Historie piva/ Evropský starověk

 V Evropě už zhruba před 6000 – 8000 lety existovaly vyspělé zemědělské kultury. Pěstovaly obilí, stavělý velká kruhová hradiště na rozloze několika desítek hektarů a velké kruhové chrámy.

Jedním ze svědků té doby je i „čertův sloup“, který je dodnes k vidění na pražském Vyšehradě. Šestimetrový sloup má průměr šedesát centimetrů. Je vytesán z biotit-amfibolového granodioritu a podle stratigrafické metody měření stáří je stár více než 6.000 let! Sloup sloužil k měření času na vrcholu Petřína. Znamená to, že i na Evropském území byla v době rozkvětu starého Sumeru a Egypta lidská společenství s vysokou kulturou.

Praevropané 
Poslední archeologické objevy potvzují, že v Evropě existovala stará, předantická zemědělská civilizace. Stopy po více než 150 chrámech z období 4800 až 4600 před naším letopočtem byly objeveny v oblasti táhnoucí se přes 600 kilometrů z východního Německa přes Českou republiku až na Slovensko a do Rakouska. Mohutné stavby byly prý vybudované o 2000 let dříve než egyptské pyramidy či Stonehenge v jižní Anglii. Chrámy vystavěli z dřeva a hlíny potomci kočovníků z Podunajské nížiny, jejichž hospodářství bylo založeno na chovu ovcí, prasat a na zemědělství. Jeden z nejvýraznějších nálezů byl učiněn v dnešních Drážďanech, kde archeologové našli trosky chrámu o průměru 150 metrů. Obklopený byl čtyřmi příkopy, třemi hliněnými náspy a dvěma palisádami dlouhými přes 800 metrů. V areálu byly nalezeny také dřevěné a kamenné nástroje i figurky lidí a zvířat. Jde v tuhle chvíli o první skutečné zemědělskou organizovanou společnost v Evropě. Je jasné, že když obyvatelé těchto center pěstovali obilí, tak uměli vyrábět i pivo. Další nálezy to bezpochyby potvrdí. Tato zemědělská společnost ale záhadně (zatím) zanikla po krátkém období dvou až tří století. Znovu byly podobné stavby budovány až o 3000 let později v době střední doby bronzové.

Kultura pití 
Prvními důkazy o společenském pití v Evropě jsou archologické nálezy nádob na nápoje. Picí rohy a kožené měchy jsou doloženy už v mladším paleolitu, tedy 40–10 tis. př. n. l.
Keramické, hliněné napodobeniny pochází z mladšího neolitu – asi 5500-4500 př. n. l. Z této doby pochází také koflíky, poháry a džbánky. Podle P. Sokola jsou ale picí obřady nepřímo doloženy až „hromadnými nálezy keramiky z eneolitu (asi 4500-2300 př. n.l.) skládající se především z konvice a sady čerpáků neboli naběraček.“

Nejstarší archeologické nálezy piva 
Asi 10 000 let staré zbytky obilného rmutu našli vědci v Bavorsku. Bohužel nic bližšího o tomto objevu se mi nepodařilo dosud zjistit.
Paleobotanicky výrobu piva dokládají nálezy sladu – naklíčeného obilí či rostlin užívaných k jeho dochucování. Nálezy sladu se vyskytují od doby bronzové v nejrůznějších oblastech – Vojvodina, Španělsko, Dánsko, Řecko.

Pravěcí Iberové 
Nejstarší evropské pivo prý objevil nedávno španělský archeolog Jordi Joan z barcelonské univerzity. Na sídlišti Geno z doby bronzové v nynější provincii Lérida na severovýchodě Španělska objevil pivo, které je staré 3000 let. Zbytky podle jeho slov, pocházejí z devátého a desátého století před Kristem a jsou prý nejstarším doloženým pivem v Evropě. Podle všeho ho tu pili Iberové – protohistorický národ na území Španělska a Portugalska, možná vzdáleně příbuzný s Kelty a později jimi pohlcený. Tento národ podle mauduita pekl po většinu roku chleba z mouky z žaludů a kromě vody pil nejčastěji pivo z ječmene. Jedlo a pilo se na kamenných lavicích rozestavěných u stěn místnosti. Po jídle se tančilo a sborově zpívalo za zvuků flétny a dud.
První důkaz o výrobě piva ve středoevropské oblasti – amfora se zbytkem piva pochází z doby asi 800 let před n. l. z rané doby Hallstattské. Nalezená byla u města Kulmbach ležícího nedaleko česko-německých hranic.
Zbytky nápoje, v němž byl med, slad i ovocná složka, obsahovala nádobka z březové kůry v rakvi dívky v Egtvedu v Dánsku ze starší doby bronzové.
Z 1. století př. n. l. pochází dva picí rohy z dánského Skudstrupu, z nichž jeden obsahoval zbytky medoviny a druhý pšeničného piva.

