Úvodem
Pivo je nejstarší kulturní nápoj lidstva. Je to nápoj o kterém nejstarší písemné zmínky máme už od historicky nejstaršího známého národa Sumerů. Pivo, jak se také dále dočtete, je starší sourozenec chleba. Pivo je starší než lidská civilizace. Přesněji řečeno je o pár vteřin starší, neboť je fenomén, který civilizaci pomáhal vytvořit a formuje ji dodnes. Pivo je starší než bible. Naše vyprávění proto nemůžeme začít od Adama, ale musíme nahlédnout do časů daleko před ním.
Pivem se tu míní nápoj ze zkvašených obilovin. Nápoj, který s dnešními továrními pivy měl pramálo společného, s výjimkou deliria tremens a dopadu na obchod s oděvy nadměrných velikostí. Tento nápoj se od dnešních moderních piv často velmi lišil vzhledem, chutí, konzistencí i způsobem výroby.
Pivo není tak opěvované jako například víno, ale historie jeho výroby je neskonale bohatší a košatější, protože na rozdíl od vína, které je v podstatě jen zkvašená ovocná šťáva, výroba piva je od počátku sofistikovanější, složitější.
Pivo ovšem bylo odjakživa nápoj všech – chudých i bohatých. Proto nikdy příliš netáhlo snoby a pseudointelektuály, kteří mají potřebu být nějak výjimeční. Pivo má pověst primitivního nápoje. Primitivní je ovšem jenom tenhle názor. Dobré pivo je nápoj velmi aristokratický a ušlechtilý. Tisíce let si ho denně vychutnávali faraonové, císařové i císařovny, králové a královny, carové i prezidenti. Pily ho a pijí dámy z nejlepších kruhů – a rády.
Dnes přichází doba, kdy ušlechtilá piva znovu dobývají hodovní tabule.
Ano, dobré pivo není nápojem gurmánů – tedy žroutů, jak dnes hloupě hlásá reklama jednoho českého pivovaru, ale vzdělaných a kultivovaných gourmetů – kulinářských znalců na celém světě.
Dej bůh štěstí…
1.
Ke zrození piva bylo zapotřebí několik důležitých věcí. Musel nejprve vzniknout svět, voda, kvasinky, obilí a nakonec člověk, který to všechno dal dohromady. Kde se to tu všechno vzalo, je dosud záhada. Evolucionisté v tom mají jasno jen zdánlivě. V nějakou dobu, odhady se mění podle aktuálních výzkumů, vznikl z ničeho nic vesmír, pak z toho ničeho hvězdy a planety. Neprve horké, jak opečené brambory, postupně vychládající. Z par unikajících z nitra země vznikla voda – kde se vzala uvnitř Země, nevíme a nebudeme to zkoumat, stejně jako kde se vzala Země. Berme to jako další teorii, které můžeme věřit, jsme-li k tomu dostatečně ochotní.
Voda a kvasinky
V každém případě, a to i podle současné vědy v jednom momentě vznikla voda. Ve druhém sledu první buněčné organismy, eukaryoty, které jsou předchůdci kvasinek.
Kvasinky jsou heterotrofní eukaryotní mikroorganismy, náležející mezi houby. Jinými slovy, když se zpijete z nefiltrovaného piva, můžete bez ostychu doma tvrdit, že jste přišli z hub.
Vznik eukaryot se předpokládá někdy před 2,7 miliardami let, ale neptejte se, jestli na jaře nebo na podzim.
Kvasinky (Saccharomycetales) představují řád houbových organismů ze skupiny Endomycetes z třídy vřeckovýtrusých hub (Ascomycetes). Mají buď pravé mycelium, nebo častěji jen pseudomycelium, které napodobuje kolonie jednobuněčných organismů. Netvoří plodnice. Množí se pohlavně nebo vegetativně (pučením). Některé druhy, například z rodů Saccharomyces, Kloeckera, Torulopsis způsobují kvašení (alkoholové, octové, mléčné, máselné, propionové), rozdělované podle rozložení kvasinkové kultury a vývinu plynu na svrchní a spodní. Jiné druhy, například z rodů Candida, Cryptococcus, Trichosporon vyvolávají různá kožní, slizniční i systémová onemocnění. Kvasinky se vyskytují všude v přírodě.
