Jedu po dálnici za teplem na jih. Kousek od startu potkávám na silnici chodce. Zavinutý do sebe, drobnými usilovnými krůčky se s igelitovou taškou a vyhrnutým límcem kabátu prodírá průvanem fičících aut. Má namířeno na mapě vzhůru. Na odpočívadle zastavuji, fotím západ Slunce nad Pacifikem a jeho postavička se ve zpětném zrcátku za obzorem překulí do nenávratna.
Přemýšlím o aktuálnosti. O tom, jak nakupuji hory novin a časopisů a nestíhám je číst. Pečlivě je štosuji. Po čase odvezu vše na chalupu a stane se zázrak. Jeden víkend mám čas. Zajímá mě skoro všechno. Dělám si výstřižky, zakládám. Deníky plné včerejších a předvčerejších aktualit vyhazuji rovnou. Po dvou hodinách už časopisy listuji jako když přetáčím s prstem na tlačítku Forward. Všechny ty články byly děsně aktuální, ale ten bastard čas vyhodil zadkem a změnil tyhle hory aktualit v informační smog. A já – vysavač informací – ochabuji. Sedím s nůžkami před altánem a při každém zvednutí hlavy mi pohled padne na větrem profoukaný románský kostelík z jedenáctého století. Kámen na kámen poskládaný, věžička po deset století jako propiska mraků a hejno holubů věčnost obletující nekonečná kolečka kolem ní.
A já tam sedím nad hromadou makulatury, zabořený po kolena v pomíjivosti a malosti všedního dne. Sám tak pomíjivý najednou vím, že když už nepostavím katedrálu, aspoň ten venkovský kostelík. Mezi ty kameny se sotva patrnými značkami kameníků, kteří zemřeli před nějakými šedesáti generacemi, aspoň jeden kámen se svou značkou přiložit.
Ale jsem přitom pořád v Tramtárii a ujíždím na jih. Po paměti sahám do zásobníku CD a po ohraných Bee Gees zasunuji další placku. Trochu velký skok. Starý ruský bard Bulat Okudžava v nádherném přebásnění a přednesu brněnského písničkáře Jirky Vondráka. Po pravé straně sebou monotónně plácá o zem Pacifik. A Okudžava ústy Jirky zpívá s úděsnou prostotou svou představu nepomíjívosti:
Pláče děvčátko,/ balónek mu uletěl,/ lidi říkaj, neplač,/ balónek letí.// Pláče nevěsta,/ ženich nepřišel,/ lidi říkaj, neplač,/ balónek letí.// Proč pláče žena?/ Muž ji opustil,/ lidi říkaj, neplač/ a balónek letí.// Pláče stařenka,/ užila jen žal,/ balónek se vrátil,/ modrý balónek.//
Zastavuji čelem k oceánu. A najednou to vím. Je čas. Vrátit se domů.
Přespím kdesi. Stejně jsem si dovolil ten přepych a jel bez cíle. Dojel jsem tedy, kam jsem chtěl. Otáčím. Zamyšlený se vracím na sever. K mé bytné Tram, která se zotavuje a plná nové energie lyžuje v bačkorách obývákem a chystá další večerní pokračování svých Kurzů zázraků. Kilometry ubíhají zoufale pomalu.
Protírám si oči. Proti mně jde drobnými usilovnými krůčky, zavinutý do sebe, ten věčný chodec s vyhrnutým límcem, bohatší o zlomek věčnosti, který pro něj představuje jedna plná igelitka navíc. Jen o den později sto padesát kilometrů na jih od místa, kde jsem ho včera potkal jak cupital na sever. Jsem opilý věčností.
Zmatený Ahasver. Vznáším se, šlapu písek pouští, sbírám valounky – to zrní oceánu, jsem pyšný na třísku z dvoutisícileté sekvoje ve svém palci… Až přijedu domů, musím po létech zase nakouknout do toho románského kostelíka před domem. Musím do něj nakouknout zevnitř. Pase se tam tisíc duší, semínek, ze kterých jsem vyrost. Ještě jich musím pár posbírat. Ještě jich musím pár zasadit… A čas letí.
Někde zvoní mobil. V pomatenosti Ahasverů zvedám v polospánku budíka a říkám: “Ano? Už je čas vstávat?” A praštím s hodinami plný radosti a abych si žíly nezkrátil, dávám si sprchu ranních zpráv. Ne, ještě nepřišel čas odjet na ostrov, odkud se nikdo nevrátil… Plné uši zvonů profoukaného románského kostelíka před mým prahem – jedu domů…
Sbohem Tramtárie, nikdo z nás sám sebe nepřežije. A nezní to vůbec beznadějně, vždyť ušlý nohy bolej všude stejně…
Pokaždý, když jsem tady, tak si říkám, že tyhle dopisy z Tramtarie si někdy vytisknu.. jsou to jen samosliby.. nevyjdou v nějaký malý knížce? jsou všechny krásný, odvedou mne vždycky tam, kde je to hezký, dýchá ze všeho atmosféra, jsou moudrý, no zkrátka, budou pořád pěkný a žádný čas na tom nic nezmění..Autore, nechysá se něco jako vydání? Můj muž totiž šílí, že barva do tiskárny je pořád v čudu a on netisne nic!! no tohle by už asi nepřežil, Tramtarii je tolik!!!!!! díky moc. Hezký dny, v realitě zdejší..( třeba v ordinaci u doktora, co odchází.. do Tramtarie!! (no nevím, tak horký to asi není..chichi)
Tahle knížka je nachystaná už dva roky, ale za prvé ani nevím, jestli má vydání knížky nějaký smysl, a za druhé potřebuji 14 dní soustředění na její definitivní uspořádání. Takže když se tato dvě ALE skloubí, je jasné, že moje 24. knížka zatím není realitou. Honit se za knížkou, která pak leží ve štosu ve sklepě a jenom si s ní čechrat peří? Navíc se má jmenovat Krůtí brko :-)))
Díky, Peggy, nakonec tahle rychlá zpětná vazba je to, co nás žene psát! Doba se proměnila a papírová literatura se stává sběratelským artefaktem… Naši potomci to asi pochopí. Ale starého psa… 🙂
taky bych to ráda držela v ruce jako knihu… a s “parádníma americkejma obrázkama”:-))… není nad to zalézt s knížkou do pelíšku a nehrbit si záda u kompu:-))
Pěkný večer, já si autorovu odpověď vzala jakože má prvdu :-), ale paní Holzerová mi osvětlila, co se mi pořád nějak na ní nezdálo.. No právě! to čtení v posleii!! tak mám totiž i já knihy nejraděj.Vlastně jinak knihy ani nečtu, musím k nim mýt svůj klid a přes den, je mi líto času..:-) díky..:-)
Pegg, teď si mi rozbušila srdce a rozesmála, jestlipak víš proč? 🙂
Neeeee… mám delší vedení:-)
Aha.. není to vzhledem k tý hrubce? ale to já už na brejlích neřeším, mastím to bezohledně..chichi, jen aby to bylo co nejrychlej..:-)
Chichi, nebo snad , že se mi něnezdálo něco na paní Holzerové? to čtení v posteli? panbože..!!! asi nějak tak?Iveto, co nejrychlej to potřebuju vědět, nebo tady umřu smíchy a nemám čas!!!!
Jasně, že kvůli “mytí” 🙂 Ostatně i to čtení v posteli je mi vlastní, holka drahá, já se ti z ní nějak nemůžu odtrhnout 🙂