Chodili jsme do kina / “Páté oddělení” (1961)

Zírali jsme na promítací plátna zvící rozměru většího prostěradla. Děje tehdejších filmových příběhů byly mnohdy stejně jako obraz černobílé.  Krumpáče, traktory a budovatelské nadšení dnes na multiplexových širokoúhlých plachtách nahradily zbraně, moderní superauta a samoúčelné násilí v  barvotiskovém provedení. Přesto se na mnohé z těch dříve natočených rádi znovu podíváme. Tenkrát před padesáti lety psal časopis Kino o filmech skvělých i zapomenutelných. Zvu vás na procházku jeho stránkami.

      Po úspěšné prvotině, módou rodokapsů inspirované Smrti v sedle natočil režisér Jindřich Polák (mj. Nebeští jezdci, Ikarie XB, seriál Pan Tau ad.) film Páté oddělení.

Jak pravil autor dobové recenze „jeho autoři usilují o dobrou detektivku klasického typu – a ještě o něco víc“.

Páté oddělení
V diskusích o novém dobrodružném filmu režiséra Jindřicha Poláka bývá někdy připomínán Brynychův Smyk. Jistě pro příbuznost tématu, navíc i pro obdobnou snahu po působivé formě. Při hodnocení Pátého oddělení, které bylo denním tiskem přijato téměř bez výhrad, měl být spíše připomenut Kachyňův Král Šumavy. Hlavně tam, kde je mluveno o prohlubování dobrodružného žánru.

      Základní dějovou zápletku tvoří napínavé odhalení případu průmyslové špionáže, do níž je proti své vůli zatažen inženýr ústecké chemičky Šimek. Však také propagační slogan předkládá divákovi film jako “dramatický příběh člověka, stojícího na pokraji zrady”. A to není pravda. Zprvu se sice zdá, že inženýr Šimek, který zjevně dlouho a svízelně hledal kladný vztah k našemu životu, bude dramatickou a nosnou postavou příběhu. Všemožné injekce dodatečného zlidšťování této postavy – a nezdá se, že scény rodinného tepla jsou právě Polákovou režijní doménou – se však nesetkaly s dobrým výsledkem. Nakonec zachraňuje co se dá jen Lukavského herecká ukázněnost.

     Ve druhé polovině filmu je pak Šimkův příběh zatlačen do pozadí “detektivními” složkami, natočenými efektně a s nesporným zalíbením. Avšak rozhodnutím pro napínavý příběh se zcela logicky dostal do popředí konflikt diverzanta Karlíka a kapitána kontrašpionáže Mrázka. Režisér Polák dovedl obsadit obě role dobře a neotřele. Vršťalův Karlík není netvor ani krvelačný nenávistník. Je to schopný, plně kvalifikovaný a chladně rozmyslný nepřítel, který je nebezpečným protivníkem. Kapitán Mrázek Jaroslava Rozsívala je lidský ve své rozvaze i v odpovědném řešení svízelného případu. Je dobrým představitelem neznámých pracovníků “pátého oddělení”, jistě i zásluhou správného scenáristického pojetí této postavy bez zbytečné a dříve tak časté vševědoucnosti a neomylnosti. Škoda, že tolik chvály si nezaslouží  další postava pracovníka kontrašpionáže, poručíka Jonáše. Je to špatná a konfekčně šitá role, které Jaroslav Mareš –  po kolikáté již? – nedokázal dát nic jiného než rutinu. Na rozvinutí dalších postav nezbylo v hutném příběhu vlastně již místo.

      A tak je divák stržen především spádností děje, úsporným dialogem, výborným filmovým rytmem, překvapujícími metodami kontrašpionážní práce, která je působivě ukázána téměř s reportážní dokumentárností. Zde je významný politický klad filmu: právě v té přesvědčivosti, s jakou ukazuje důmyslný a velkorysý aparát, který zajišťuje klid a bezpečnost naší země. Bohužel, právě toto cenné společenské vyznění filmu je v závěru zatlačeno obvyklou konvenční “detektivní” honičkou, která svou povrchní efektností přehlušuje v divákově podvědomí vážnější motivy filmu.

I když je Páté oddělení profesionálně dobře a efektně udělaný film, přece jen neukazuje ve svém žánru cestu vpřed. (hř)
(Časopis Kino 2/1961)

Komentáře

  1. Ondra napsal(a)

    Mám tyhle staré detektivky moc rád a čas od času se na ně mrknu.Nejradši mám ty s R.Hrušínským.

Napsat komentář