozice)Takoví jsou ale v každé době. Žádný rozdíl. Dnes mají stranická trička barev různých a oblíkaj je ze stejných důvodů, jako tehdy. Některým je lae už netřeba, jsou dávno nestranní a jejich minulost je “zapomenuta”.
Kažý z nás má nějakou minulost a je-li některých podobná té vaší, nabo hrdiny z tohoto psaní, myslím, že je zase jen otázkou jeho vlastního svědomí, jak se choval. Ne to, zda ve straně byl čí nebyl. Za námi jsou pořád jen naše skutky. A na stranu druhou, být některými, které jsem také znala, bylo mi pro mne asi těžké,z té ulity někdy vylést. To je fakt. I když, mnohým to nevadí a myslí podobně, jako zdejší hrdina. Takže, jsem jen tím, čím a jakým jsme, legitimace nerozhoduje. Asi tak to vidím. Pěkný den