První chmelová stopa 
Až 6000 let staré zbytky chmelového pylu našli paleobotanici u Bodamského jezera na území dnešního Švýcarska. Objevují se spekulace, že už tehdy mohl sloužit jako koření do piva. To je ovšem neprokazatelné. Chmel rostl divoce po celé Evropě, a tak jeho pyl najdeme také kdekoli. Nicméně o Keltech, kteří žili i na tomto území, se tvrdí, že údajně pivo chmelili.

Pivo v Antice
Řekové
Asi nejstarší doklady o pivu v helénské oblasti nacházíme v krétsko-mykenské kultuře. Mezi archeologickými nálezy v královském paláci v Knossu byly objeveny vázy s reliéfy zobrazujícími obilné klasy a podle některých autorů některé další znaky, dokládající znalost výroby piva.
Podle dobových zpráv k nejvyhledávanějším antickým pivů patřilo prý tzv. “quétské přístavní pivo”, pocházející z Kilikie v dnešním Turecku. Tak jako dnešní plzeňské bylo prý dokonce i napodobováno – jeho méně kvalitní kopii vyráběli syrští otroci v Egyptě. Bylo to asi proto, že kvalitní „quétské přístavní“ se vařilo hlavně v Sýrii.

„Ojnon krythinon“ 
Staří Řekové pivo znali už od nejstarších dob, hojně ho pili, ale nikdy si ho příliš nevážili. Stejně jako později Římané spatřovali v pití piva znak změkčilosti, kterou vytýkali Egypťanům. Nápojem bohů pro ně bylo jedině révové víno. „Ojnon krythinon“, málo alkoholické ječmenné víno, nepovažovali za nápoj pravých mužů.
Hezká výmluva. Ale to, že Řekové k pivu nepřilnuli, má ale pravý důvod v tom, že nikdy nebyli národ zemědělců. Řekové byli původně kočující bojovníci. Samotné Řecko také není příliš příhodné k pěstování obilí. Skalnatá vyprahlá země je vhodná spíš k pastevectví a pěstování oliv a révy. Navíc samotní Řekové, a to i ti nejušlechtilejší, opovrhovali společně jen jedinou věcí – fyzickou prací. Ta bohužel k zemědělství nerozlučně patří.

Dvojí pivo z ječmene 
Jeden z nejstarších řeckých lyriků Archilochos píše už v 7. stol. před naším letopočtem o nápoji z ječmene a koření. O pivu se ve svých dílech později zmiňovali i Sofoklés, Hecateus, Triptolemus, Aristotelés a další. Tito autoři také už znali několik druhů piv.
V Alexandrii např. podle učence Strabóna vařili dvojí pivo z ječmene. Slabší sitos, a jak název napovídá, silnější dvojité, tuplované disitos. V Thrákii dokonce vařili tak silné pivo, „že v něm i slonovina změkla“. Podle Staňka se jmenovalo zythos (což je vlastně zase sitos) a vařilo se z ječmene, koření a s přídavkem hořkých bylin. Sladu říkali Řekové maza. Podle toho pak pojmenovali pivo arabové

Původní tradiční řecký nápoj 
Pivo Řekové vařili z praženého obilí, podobně jako staří Izraelité. To podle Josefa Staňka vylučuje domněnku historiků, že se Řekové naučili vařit pivo od Egypťanů. Ti ovšem k jeho výrobě používali pivní chleby. Pražené obilí ukazuje spíš na kočovnický původ, takže je pravděpodobné, že helénské kmeny, Iónové, Achájové a Dórové pivo znali už v dobách, kdy začali osidlovat egejskou oblast. To by mimo jiné znamenalo, že pivo znali dříve než víno. A to z prostých důvodů. Vyrobit víno je pro kočovníky daleko technicky obtížnější a zdlouhavější než pivo.