Pro pivovarství je důležitý rod Saccharomyces.
Počátky sladu
V devonu, což je časové období v prvohorách před 395 miliony lety, se objevily první semenné rostliny. Tedy ty, co budou dávat zrní na slad.
Poslední surovina – člověk
K výrobě piva nám už chybí jenom člověk. Jak lidé přišli na tento svět ale nebudeme řešit. Tady věda opět tápe a její odhady jsou stejně přesné jako vaše žena při parkování. Berme to tak, že zhruba před nějakými více než stotisíci lety se po planetě Zemi toulaly party hominoidů – praopic či pralidí, z nichž jedna z nich – rodinka Homo sapiens sapiens začala celkem slušně prosperovat.
Chmel zatím vynecháváme, jako pivovarská surovina přichází na scénu až po několika tisíci letech pivní historie a jako jedna z mnoha jiných kořenících přísad.
Už pračlověk chlastal jako zvíře
Lidé samozřejmě alkohol znali dávno před objevem piva. Moderní člověk má schopnost odbourávat alkohol pomocí enzymu zvaného alkohol dehydrogenáza. Podle vědců se gen odpovědný za tento enzym vyvíjel možná miliony let. Člověk a jeho předci tedy po celou dobu svého vývoje požívali v nějaké formě alkohol a přivykali mu. Ne ovšem všechny lidské společnosti. Například Austrálci anebo severoameričtí indiáni, kteří alkohol neznali, mají geneticky sníženou schopnost alkohol odbourávat. Podobně jsou na tom i ženy.
Proti téhle teorii mluví fakt, že zmíněné ženy pily stejně jako muži. Je ovšem možné, že dámy s větší produkcí alkohol dehydrogenázy měly menší schopnost se rozmnožovat
Tuhle velmi zajímavou genetickou teorii jsem objevil v jednom internetovém blogu: „V soutěži o přenos genu mají výhodu ženy, které jsou hned sťaty, před ženami, který snesou jak chlap. Pokud žena sleduje co nejlepší přenos svých genů, tak je výhodné, když je rychle povolná, hlavně dřív, než ten chlap odpadne. Ty ženský, který dovedly uchlastat chlapy, nemají pak s kým dělat děti.“
Ovšem někteří indiáni Inkové, Mayové a jejich dnešní potomci nemají s alkoholem takové problémy jako jejich severoameričtí bratři. Na rozdíl od stepních indiánů se umí zemědělské kultury s alkoholem vypořádat lépe. A nejde jen o výdrž. Umí pít tak, aby to nenarušilo jejich sociální vazby. Umí s alkoholem žít. To je důkaz, že nikoli abstinence – ale kultura pití je řešení společenských problémů s alkoholem.
Je zřejmé, že jakmile člověk okusil kouzlo kvašených nápojů obsahujících alkohol, propadl jim na věky. V tomto ohledu není nijak výjimečným tvorem. Sklon k alkoholismu má velká část živých tvorů. A samozřejmě i největší abstinent má ve svém těle díky metabolickým procesům relativně konstantní hladinu alkoholu ve výši asi 0,03 procent.
Chlastají i zvířata
Záliba v alkoholu je mnoha vědci popsána i u ostatních živočišných druhů. V Austrálii a na Novém Zélandě jsou celá hejna notorických papoušků a dalších ptáků, kteří se opíjejí popadanými a zkvašenými ovocnými plody. Zajímavé je, že do takového ovoce v normálním čerstvém stavu neklovnou, ale trpělivě čekají až dostane správné promile. Takové nachmelené hejno agresivních papoušků je pak stejně příjemné jako parta skinů v Karlíně těsně po zavírací hodině. V Norsku se například občas po lesích potulují opilí losi. Následky požití zkvašeného ovoce se prý projevují tak, že losi neutíkají, když zahlédnou člověka a naopak se chtějí “kamarádit”. Norští ochránci zvířat varují: „Pozor! Dobrá nálada může u losů lehce přejít v agresivitu.“
Sloní mejdan
Opilá zvířata mohou vskutku i zabít – například v Indii vniklo v devadesátých letech do skladu místního obchodu několik slonů. Vypili celou zásobu rýžového piva a v opilosti zabili šest vesničanů, kteří se je pokusili od piva odehnat. Sloni jsou vůbec považováni za milovníky alkoholu a tradují se historky o slonech, kteří podnapilí tančí v pralese na jedné noze. V žádné seriozní literatuře je však dosud nikdo nepotvrdil.
