Chaplin přítelem Československa/3

1931

Dne 15. března tohoto roku zastavil v časných ranních hodinách na tehdejším Wilsonově nádraží v Praze rychlík, jedoucí z Berlína do Vídně. Je dost možné, že se na této zastávce objevila v okénku jednoho vagónu prošedivělá hlava dvaačtyřicetiletého muže, který se porozhlédl po secesní nádražní budově. Ano, na Wilsonově nádraží zastavil vlak s Charlesem Chaplinem. Jel inkognito, takže jej tisícihlavý zástup českých fanoušků pozdravit nepřišel… V jakém asi byl rozpoložení? V té době prý – jak sám později napsal – velmi těžce vymýšlel své příští filmy; neměl nápady ani plány. V žádném případě by jej ani ve snu nenapadlo, že se zemí, kterou právě projížděl, přijde nepřímo do styku už za několik týdnů či měsíců. V knize Můj životopis se lze dočíst o nečekané epizodě, která jej po berlínské a vídeňské návštěvě potkala v jižní Francii:

„… A tak mě na Cote ďAzur, kde jsem neměl co dělat, potkalo to štěstí, že jsem se seznámil s velice půvabnou dívkou, obdařenou vším potřebným pro rozptýlení té melancholické hodiny nudy. Nebyla ničím vázaná stejně jako já a brali jsme se navzájem tak, jak jsme se jeden druhému jevili. Svěřila se mi, že se právě vzpamatovala z nešťastné lásky k jednomu mladému Egypťanovi. Třebaže jsme o svém vztahu nemluvili, bylo mezi námi jasno; věděla, že se nakonec vrátím do Ameriky. Dával jsem jí týdenní apanáž a chodili jsme spolu po kasinech, restauracích a galavečírcích. Večeřeli jsme spolu a tančili tango a bavili se všemi obvyklými způsoby. Její blízkost mne však lapila do sítí jejího kouzla a došlo k nevyhnutelnému: zapletl jsem se citově, a když jsem myslel na návrat do Ameriky, nebyl jsem si příliš jist, jestli se s ní chci rozejít. Pouhé pomyšlení na rozchod mě naplňovalo lítostí; byla veselá, okouzlující a sympatická…“

Není důležité, že s touto dívkou Chaplin prožil nejen chvíle krásné, ale i moment rozčarování (přesto se s ní znovu setkal ve Švýcarsku a nakonec rozešel v Neapoli, o čemž napsal: „Rozešli jsme se přátelsky. Když loď vyplouvala, šla moje přítelkyně po molu a napodobila chůzi mého tuláka. Tenkrát jsem ji také viděl naposled…“), důležité – či spíše pro nás zajímavé – je, že tato Chaplinem nejmenovaná dívka byla jistá Marie Müllerová z Mariánských Lázní. A zajímavé je i to, že bychom se o této skutečnosti nedozvěděli, nebýt zprávy, která vyšla ve většině našich deníků 23. června 1931:

CHARLIE CHAPLIN A VLASTA BURIAN SE SETKALI NA FRANCOUZSKÉ RIVIÉŘE. Pravilo se v ní, že v Juan-les-Pins „dlí také Charlie Chaplin se svým novým objevem, Marií Müllerovou z Mariánských Lázní“, a že sem také dorazil Vlasta Burian s chotí, režisér Martin Frič, Suzanne Marwille (Fričova žena) a scenárista Václav Wassermann. Na promenádě se Burian setkává s Charlie Chaplinem.

    „Chaplin se procházel s elegantní brunetou, když ji zavedl do vily, kde je ubytován, a vracel se, poznal ho Burian, pozdravil a Chaplin s úsměvem zůstal stát. (…) A tak stáli proti sobě dva populární komikové podivných kontrastů: bujarý, vytáhlý a veselím sršící Burian a malý, plachý Angličan tiché, zřetelné mluvy a melancholických očí. Burian mu řekl, že využívá tohoto náhodného setkání a že ho srdečně zve do Československa. Chaplin poděkoval za pozvání a prohlásil, že je akceptuje až při pražském uvedení svého příštího filmu. Burianův film C. k. polní maršálek zná z berlínských kritik, sám jej však neviděl. Když podepsal spoustu fotografií i pohlednic do Prahy, věnoval paní Burianové svou knihu Mé cesty s vlastním podpisem…“

(Kdo byl pozorným čtenářem knížek Sadoula a Brože, může se domnívat, že jsem Marii Müllerovou omylem zaměnil za May Reevesovou, kterou Sadoul označuje za Češku a Brož za bratislavskou rodačku, a která právě v té době měla být Chaplinovou společnicí a doprovázet ho na všech zájezdech a výletech. May Reevesová však vydala v roce 1935 v Paříži velmi pomlouvačnou knihu Charlie Chaplin intimně, a je proto zcela absurdní, aby právě na ni Chaplin ve svém životopise vzpomínal, navíc v takovém rozsahu a s takovou nostalgií. Ostatně z téhož důvodu byste ve jmenném rejstříku Chaplinovy knihy marně hledali jméno Lity Greyové, kdysi Chaplinovy manželky.

