Před nedávným časem znovu ožily naděje na stavbu nové budovy Národní knihovny podle návrhu architekta Jana Kaplického… Ale s nástupem do nové funkce bývalý ředitel Ringierů, dnes nový ředitel Národní knihovny, naděje rezolutně rozptýlil. Ale vznik velkých věcí nebyl asi nikdy během na krátkou trať. Neztrácejme naději. Ohlédněme se do historie ani ne tak vzdálené…
Přináším na talíři historii vzniku Národního divadla v kostce. Nikdy jsem netušil, jak se roky vlekly, jak je skládání té kostky záležitostí spletitou. Představte si, že žijete ve druhé polovině 19. století. Jak odděleně byste vnímali to, co v následujících řádcích díky telegrafickému záznamu zahustím na několik stránek… A přece je to… právě těch 40 let „v kostce“.
Postavíme v první polovině 21. století něco tak nádherného pro povznesení ducha jako bylo před více než sto lety Národní divadlo? Jak komplikované peripetie by se asi dnes odehrávaly při přípravě investice tak tržně nezajímavé?
Představme si, že jsme se narodili v roce 1824. Na začátku sbírek na Národní divadlo v roce 1844 nám bylo dvacet. .. Ale čas běží. Dneska je nám sedmapadesát…
Trosky divadla snad ještě doutnaly a lidé se už skládali na nové.
Projev Františka Ladislava Riegra na valné hromadě Sboru pro zřízení ND v říjnu 1881:
“Ctění pánové! Velké neštěstí stihlo národ náš. Když nalézal se již u cíle svých dlouholetých tužeb a když naděje jeho v několika dnech již měla býti splněna tu zničeno požárem to krásné dílo, které byl národ s tak velkou láskou a obětavostí zbudoval.“
Během 47 dnů se podařilo posbírat přes milion zlatých, přesto nebyla obnova divadla jednoduchá.
Na Národní divadlo sbíral vpravdě celý národ. Při podrobnějším nahlédnutí do dobových materiálů si však uvědomíme skutečně lopotné úsilí, které tyto sbírky provázelo. Pokusíme se nyní o pohled bez folklorního sentimentu, tedy o zdůraznění faktů. Pravdou je, že tzv. krejcarové a zlatkové sbírky byly velkým zdrojem příjmů. Vedle toho však existovala řada jiných zdrojů.
Veškeré příjmy i výdaje se velmi pečlivě evidovaly ve třech účetních knihách – v jedné pro Prahu, v druhé pro ostatní české obce a ve třetí pro místa mimo Čechy.
Sbírka na Národní divadlo nebyla ve své době jediná, finance se shromažďovaly i na jiné účely, například na dostavbu Svatovítské katedrály. Nadšení a obětavost byla veliká, přesto není divu, že během oněch třiceti let podle hospodářské i politické situace přísun peněz značně kolísal. Negativně se například podepsal v 2. pol. 50. let Bachův absolutismus nebo r. 1873 krach na vídeňské burze.
Z účetních nebo dobových materiálů se lze dočíst mnoho zajímavého. Například: Ještě před oficiálním vyhlášením sbírek přišly první příspěvky z Poličky a Litomyšle. Značné sumy věnovala šlechta (kníže Lobkovic 6 tisíc zlatých, což byl jeden z největších darů jednotlivce, dále hraběcí rodina Chotkova přes 4 a půl tisíce, Kolowrat-Krakovský 4 tisíce, objevují se jména Schwarzenberků, Kinských, Černínů, Nosticů, Harrachové…), pozadu nezůstavala ani nastupující buržoazie, vědci, umělci (Ringhoffer, Rott, Palacký, Rieger, J. R. Vilímek…). Přišly příspěvky z Moravy i ze Slovenska, dále z Krakova, Štýrského Hradce, ze Lvova a dokonce i z Cambridge. Z Kalifornie dorazily v ceně 1 dukátu zrnka vyrýžovaného zlata. Za pozornost stojí i příjmy získané prodejem darů, byť někdy z dnešního pohledu kuriozních (pan Hostivít Hušek z Kutné Hory věnoval k prodeji 60 výtisků “Poučení o škodném hmyzu na řípě buráku”).
