Chodili jsme do kina/ Bylo jim devatenáct (1961)

Zírali jsme na promítací plátna zvící rozměru většího prostěradla. Děje tehdejších filmových příběhů byly mnohdy stejně jako obraz černobílé.  Krumpáče, traktory a budovatelské nadšení dnes na multiplexových širokoúhlých plachtách nahradily zbraně, moderní superauta a samoúčelné násilí v  barvotiskovém provedení. Přesto se na mnohé z těch dříve natočených rádi znovu podíváme. Tenkrát před padesáti lety psal časopis Kino o filmech skvělých i zapomenutelných. Zvu vás na procházku jeho stránkami.

(jv)

Tentokrát si připomeneme jeden z řady khaki filmů, které měly v divácích utužovat odhodlání stát po boku velkého bratra proti imperialistickému nepříteli. Hrdinou díla je chlapec, který přichází do vojenského kolektivu ve věku, kdy se před ním otevírají životní perspektivy a pro něhož se život v kasárnách, podřízený tuhé kázni, stane zkouškou charakteru.


Bylo jim devatenáct (1961)
“Filmy z vojenského prostředí budou součástí pravidelného repertoáru tak dlouho, dokud … ano, dokud nebude konečně vyřešena jedna z nejpalčivějších otázek lidstva – otázka odzbrojení. Tak daleko však ještě nejsme. Lidé ve vojenských uniformách stále patří do naší současnosti a jejich specifické “pracoviště” je neméně důležité a také neméně zajímavé než kterékoli jiné prostředí. I zde, v tomto na pohled izolovaném svět dochází k závažným konfliktům a složitým vztahům mezi lidmi a pravě toto je důvod, proč filmy z vojenského prostředí zajímají nejenom ty, jichž se přímo týkají, ale i nás, kteří sedíme v hledišti. Příkladem tu může být film Zářijové noci, který svým myšlenkovým dosahem zasáhl mnohem širší úsek než výcvikový prostor, v němž se odehrává děj, a řada dalších filmů.

     Vojenské filmy z poslední doby – jak naše, tak sovětské – se vyznačovaly střídavými úspěchy. U nás jsme po vynikajících Zářijových nocích natočili, průměrnou veselohru Váhavý střelec, zajímavý středometrážní snímek Pronásledování a slabé filmy Zatoulané dělo a V zakázaném území, ze starších Dnes večer všechno skončí a Ztracenou stopu, oba se špionážní zápletkou.

     V Sovětském svazu, kde je tradice těchto vojenských filmů staršího data (všem se nám kdysi líbily Hlídka v poušti, Věrný Džulbars), je bilance filmů tohoto druhu radostnější. Poměrně nedávno jsme viděli dobrý dramatický příběh Život je v tvých rukou, nezapomněli jsme na vtipnou veselohru o vojákovi Brovkinovi, ani na Srdce vojáka, jehož problematika je blízká i ději filmu Bylo jim devatenáct, který nyní přichází do našich kin.

    Námět filmu Bylo jim devatenáct, který patří k reprezentativním filmům Oděského studia, je velmi prostý a svým způsobem i tradiční. Anatolij Běskin neobstojí u zkoušky do leteckého učiliště. Těžce nese tuto porážku. Vždyť chtěl nastoupit na místo otce, který zahynul při zalétávání nového letounu. V dělostřelecké škole, kam nastoupí prezenční službu, se hned na začátku dostane do konfliktu s velícím poručíkem. Situaci zkomplikuje vztah Anatolie k poručíkově sestře. Chlapec, kterého neprávem obviňují z lajdáctví a lehkovážnosti, svede o svou čest boj a poctivou prací a silou vůle dosáhne vytouženého cíle.

Co upoutává na filmu mladého režiséra Vladimíra Kočetova, je autorovo porozumění pro psychologii “obtížného věku”. Temperamentní zaujetí pro látku a snaha udělat poctivý a potřebný film zbavily tradiční námět “tradičnosti” a výsledkem je svěží a poutavý film, který si najde cestu především k mladým divákům.”