Tyto epizody – mám na mysli ty příjemné – nemusejí mít samozřejmě souvislost s událostmi dalšími, ale je pravda, že když v příštích letech začne Chaplin uvažovat nad tím, co bude točit dál, objevují se náhle v tisku zprávy, které jsou pro nás obzvlášť překvapivé…

 1935

Vúnoru tohoto roku přetiskuje náš filmový týdeník Kinorevue zprávu z anglického odborného časopisu To Day’s Cinema, podle níž se Chaplin zajímá o námět filmu Voskovce a Wericha a režiséra Martina Friče Hej rup! Chaplin prý vyslovil přání poznat tuto českou veselohru, aby její námět eventuálně zpracoval jako svůj příští film. O dva měsíce později přináší Právo lidu a po něm Lidové noviny i Slovenská politika další pozoruhodné zprávy: Chaplin chystá natáčení Dobrého vojáka Švejka (podle chicagského deníku Herald and Examiner), Chaplin natočí Haškova Švejka (podle listu Daily Herald). Film prý má být natočen v anglické a německé verzi. Na rozdíl od námětu Hej rup! je zpráva uvádějící Chaplinův vážný zájem o Švejka několikrát v průběhu dubna a května v našem tisku potvrzována.

Vté době hrozba německého fašismu stále víc znepokojuje světovou veřejnost. Aktivizuje se Henleinova nacistická strana, Hitler je už dva roky říšským kancléřem a dva roky už v Německu existuje gestapo. To byl patrně hlavní důvod, proč Chaplin hledal námět s protiválečným zaměřením. Situace se však rychle mění, a tak v době vyhrocení mezinárodního napětí v Evropě, spojené s nebezpečím agrese fašistických zemí, ohlašuje nakonec v roce 1938 Chaplin jako svůj další film satiru na fašistické diktátory. Z Haškovy protiválečné satiry k satiře ještě aktuálnější, k boji proti konkrétnímu nepříteli – fašismu. Rudolf Myzet (který si mezitím zahrál ve filmu Moderní doba kapelníka a houslistu v kavárenském orchestru) se o Chaplinových úvahách nad Švejkem nezmiňuje, zato se však stává bystrým pozorovatelem událostí, jež se v té době kolem Chaplina odehrávají:

„Po uvedení filmu Moderní doba byla proti Chaplinovi rozpoutána jedna z nejurputnějších a nejbezohlednějších kampaní, jakou jsem kdy v Hollywoodu zažil,“ vzpomíná Myzet. „Znovu se ozvaly hlasy, aby byl konečně umlčen, jiné žádaly, aby byl vypovězen ze Spojených států. V nacistické třetí říši probíhal proti Chaplinovi proces, v němž se loutky dr. Goebbelse snažily dokázat, že Moderní doba je plagiátem Clairova filmu Ať žije svoboda. (…) Když Chaplin začal natáčet Diktátora – bylo to jako píchnutí do vosího hnízda. Nacistické Německo ihned podrážděně reagovalo. Uskuteční-li Chaplin, jehož se po Moderní době bohužel nepodařilo umlčet, svůj plán, a natočí-li film Diktátor, jímž chce zesměšnit nedotknutelného vůdce třetí říše a všechno, co je Německu svaté, bude to prý mít nedozírné následky ve vztazích mezi oběma státy. V každém případě bojkot amerických filmů. Příznivci a obdivovatelé Hitlera a Mussoliniho ve Spojených státech začali také vyhrožovat. Zkoušeli to s hospodářským nátlakem. Snažili se Chaplina koupit. Marně. Odmítl i dobře míněné rady přátel, aby nepodceňoval nebezpečí. Jen zesílil svou osobní stráž, ale neustoupil…“

