Bohužel nepřihořívá. Už nám vyhořelo? (2)

Před nedávným časem znovu ožily naděje na stavbu nové budovy Národní knihovny podle návrhu architekta Jana Kaplického… Ale s nástupem do nové funkce bývalý ředitel Ringierů, dnes nový ředitel Národní knihovny, naděje rezolutně rozptýlil. Ale vznik velkých věcí nebyl asi nikdy během na krátkou trať. Neztrácejme naději. Ohlédněme se do historie ani ne tak vzdálené…

Přináším na talíři historii vzniku Národního divadla v kostce. Nikdy jsem netušil, jak se roky vlekly, jak je skládání té kostky záležitostí spletitou. Představte si, že žijete ve druhé polovině 19. století. Jak odděleně byste vnímali to, co v následujících řádcích díky telegrafickému záznamu zahustím na několik stránek… A přece je to… právě těch 40 let „v kostce“. 

Postavíme v první polovině 21. století něco tak nádherného pro povznesení ducha jako bylo před více než sto lety Národní divadlo? Jak komplikované peripetie by se asi dnes odehrávaly při přípravě investice tak tržně nezajímavé?

Představme si, že jsme se narodili v roce 1824.  V minulém příběhu let nám bylo dvacetJe nám právě dvacet… Ale čas běží. Dneska je nám na začátku 32 let…

xxx

1856
Tyl i Havlíček krátce za sebou umírají.

Zakoupený pozemek solnice je pronajat jako sklad velkouhlíři, opodál vystupují komedianti s „učeným slonem“ (za 30 zlatých ročně), dále jistý Albino s dvěma „nevídanými“ koňmi a ještě dále mechanické divadlo jistého parapláře Kabátka. Většinou ale tu obyvatelé okolních domů suší prádlo. Okolní parcelu prostě osídlily úplně jiné múzy, než národ očekával.


1859
V červnu  prohrálo Rakousko s francouzskými a italskými vojsky bitvu u Solferina a tím válku o Lombardii. Neúspěch dopadl na hlavu dlouholetého všemocného ministra vnitra Alexandra Bacha (známý je pojem Bachův absolutismus). V monarchii byly obnoveny nevelké, leč demokratičtější a parlamentní poměry. Český národ začal prožívat nejoptimističtější údobí 19. století (české noviny a časopisy, kulturní, vzdělávací, vědecké a tělovýchovné instituce). Vzedmula se velká vlastenecká vlna.

1861
Začátkem roku  přišel tajemník Sboru, profesor Jan Jungmann s výzvou k tzv. krejcarovým sbírkám. Zemský výbor nabídl pomoc. Nakonec se ale jednalo jen o pouhých 100 000 zlatých. To na výstavbu Národního divadla ani zdaleka nestačilo. Vznikla dohoda o kompromisu.

1862

F.L. Rieger

Počátkem roku 1862 F. L. Rieger vymohl na zemském sněmu alespoň divadlo prozatímní. Návrh vyvolal bouřlivou reakci  studentů. V jejich čele byli Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Josef Barák, Karel Sladkovský, Jindřich Fügner.V odkladu stavby ND spatřovali politický manévr.

Začalo se stavět „skromničké a chudobné Prozatímní divadlo (jen na ploše 568 metrů čtverečních, avšak velmi chytře a úsporně řešeno – v hledišti 800 sedících a 170 k stání).

12. května 1862 se začalo bouráním solnice na „zadním“ konci parcely.

V neuvěřitelně krátkém termínu sedmi měsíců postavil architekt a stavitel V. I. Ullmann sice poněkud stísněně působící novorenesanční budovu, ale údajně útulné divadlo. Mělo sloužit jen několik let a poté se změnit v zadní trakt s technickým zázemím Zlaté kapličky.

Neruda se s provizoriem smířil, ale nemohl se s tím smířit Bedřich Smetana, který se v té době vrátil ze Švédska domů. ,,Kdyby naši herci a zpěváci měli na dlouhá léta hráti v této malé prostoře, jež spíše domácímu jevišti přirovnati se dá, nevzdělali by se…“ 

18. listopadu zde byla uvedla tragédie Vítězslava Hálka Král Vukašín.
Bedřich Smetana: „…Entuziasté volají: Děkujeme Bohu, že máme Prozatímní divadlo! My ale odpovídáme: Ano, ale prosme Boha, aby nás brzy z něho vyprostil.“ (B.Smetana: Národní listy 22. 7. 1864).

Budova Prozatímního divadla se mnohem později se stala součástí stavby definitivního Národního divadla. Její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977-1983.

Jeho přání se vyplnilo sedm měsíců před otevřením Národního divadla (14. dubna 1883), kdy se tu na slavnostní uzavření dávala právě Smetanova Prodaná nevěsta.

V Čechách začínají vznikat stovky ochotnických divadelních a loutkářských souborů.

1864
Místo názvu Prozatímní divadlo se začal používat název Královské zemské české divadlo. Nový německý ředitel začal na „své“ jeviště zvát americké akrobaty, jednonohého španělského tanečníka, a dokonce i pařížský balet se skandální (pochopitelně hojně navštěvovanou) novinkou – kankánem.