Komentáře

  1. lukrecia napsal(a)

    Vzpomínám si na film, jehož jméno mi vypadlo, ale ten příběh o lásce mě dostal. Když jsem ten válečný film o Leningradě uviděla poprvé, brečela jsem jako želva. Dva mladí, zamilovaní a do toho válka.Oni se pořád míjeli.Člověk zíral na plátno a snažil se pochopit. Ze všech sovětských válečných filmů mi v hlavě utkvěla vzpomínka na přelepená okna.
    Možná nás vedli k budoucímu sebeobětování a k hrdinským skutkům. My byli ta generace, vyrůstající ve stínu, který po válce zbyl. Vychovávali nás v úctě a strachu. Tehdejší umění tomu pomáhalo, a přesto ho nelze odsuzovat, protože vznikala úžasná díla, bohatá na citový náboj. A že to byla i díla propagandistická? Nevadí. Dobro vítězilo nad zlem. Když si vybavím, co všechno jsem kdysi obrečela!Puberta se při pohledu na Mladou gardu hned nějak snáz snášela. A teď, když se dívám na starý válečný film, vzniklý ještě za sovětské éry, znova nechápu. Byly to jen hrdinské ságy, nebo tehdy, ve válečném běsnění, lidi odhazovali pud sebezáchovy? To už sotva někdo vyřeší. Ale vzpomínky nám zůstanou, vždyť existovaly filmy, na které se chodilo povinně – místo vyučování. A přiznávám, že vím, že byly – ale o čem?

  2. wbgarden napsal(a)

    Nejen že se na filmy chodilo místo vyučování, ale ešče tam bývala celkem dobrá tma, orig. filmová..
    A v takové tmě se rozmanitým zaláskovaným filmečkům až neuvěřitelně dařilo.
    Ovšem dnes zase že…

    SERIÁL – pan režisér vypravuje…

    Tento příběh
    milé dámy
    je velmi
    obskurní
    a tak se prosím příliš nedivte
    když autor tvrdí
    že na vlastní oči viděl
    kterak
    Pámbů
    Einstein
    a
    krásná Merylyn
    vystupují z taxíku
    a ubytovávají se zrovna ve vašem
    městečku

    Prosím
    uklidněte se
    a buďte chvíli zticha
    neb všichni tři jsou zcela vyčerpáni
    ale jen co se vysprchují
    a lehce upraví
    opustí své pokoje
    a co nevidět je spatříme
    tentokrát v hotelovém
    baru
    kterak si připíjejí s místní
    honorací

    Velmi brzy budou
    jak se říká
    v óbraze
    ale i málinko
    pód obraz
    a Pámbů
    starý exhibicionista
    to nevydrží
    a jen tak pro pobavení
    barmana
    znovu předvede ten hloupý fór
    s žebrem

    Kouzlo se kupodivu povede
    a začne
    bóží
    dopuštění
    na závěr kterého bude
    pramáti Eva
    opět zvolena královnou
    krásy
    což se pochopitelně
    samozřejmě
    a zcela jasně
    dotkne
    krásné Merylyn
    ta se naštve
    hrábne Einsteinovi do vzorečků
    a chce rázem všechno vyhodit
    do povětří
    včetně té nestydy
    pramatičky

    Ale naštěstí se přihodí
    něco veselého
    na burze
    znějí fanfáry
    a ve dveřích se objevuje
    sám
    pan Prezident
    v každé ruce drží pistoli a
    – demokracie jsem já
    dámy a pánové
    pamatujte si
    já –
    říká
    a
    – happy birthday Mr. President
    happy birthday –
    vzdychá Merylyn
    všichni tleskají
    a odcházejí
    na recepci

    Po večeři si pánové
    pouštějí ošemetné
    filmy
    a krásná Merylyn s pramátí Evou
    se snaží vysvětlit místním
    sufražetkám
    že bez chlapů
    aťužjsoujacíjsou
    to na tomto
    světě
    zatím
    asi dost dobře
    nepůjde

    Nad ránem ještě slyšíme
    housle
    to pan Einstein se snaží přehlušit
    Stvořitele
    který po tom
    veškerém
    popíjení
    nezřízeně
    chrápe

    PS
    v příštím díle
    milé dámy
    se konečně seznámíte
    s Adamem
    je to docela sexy chlapec
    a když zrovna s Evou nezalidňuje okolí
    hraje golf
    a obstojně
    jezdí
    na koni…

    http://storm.interzet.ru/uploads/posts/2008-05/1211918644_020_pics.jpg

  3. Camilla napsal(a)

    jezdí na koni a určitě pije vodu bez bublin,…

  4. lukrecia napsal(a)

    A když tady tak vidím a čtu ty básničky – vzpomínám, že jsem ráda koukala do Slok lásky. “Za vsí se modral les…” To byla správná bojová romantika. Pak nám z rádia přidali “Utichly v sadu…” Toho Ščipačeva jsem fakticky přečetla. A představovala jsem si zmarněnou lásku. To se potom jinak randilo, když se člověk bál jen táty s řemenem a kozáci na koních zlstávali v literatuře!