    V roce 1935 – kdy se objevily v našem tisku již citované zprávy (které, zdůrazňuji, zde předkládám jen jako zajímavost, neboť vyjma uvedených zahraničních pramenů nemáme o jejich pravdivosti žádný jiný důkaz) – se do blízkosti velkého Chaplina dostal další Čech a zanechal nám o tom poměrně obsáhlé svědectví. A. J. Urban uskutečnil s Chaplinem dva rozhovory, které ještě téhož roku uveřejnil ve své knize reportáží z Ameriky Město, zvané Hollywood. Škoda že Urban nebyl zvědavý na Chaplinův vztah k Československu a k české kultuře tak, jako třeba na Chaplinův názor na zvukový film! „Mluvený film“ pronikal i do dalších Urbanových otázek, týkajících se nejnovějšího Chaplinova filmu (byla jím Moderní doba) i filmů příštích. Pak názor na kreslený film, na film barevný, stereoskopický, až ke zmínce o televizi. V druhém rozhovoru s Urbanem uvažuje Chaplin nahlas o tom, že by si rád zahrál tragickou roli a že touží po rolí Napoleona.

    Švejk – Napoleon – Diktátor…

K Napoleonovi měl dokonce napsané libreto i vymyšlenou masku. I to však muselo ustoupit námětu, který nabídla tragická skutečnost.

Podívejme se však raději na něco veselejšího z té doby. Ve Zpravodaji sdružení „Werichovci“ vyšla zapomenutá vzpomínka Jana Wericha, v šedesátých letech vysílaná Čs. rozhlasem v pořadu Gramotingltang, popisující Werichovo setkání-nesetkání s Chaplinem. Předesílám, že se jedná o do­slovný přepis magnetofonového záznamu, snažte se proto vybavit si k následujícím řádkům i charakteristický hlasový projev vypravěče:

    „…Teď vám povím o jednom seznámení, ke kterému nikdy nedošlo, totiž s Karlem Chaplinem. Ale to se táhne snad celej můj život. My jsme byli jednou s Voskovcem někde támhle na jihu Francie, Cop Down Peak se to jmenovalo, tam jsme psali nějakej film a byl tam Chaplin a Fairbanks a Pickfordová. Byly jsme na takový malý pláži a takhle kousek dál seděli tři naháči a ten plavčík jim tam pek na rožni kuře. No a my jsme se koupali kousek dál a voni potom to kuře snědli, vzali si pláště a vodešli. A my jsme si taky vobjednali kuře na rožni a ten plavčík říkal: Já vám ho udělám stejně dobře jako panu Chaplinovi a panu Fairkbansovi. No, my vylítli jak špunty z lahve, ovšem už byli pryč. Pak jsem jednou šel – to bylo asi tak vo tejden pozdějc – tam po ulici a vidím, jak utíkaj lidi a před nima takový malý človík jim utíká a voni na něj křičeli a von se přehoup přes takový plot a vlít někam do parku. To byli lidi, který honili Chaplina, poněvadž chtěli podpis. A pak jsem jednou přišel do Tam baru v Nice a měl jsem škytavku a ten barman povídá, jak se zbavím škytavky, povídá: Hele – a já jsem se votočil a přešla mě. To byl starej trik, když se člověk lekne, přejde škytavka. A von povídá: No tak vidíte, už to přešlo. Tam seděl takovej člověk a čet noviny, já ho neviděl za těma novinama. Pak je složil a hodil něco na pult a vodešel. A ten barman říkal: Já jsem řek to Hele, já jsem myslel, že sundá noviny. To byl Chaplin. Bing ho, tak jsem ho zas neviděl. Pak jsem byl v New Yorku a tenkrát se dělalo takový veliký představení v Carnegie Hall, všicky umělci a filharmonie, Karel Chaplin a kdo měl nohy a kdokoliv. A taky my s Voskovcem jsme tam vystupovali, to bylo ve prospěch otevření druhé fronty. A tam taky vystupoval Chaplin a někdo nás veme a představuje nás Chaplinovi, říká Tadyhle je pan… a v tom tam vejde takovej jinej herec a veme Chaplina za rameno a říká: Charlie… a von se votočil a zase jsme se s ním neseznámili. A je to dva roky, byl jsem v Nice, v tom samým baru, co jsem Chaplina viděl, a povídal jsem to tomu bartendrovi novýmu, kterej tam je, jak v tom samým báru jsem se s Chaplinem moh a neseznámil, a von mě dlouho poslouchal a potom povídá: Pane, na tý židli, co sedíte, před hodinou seděl Chaplin. Tak to je mý seznámení, ke kterému nikdy nedošlo. A moc mě to mrzí…“

 Tak to byla malá úsměvná odbočka velkého Chaplinova obdivovatele Jana Wericha.

(Pokračování příště)

Napsat komentář