1865
Po dvouleté nečinnosti byl konečně svolána valná hromada Sboru pro zřízení Národního divadla. Vedení se chopili radikálnější mladočeši – skupina kolem Sladkovského, Tyrše a Hálka vyzvala třiatřicetiletého profesora  na pražské technice, architekta Josefa Zítka, aby vypracoval návrh Národního divadla. Ten pak zvítězil v dodatečném konkurzu.

 Architekt Zítek vypracoval první studie architektonického návrhu.

 Jan Neruda píše: „Stal se ze mě výběrčí a účetní. Dveře v naší redakci se netrhnou. Nemám čas napsat svůj fejeton, jen zapisuju dary. Deputace květinářek z Ovocného trhu – deset zlatých. Venkovan od Českého Brodu, děda jak pořízek, poslal ho představený zcela malé, chudičké obce – snad ani na mapě není, a vysype z měchuřinky čtyřicet zlatých, každou bankovku ve zvláštním papíru zabalenou. Drotár: podává mi čtyrák. Beru, zapisuju a třese se mi ruka… Pradlena. Právě odevzdala dílo, obdržela mzdu, a obětuje ji celou. Dělník – chtěl si uložit do spořitelny tři zlaté na zlé časy, a přinesl je na Národní. Strávníci z pražského chudobince, jeden slepý, druhý o berlích ho vede. Zřekli se nedělního oběda… Ani jeden pan domácí, ani jedna vystrojená panička. Samí chudáci. Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“

 1866
V srpnu po mnoha průtazích zve architekt Josef Zítek funkcionáře Sboru do ateliéru a předvádí jim své plány divadla. Vzbudily nadšení. Přiklonila se k němu i veřejnost, dokonce císař František Josef I. předal na základě shlédnutí projektu Sboru 5 000 zlatých. Zítkův projekt byl nejdražší ze všech odevzdaných. Nikdo ovšem netušil, že bude ve skutečnosti mnohonásobně dražší.

1867
Architekt Zítek se stává vrchním ředitelem stavby. Začíná se opět bourat stará solnice. Do základů prosakuje voda z Vltavy. Zjišťuje se, že nastanou první potíže.

1868
Staveniště se uklízí a chystá sláva položení základního kamene.

Šestitunový blok byl vylomen ze skály na Řípu a kameníci vytesali do tvrdého čediče nápis: „Ze Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“Ve skutečnosti první kámen došel 5.května z Radhoště, z Řípu a Žižkova 11. května, z Blaníku 13. května.

O Svatojanském svátku, dne 16. května došlo konečně za veliké účasti lidu (odhaduje se přítomnost asi 100 až 150 tisíc lidí)  k položení základního kamene Národního divadla.

Rituál položení základního kamene Národního divadla byl obrovskou akcí, kterou žila celá Praha a sjížděli se na ni poutníci z celých Čech a Moravy (v průvodu například pochodovaly dva tisíce Sokolů, dva tisíce členů pěveckých sborů atd.).

Slavnostním zahájením byl pověřen František Palacký, který do ticha pronesl: „Ve jménu národa v Čechách na Moravě jednotného! Požehnej Pán Bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda a krása.“

Po Vltavě pluly lodě, na kterých byly prováděny symfonické a vokální skladby provázené světelným divadlem lampionů a rachejtlí, uprostřed řeky vzplály uměním pyrotechniků znaky Čech, Moravy a Slezska, nad nimiž se vzklenula svatováclavská koruna a na Střeleckém ostrově se objevila obrovská a osvětlená bohyně Slávie.

Večerní slavnostní premiéry Libuše se zúčastnili pouze vybraní hosté.

 S Národním divadlem se pojí řada drobnějších i větších mýtů, legend a zajímavostí. Například se říká (a píše), že mezi základními kameny zazdili v roce 1868 soudek s posvátnou vodou ze studánky, kterou křtil sv. Cyril Slovany.
Z dobových dokumentů se dá zjistit i další zajímavost. Mezi prvními dárci při veřejných sbírkách bylo malé děvčátko Otylka z Vídně, které se svými bratříčky dalo po zlatém. Její jméno se objevuje po letech i při dalších dobročinných akcích na podporu stavby divadla, kdy pořádala představení po venkově a výtěžek posílala do Prahy. Její jméno se později na scéně Národního divadla proslavilo – Otýlie Sklenářová-Malá.
(Některé zajímavosti, doložené i nedoložené, jsou data vlastně nedávného. Například se v divadle vypráví, že při poslední rekonstrukci v 80. letech vylezl za pomoci dělníků herec Josef Kemr do výšky nad jevištěm a tam sám zamontoval tři zlaté šroubky či matice s vyrytým jménem své ženy Evy Fouskové, kolegy Rudolfa Hrušínského a svým.)

Komentáře

  1. Petrpavel napsal(a)

    Tohle dává naději.
    Ale stejně si myslím, že, jak i zde vidno, z malých věcí vznikají postupně velké, a že začínat velkými věcmi je mnohdy počátkem konce…

Napsat komentář