Chodili jsme do kina (Jarní povětří, 1961)

Zírali jsme na promítací plátna zvící rozměru většího prostěradla. Děje tehdejších filmových příběhů byly mnohdy stejně jako obraz černobílé.  Krumpáče, traktory a budovatelské nadšení dnes na multiplexových širokoúhlých plachtách nahradily zbraně, moderní superauta a samoúčelné násilí v  barvotiskovém provedení. Přesto se na mnohé z těch dříve natočených rádi znovu podíváme. Tenkrát před padesáti lety psal časopis Kino o filmech skvělých i zapomenutelných. Zvu vás na procházku jeho stránkami.

     Po příznivě přijaté prvotině Škola otců se Ladislav Helge ve svém třetím filmu pokusil o neplakátový pohled na tzv. Vítězný únor. Ač herci jako byli Karel Höger, Marie Vášová, Jiří Vala, Libuše Švormová či Blanka Bohdanová podali vynikající výkony, filmu natočenému podle vedlejších motivů Otčenáškova Občana Brycha to nijak nepomohlo.
(jv)

(Časopis Kino 4/1961)

Jarní povětří

“… politicky organisován nebyl a nikdy se neprojevoval. Ve svém okolí požívá důvěry, je znám svým kolegiálním chováním, je ochotný – i když poněkud uzavřený. Pokud je známo, žije spořádaným životem. . .” Nic víc a nic méně neříká posudek na prokuristu Stibora, připojený k jeho přihlášce do strany. A nelze s ním nesouhlasit; všechno je do písmene pravda. Ti, kdož sedí na schůzi místní stranické organisace, jsou už příliš unavení, než aby mohli důkladně zkoumat pozadí všech přihlášek, které se přímo lavinovitě hrnou na sekretariát ve dnech po Únoru 1948. Ale sedí zde člověk, který v tomto případě pozadí zná – studentka práv Jana Stiborová, jejíž otec právě dojímavým hlasem mluví o pohnutkách, které ho vedly k podepsáni přihlášky.  Jana Stiborová, hrdinka filmu Jarní povětří.

       Až film uvidíte, vzpomenete si možná na příběh Jiřiny Mizinové z Otčenáškova Občana Brycha. Je to tak trochu román v románě, samostatná dějová linka, jen volně spojená s ústředním dramatem Brynychovým. Bezpáteřného a podlého Mizinu známe ostatně i z Vávrova filmu, v němž pro Jiřinu pochopitelně nebylo místa.

Její konflikt s vlastní maloměšťáckou rodinou – tak typický pro část mládeže – zaujal dramaturgy tvůrčí skupiny Šebor-Bor a ti spolu s režisérem L. Helgem vyzvali Jana Otčenáška k napsání filmového scénáře. V průběhu práce se měnily motivy románu a posouvalo se myšlenkové těžiště. Autorům šlo především a to, aby ukázali touhu mládí zaujmout k světu a jeho problémům otevřený a nekompromisní postoj.

      Jarní povětří nebude tedy filmem o Únoru v již vžitém smyslu slova. Neuvidíme tu známé záběry pochodující milice ani manifestaci na Staroměstském náměstí, vnější události zůstanou převážně stranou, jen ve zvukové kulise, v náznaku. Otčenášek a Helge se nerozmáchli do šířky, rozhodli se raději pro hluboký pohled do nitra lidí ve chvíli, kdy jsou okolnostmi donuceni se vyslovit pro nebo proti. Pro tuto soustředěnost na malý výsek života, v němž se střetávají nejdůležitější síly a odehrávají nejdůležitější zvraty, můžeme přirovnat Jarní povětří k oné »kapce rosy, která zrcadlí celou oblohu«.

V našich kinech měl film premiéru 24. února 1961.

Napsat komentář