  5. anna napsal(a)

    Hm, Sloky lásky…pořád je máme v knihovně. Když jsem se před mnoha lety seznámila se svým mužem, psával mi úryvky z nich do dopisů. Dávno, dávno již tomu.., ale mám dojem, že i naše dcery do nich občas nahlédly. Vaše vzpomínka, paní Lukrécie, vyvolala další, a tak jsem po nich znovu sáhla i já. Stále je to pěkné čtení . Díky, paní Lukrécie, za hezkou chvilku. Anna

    • lukrecia napsal(a)

      Jsem ráda, že Vás ta drobná připomínka naladila. Někdy stačí drobnost a člověk jako kdyby se potopil někam hluboko, skoro až do mládí. Je to osvěžující koupel, i když bez vody. Hlavně, že osvěží. Ono je to v dnešním světě úplně na jiný způsob. Dřív jsem víc snila – často s otevřenýma očima. Teď ráno přijdu do pokoje, kde hraje TV. Kouknu na muže a zeptám se, copak je ve světě nového a kdo co ukrad. Pak si namažu chleba a můžu vstřebávat ranní dávku nehod, katastrof a sebevražedných atentátů, prošpikovanou informacemi o podvodech a zpronevěrách, které se nějak dotýkají naší úctyhodné vlády. Nebyly ty Sloky lásky lepší?

  6. Peggy napsal(a)

    Hezký večer holky, tuhle četbu neznám :-).. ale každý máme tu svou,já chci jen podotknout Lukrecie, že tahle rána, jsou smutný.. Ale na stranu druhou, jaký si to uděláš, takový to máš 🙂 Já mažu chleba a celej stůl obložím tím, co muž rád a co je doma.. Švitořím já.. co je jako novýho.. protože ke stolu se nese vždycky, se železnou pravidelností s nějakou jobovkou..a ty já nemusím, jsou totiž nakažlivý, roznáší špatnej vzduch..:-) No a melu, pro sebe, jasně, vím, že mě poslochat ani moc nechce., ale je to taková hradba, aby se nedostal zas až tak moc ke slovu.. a když jo, tak je dobrý mít něco prichystanýho na obranu, jakože co by si třeba dal k obědu, nebo jak je venku pěkně…(škaredě ne, to už by byl průser..:-)) no a když se přesto chytí, tak mažu! pryč!! mám totiž tolik( :-))! práce.. jojo, sloky o lásce jsou lepší, naprostý souhlas..:-) mějte se holky.. dobrou noc:-)

  7. lukrecia napsal(a)

    My si k tomu chlebu taky dopřejeme – ale rozumně. Rána, kdy člověk jenom zírá, jak si lidé, kteří to nemají zapotřebí, hrabou do vlastních kapes, jsou smutná velice. Když si pomyslím, že je na světě hodně těch, co si nemůžou namazat ani ten chleba. Teď jsme ale vykoumali inovaci: snídáme v ložnici! Tv jede i tam, katastrofy taky nehodlají přestat a lidi ne a ne být lepší. Právě jsem si z knihovny dovlekla tašku knížek a snažím se tu černou kroniku nesledovat, i když mě to dostihne buď během dne, nebo večer. Dokud bude venku fujavice, těžko uniknu do zahrady, kde bych si jenom četla, popíjela kafíčko a obdivovala svět. Starosti a strasti dostihnou člověka i na krásně rozkvetlé mezi, možná to právě tam všechno jen víc bolí. Pozor, tohle není depka, jen zkušenosti. Člověk by si měl umět užít každý den, jako kdyby byl poslední, ale je to vůbec možné? Pochybuju. Tak se raduju i z toho chleba s dietní pomazánkou.Snažím se nemyslet na to, že bude hůř. Takový už je světa běh. Nebuďte smutné, milé dámy, životní radosti máte všude kolem sebe. Stačí, aby během dne, byť i na moment, vykouklo sluníčko!

Napsat komentář