Za Miroslavem Plzákem (1925 – 2010) | Krůtí brko

Zemřel Mirek Plzák, fenomén své doby, psychiatr a sokratovský filosof ulice, který pro lidi udělal plno práce a pro destigmatizaci psychiatrie víc, než všechny akce na to zaměřené. Jeho aktivní pracovní život spadl do doby totality, v níž byl vždy víceméně disidentem, už jen proto, že ze své podstaty jsou všechny totality nekrofilní, zatímco on byl pravým opakem. Od až urputného léčení depresí a prevenci sebevražd, přes kultivaci degenerujících lidských vztahů, až po demokratický přístup ke všem, s nimiž se ve svém mnohovrstevném životě setkával. Byl nesmírně inteligentní, tvůrčí, nesentimentální, někdy laskavě, někdy ostře ironický a přitom vždy vnímavý a vstřícný vůči skutečným potřebám. Byl bojovník a trochu osamělý jezdec, do svých problémů nikdy netahal druhé. Nesnášel manipulaci a uměl jí čelis s čistým štítem, který nikdy nevyměnil za kariéru.

     Jako každý bořitel mýtů se dočkal toho, že jich o něm plno kolovalo a koluje. Je tedy třeba napřed říci, kým nebyl. Rozhodně není autorem výroku o zatloukání, který je mu připisován. Rovněž nebyl fízl. Komu by nestačilo jeho slovo, může nahlédnout na systematicky podrážený postup vzhůru, počínaje zamítnutou habilitací a konče zákazem vystupování v televizi. Nebyl „bavič“, stejně jako Miroslav Horníček nebo Jiří Sovák – to označení je urážka. Byl vynikající intelektuální glosátor s velkým nadhledem a rozsáhlými znalostmi, které dokázal systematicky třídit, přestože působil dojmem živlu. Nebyl misogyn – tu pověst mu vynesla skutečnost, že dokonale popsal hysterické manýry, označované jejich nositelkami většinou slovy: „Já jsem taková citová.“ Nebyl cynik – byl realista. A nakonec: nebyl sexuolog, jak mu podsouvají někteří novináři (dokonce ani gynekolog).

     Po ovoci poznáte je…, říká Písmo a plodů Mirkovy práce tu dost zůstalo a zůstává. Jeho zájem o depresivní pacienty se zákonitě týkal i sebevražednosti. V tomto „ukazateli“ jsme tenkrát byli na špičce evropských zemí a o zlato jsme se přetahovali jen s Maďary. Protože socialismus neměl chyby, byla tato skutečnost zařazena do kategorie „nežádoucích jevů“ vedle potratovosti, znečištěného ovzduší a dalších zákonitých důsledků nejhumánnějšího ze všech systémů. S rizikem, že vše podniká na černo a tedy že v případě neúspěchu všechno odskáče, založil první telefonickou lidnku důvěry za železnou oponou.

     Tahal lidi z bryndy, nejen psychické, ale často přímo existenciální při vědomí, že je sice zaštítí razítkem vznešeného ústavu, ale že o to více to může odnést sám. Mnoho lidí mu vděčí za to, že období normalizace mohli přežít pod deštníkem trochu přifouklé diagnózy. Rozveselili mě britští etičtí scholastici, kteří toto naše počínání označili za zneužití psychiatrie. Nezbylo mi, než jim připomenout, že Anglie zažila poslední invazi v roce 1066, zatímco my o 902 let později.

     Osobně pamatuju jeho experimentální léčbu deprese v době, kdy antidepresiva byla „úzký profil“ (to byl v tehdejší oficiální hantýrce výraz pro nedostatkové zboží, podobně jako dnes se říká, když někdo něco odflákne, že „měl ještě rezervy“). Mirek zjistil, že molekula methylenové modři se podobá molekulám antidepresiv a bez velkých cavyků začal tuto látku podávat na klinice (sloučenina se v medicíně používala v urologii, nešlo tedy o nic riskantního). Nežádoucím účinkem však byla zvýšená tvorba moči s neodolatelným nutkáním, což vedlo k nočnímu pomočení několika pacientů. Pokus byl tehdy zastaven po stížnosti vrchní sestry, že modravá prostěradla nelze vyprat.

     Seznámil českou veřejnost s Ericem Bernem, rozpracoval (nejen) jeho teorii her, kterou aplikoval v mezilidských, zejména manželských a rodinných vztazích. Učebnice matrimoniologie byla unikátem své doby. Rozprášil mýty o nekonečné romantické lásce a trochu ve šlépějích sémantiků stanovil pravidla řešení konfliktů. Jsou platná dodnes, přestože manželstvké a partnerské vztahy dostaly novou, postmoderní podobu a nikdo se nechce jimi řídit. Jeho přínos v této oblasti zhodnotil Jeroným Klimeš v  Lidovkách. K jeho textu bych měl jen jedno doplnění: Mirek neříkal „ono to půjde…“, ale ono to pude, ono je to pudový.

     Před dvaceti roky se stáhl z aktivního dění. Všichni vědí o jeho rodinné tragedii, málokdo už o tom, že značnou část sil mu vzala cukrovka.Měl potíže s chůzí. Ze Staroměstského náměstí, kde jsme seděli po uvedení jedné z jeho knih, si na cestu domů – asi kilometr – musel vzít taxi. Nicméně stále psal. Neslevil ze svých postojů a jenom víc začal hájit děti z rozvrácených manželství a jejich životní zájmy apelem na odpovědnost rodičů. Připomíná to hlas volajícího na poušti. Také jeho celoživotní osud.

     Zase byl disidentem a hlásal nepopulární názory. Hodnota manželství se ocitla někde mezi hodnotou televizoru a auta střední třídy. Proč bychom řešili vztah, když jej můžeme pohodlně vyhodit a pořídit si jiný! Přesto Mirek nezahořknul a vyťukával na svém psacím stroji (počítač zvládal, ale zvuk klapek mu byl milejší) názory moudrého muže.

    Milý Mirku, děkuju za všechno, cos mi dal a nechal poznat. Bylo to fajn. Vím, že ve všech blbých situacích ses vždycky čestně dovedl obhájit sám. Tuhle, která na mě také čeká, jsi ale do té doby nezažil. V této chvíli Tě tedy chci podpořit střelnou modlitbou od Jaroslava Seiferta: „Můj Bože, měl-li jaký hřích, odpusť mu, nic to není / a dej, ať se má v nebesích jak na posvícení!“

                                                                               Radkin

Tweet