Víno jako symbol úspěchu 
Odtud (alespoň podle mého soudu) pramení obdivné vzhlížení kočovníků k vínu, které pro ně muselo být symbolem stability, hojnosti a moci. Vzpomeňme si v této souvislosti i na starověké Hebrejce. Egypťané nebo Babyloňané, po tisíce let bohaté a mocné národy, považovali víno za každodenní běžný nápoj, oblíbený, ale většinou méně než pivo. Pro Židy i Řeky je však víno nápoj ve srovnání s pivem o několik tříd výše, je to nápoj rituální, božský. To vypovídá o jistém druhu snobství, vyplývajícím z komplexu méněcennosti  v počátcích jejich historie. Tyto primitivní kmeny se tehdy k vínu dostali obvykle jen tehdy, když dobyli nějaké starousedlé město. Pitím vína se chtěli vyrovnat starobylým a mocným národům Malé Asie.

Řecké hospody? 
Otazník je namístě. Řekové hospody neznali. Popíjeli doma a hosty si na tzv. symposia zvali domů. Pilo se jak už víme výhradně víno, a to smíšené s vodou. Málokdo asi ví, že to rozhodně nebylo kvůli střídmosti Řeků. Řecká vína byla velmi hutná a sladká. To byl první důvod, proč je ředit. Nebyla úplně prokvašená a zbytkový cukr býval příčinou rychlého druhotného zkvašení a zkysnutí vína. Řekové proto víno konzervovali slanou mořskou vodou. Ano. Víno se solilo, aby déle vydrželo. I z toho důvodu se muselo zpitelnit naředěním s vodou.  Pivo se během hostin pilo možná také, ale pili ho jen neřečtí otroci.
Součástí symposia byly nahé pištkyně. Ty nejprve hrály na píšťaly a na závěr si je hosté vydražili. Velký Platón na zvyk poslouchat na symposiu hudbu velmi láteřil. Podle něj se mají moudří u vína bavit filosofií. I tady musím do vína přidat trochu soli. Velký Platón byl velký opilec, vydržel to táhnout den a noc, a pochybujme, že toho k závěru moc nafilozofoval. Byl ovšem větším přítelem chlapců než žen a prodejné pištkyně pro něj byly na hostinách jen nevítanou konkurenci v boji o nejhezčí hochy.

Starý Řím
Prakticky veškerou kulturu převzali Římané od Řeků. Je třeba říct, že Římané byli o něco méně snobští a ve všem, co dělali, byli oproti Helénům praktičtější a méně afektovaní. Milovali mladé chlapce, ale nepovyšovali pederastii na rozdíl od Řeků na božskou lásku a vážili si i lásky žen. Znali a pili vinum cerevisia, obilné víno a pili ho na počest bohyně úrody a obilí Ceres. Víno však většině Římanů chutnalo daleko víc, a proto mu dávali obvykle přednost. Historik Plinius poprvé pojmenoval pivo cerevisia a zaznamenal, že nápoj z obilí vařeného ve vodě má pěnu, kterou používají Římanky ke kosmetickým účelům. Chytré ženy zřejmě brzy přišly na to, že pivo, plné vitamínů skupiny B, báječně regeneruje pleť a má dobrý účinek i na vlasy a nehty. Pozorný čtenář z toho vyvodí, že Římané byli dobrými zemědělci. Ano zemědělství byla jediná fyzická práce (kromě války), kterou mohl římský občan vykonávat beze ztráty cti.

Řím, křižovatka antických piv 
Starověký Řím bylo nejen veliké mocenské, ale i obchodní centrum a žily v něm národy celého světa, Keltové, Galové, Germáni, Źidé, Skythové, Egypťané. Z celého známého světa se sem proto také pivo vozilo a pilo. V časech republiky bylo hlavně nápojem cizozemců, barbarů a otroků. Teprve později, v období vlády císařů na počátku našeho letopočtu, se s egyptskou módou a později s navrátilci z Gálie a Germánie pití piva rozšířilo i mezi římskými občany.