Na podzim 1866 byly vystaveny na Staroměstské radnici návrhy stavby, výstavu navštívil také císař František Josef II. a při té příležitosti věnoval svůj první osobní příspěvek ve výšce 5 tisíc zlatých a později věnoval dalších 13 tisíc. Prodávaly se fotografie plánů, Zemský výbor království Českého uvolnil 14.700 zlatých, české vlastenky uspořádaly na Žofíně bazar, jehož výtěžek byl téměř 6 tisíc zlatých. Velká národní loterie z r. 1877 vynesla přes 238 tisíc.
Pořádaly se domovní, obecní a spolkové sbírky, besedy, plesy, výlety, dražby. Pro bližší představu – roční plat úředníka byl v té době kolem 300 zlatých, celodenní mzda zedníka asi 1 zlatý a 3 krejcary.
Ani po požáru sbírkový pramen nevyschl. Kromě vyrovnání pojistky a dobrovolného příspěvku pojišťovny, úroků a dalších zisků přibylo z Čech 634 tisíc zlatých (z toho jen Praha s předměstími 223 tisíc), Moravy a Slezska 50 tisíc, dalších zemí Rakouska-Uherska přes 17 tisíc, od císařské rodiny 26 tisíc a z ciziny (včetně Ameriky, Asie a dokonce Afriky) 16,6 tisíc.
Připočítat je nutno i materiální stavební výpomoc a řemeslnické práce poskytované jednotlivci i firmami zdarma.
Za 47 dní byl vybrán milion zlatých.
Celkové příjmy od 21. srpna 1850 do 30. června 1884 činily 3,204.129 zlatých, celkové výdaje včetně daní a poplatků rovněž 3,204.129 zlatých. Vše dopodrobna zapsáno a vyúčtováno.
Již za necelé tři roky, jak praví dobové dokumenty, “z popele svého jako Fénix omládlý povznesla se zase nádherná budova…”.
Původní budovu ve stylu novorenezance – jak již bylo uvedeno – navrhl architekt Josef Zítek, ten se však nepohodl kvůli úspornému provizóriu se Sborem pro zřízení českého národního divadla, odmítl na přestavbě podílet a do divadla už nikdy nevkročil. Dokončení budovy svěřil Sbor do rukou jeho žáka profesora architekta Josefa Schulze. Ten spojil budovu Národního divadla s Prozatímním divadlem a takzvaným Schulzovým domem a zároveň pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S citem také respektoval Zítkovu architekturu a podařilo se mu spojit tři budovy různých autorů do stylové jednoty.
1883
Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. Nyní mělo divadlo i nového ředitele, spisovatele Františka Adolfa Šuberta.
Bedřich Smetana
Dne 18. listopadu 1883 se v Národním divadle znovu slavnostně zvedla opona – tentokrát od Vojtěcha Hynaise, neboť ta od Františka Ženíška při požáru shořela – a na jevišti zazněly slavnostní tóny opery Libuše, kterou Bedřich Smetana právě pro otevření “zlaté kapličky” zkomponoval.
Divadlo, které se mohlo chlubit tím, že patřilo k nejmodernějším v Evropě (mimo jiné i díky elektrickému osvětlení či ocelové konstrukci jeviště), pak sloužilo bez větších přestaveb téměř sto let.
Národní divadlo stojí. Nám, co jsme v době rozhodnutí toto divadlo postavit, dovršili dvacetiny, bylo právě šedesát…
Šdesát let uběhlo od první snah o postavení českého Národního divadla. Nic moc se nezměnilo. Čas ubíhá pořád stejně rychle… Ještě hodně vody ve stříbropěnné uteče…