Opilé straky
Gerald Durrell ve své knize O mé rodině a jiné zvířeně píše, jak se umějí z piva zřídit straky: “Místo aby co nejrychleji ulétly, zůstaly dřepět mezi rozcupovanými květinami, kolébaly se sem a tam, oči se jim leskly a spokojeně se na sebe uchichtávaly. Jedna na mne chviličku civěla., pak si to velmi škobrtavě namířila přes stůl – s květinou v zobáku – až ztratila rovnováhu na kraji ubrusu a skulila se na zem jak padavče…. Tu jsem si povšiml rozbité pivní lahve na dlaždicích. Ihned mi bylo jasné, že Dráčata jsou pod obraz…”
Brouci namol
Alkoholu prý podléhá i hmyz: “Viděl jsem už párkrát v Chorvatsku, na fíkovníku s přezrálými plody, mraky ožralých zlatohlávků. Ze stromů doslova padali,” napsal v deníku MF Dnes Jan Andreska z katedry biologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Andreska popsal také opíjení u motýla Babočky admirála. “Když na podzim začnou padat hrušky, admirál je tu první. Pustí se do lihovatých hrušek tak, že večer ani neodletí. Celou noc se dává do pořádku.”
Opice pod obraz
Zkvašené ovoce milují hlavně opice. Pořádně opít se umí třeba chápani a paviáni. Zcela záměrně si nechávají přezrát ovoce ve špičce stromů. Potom se hromadně opijí, servou, hulákají a blábolí. Prostě chovají se jako zvířata. Tedy přesněji řečeno jako opilí lidé.
Zálibu v opilství u šimpanzů popisuje i ruský vědec I. P. Pavlov. Lidoopi, jak ukázala pozorování, k alkoholu tíhnou zcela přirozeně. Při jednom pokusu, když měli šimpanzi ukázat, co umějí nakreslit, dostali lihové fixy, zálibně je ocucávali. A to přesto, že dosud nikdy alkohol nepoznali a v zajetí zkvašené ovoce neznali.
Kůň alkoholik
Traduje se také krásná historka z Divokého západu o koni alkoholikovi: Jeden pastor koupil koně po vyhlášeném alkoholikovi. Kůň byl navyklý cestou městem zastavit před každým barem a nepohnul se dál, dokud nedostal sklenici piva. Pokud chtěl pastor kamkoli jet, musel sesednout a koupit koni pivo. Skončilo to tím, že s koněm začal pít i nebohý pastor.
Alkohol k nám patří
Dlouhá historie opilství všech živočichů bez rozdílů rasy, opeření a počtu kopyt také vyvrací tvrzení mnohých o škodlivosti alkoholu a hlavně o jeho negativním vlivu na intelekt a potenci. Lidstvo, jak laskavý čtenář sám vidí při pohledu do dětského pokoje, se bez problému množí i po pravidelných návštěvách restaurace, často aniž bychom se s manželkami letos v ložnici potkali.
Vědci donedávna tvrdili, že po dvacátém roce našeho života se zastavuje růst mozkových buněk a pokud je zabíjíme alkoholem, pak jde o nenávratnou ztrátu. Dnes už věda ví, že mozkové buňky se obnovují až do smrti, a nejen to, s věkem přibývá propojení mezi nimi a zlepšuje se jejich činnost. Naše duševní schopnosti nezávisí ani tak na množství mozkových buněk, ale na kvalitě jejich propojení.
Navíc lidé používají jen malou část mozkové kapacity. A pro ty, kdo prochlastají i ten poslední malý zbytek myslícího mozku, mám útěchu – jeden z posledních sociologických výzkumů říká, že s klesající inteligencí roste spokojenost se životem. Recept na velmi spokojené stáří se tu nabízí sám.