Cena piva 
Za císaře Diokleciána bylo pivo v Itálii o polovinu levnější než víno, v Egyptě stálo dokonce jen čtvrtinu jeho ceny. Roku 301 vydal Dioklecián edikt upravující maximální ceny za některé zboží: 1 sextarius (zhruba 0,54 l) vína stál 8 denárů, stejné množství pšeničného vína ze západních provincií 4 denáry a ječné pivo pouze 2 denáry. Pro srovnání 0,5 kg ryb tehdy stálo 6-20 denárů, 0,5 l oleje 8-40 denárů a boty 50-120 denárů.
Podle toho byla návštěva hospody pro obyčejného Římana luxus. Například legionář v té době dostával kromě naturálních dávek ročně 600 denárů. Aby mohl jít na pivo, musel sloužit dva dny a nemít žádné jiné výdaje. Pivo si však legionáři určitě dopřávali, i když to byli hlavně ti, kteří se ho naučili pít v Gálii a Germánii. Svědčí o tom římská láhev nalezená v Paříži ve 2. polovině 19. století. Tvarem přípomíná čutoru na nožce a po obvodu má nápis: „Šenkýřko, naplň láhev pivem!“
Jiné záznamy ovšem udávají, že půllitr vína stál jeden as, což byla šestnáctina denáru. Za Marca Aurelia, tedy ve druhé polovině 2.století, byl roční plat legionáře 1 200 sesterciů – v té době stála kráva asi 800 sesterciů, půllitr (1 sextarius) vína podle kvality od 0,3 až 3 sestercie a sextarius piva asi 0,1 sestercie.

Římské hospody 
Pivo se na hostinách a oslavách starých Římanů moc neobjevovalo – výjimkou byly jen oslavy bohyně obilí Ceres. A tak se pilo hlavně v krčmách. Ty byly nejen v Římě, ale také kolem cest, které Římané budovali do celého tehdy známého světa a všude tam, kde se usadily jejich vojenské posádky. Hospody bývaly také před každým městem. Po setmění se totiž zavíraly brány, takže všichni opozdilí cestující uvízli venku před hradbami. Zájezdní hospody byly obvykle přízemní nebo patrové budovy se širokým vjezdem uprostřed. Součástí byla stáj pro koně a muly. Směrem do ulice byla hostinská místnost, kde se také vařilo. Ve vnitřní části budovy byly malé pokojíky pro hosty. Ty byly poměrně skromné – postel, lucerna a nočník. Na dveřích byla závora nebo zámek na klíč.

Sex na cestě 
Na hospodách byly malované reklamní štíty, které propagovaly nabízené služby – „Tady vám Merkur nabízí zisk, Apollo zdraví, Septumanus (hospodský) ubytování a stravu. Kdo se tu zastaví tomu bude líp. Porozhlédni se, hoste, než se ubytuješ.“
Jiná hospoda slibovala ještě víc: „Hoste, tady ti bude dobře, tady je rozkoš, blaho nejvyšší.“ O jaké blaho se jedná naznačoval název krčmy – U čtyř sester.
Majitelé hospod nemívali moc dobrou pověst a často byli srovnávaní s kuplíři. Číšníce a někdy i hostinská bývaly totiž obvykle hostům k dispozici nejen u stolu. Zážitky z cestování popsalo mnoho básníků, díky čemuž se některé putyky staly součástí evropského kulturního dědictví. O sexuální hospodské tradici svědčí i jinak velmi přísné  římské právo – to nepovažovalo sexuální styk v hospodě za cizoložství. Sex na cestě byl prostě přirozenou součástí cestovních útrap.
Právní předpisy také zaručovaly zaměstnancům, kteří služebně cestovali, úhradu nejen cestovních výdajů, ale i stravování a ubytování. I proto byly cestovní hostince velmi oblíbené.
Ani hospodští si nestěžovali. Jeden z nich měl na hospodě krásně upřímný nápis: „Vše pro zisk“.

Co říkají latiníci 
Stejně jako Egypťané i Římané si uvědomovali, že to co si neužijí teď, si neužijí nikdy. Potvrzují to slova starého latinského úsloví: „Edite, bibite, post mortem nulla voluptas – Jezte, pijte, po smrti není rozkoše.“

 

Napsat komentář