Životní závod dědečka Jaromíra

Jeden můj dědeček se vždycky hodně trápil a rozčiloval. Umřel brzy. Druhý byl nezmar a netrápil se ničím. Když oslavil sté narozeniny, prohlásil: „Od teď mi táhne na dvě stě,“ a žil dál. Dlouhověkost mu prý předpověděla jedna malá cikánka za první světové války. Často se mi chlubil: „Zadívala se mi do dlaní a řekla: „Tu je to, sto let se dožije.“ A jemu se to skutečně podařilo.

Nebudete tomu věřit, ale můj děda Jaromír byl tak starý, že celý komunismus prožil v důchodu. A přežil ho. Ostatně – když přišel jako zajatec do Ruska, ještě tam nevládl ani Lenin.

Vzpomínám si, jak nám místo pohádek na dobrou noc vyprávěl o říjnové revoluci a jak bojoval coby legionář s bolševiky na Sibiři: „Objevila se nepřátelská hlídka a začala po mně pálit,“ líčil. „Ucítil jsem bolest a skoulel se do strže. Když jsem se probral, obklopovalo mě vlhko, teplo a tma. A jak tak šmátrám kolem sebe, nahmátnu rozvalenou ženskou, co mě zahřívala vlastním tělem. Byla obrovská, asi dva a půl metru, a celá chlupatá.“

Poslouchali jsme s pusami dokořán a ani nedutali, zatímco tatínek se potutelně usmíval a babička s maminkou obracely oči v sloup. A děda pokračoval:

„Chlácholivě zamlaskala a přitiskla si mě k hrudi. Ucítil jsem žár nahého srstnatého těla. Byla to – víte kdo? Sněžná žena. Obličej se mi zabořil do podušky polokoulí jejích mohutných ňader. Připadal jsem si v jejím náručí jako odrostlejší miminko.“ Jak to dopadlo? Pokaždé trochu jinak.

Můj děda Jaromír měl totiž neuvěřitelně bujnou fantazií. Naopak v běžném životě byl absolutní flegmatik. Třeba když nás hlídal, vůbec mu nevadilo, že skáčeme ze skříně na hromadu peřin, či si hrajeme na vaření se svátečním porculánovým servisem. Teprve ve chvíli, kdy busta pradědečka rychtáře proletěla prosklenými dveřmi, věčný čtenář zvedl oči od knihy a pravil: „Jejej, to asi dostaneme.“

I nejrůznější rány osudu jen suše glosoval. Když umřela babička, děda jí nechal na náhrobek vytesat svou vlastní milostnou báseň a pak se nechal slyšet: „No, teď mi nastává taková klidnější část života…“ A po čase už říkal jen: „Vidíte, i babičku jsem přežil a to byla o dvacet let mladší, než já!“

Po babiččině smrti jsem dědečka často provázela na setkání jeho gymnaziální třídy. Víte, jak hořkomléčně chutná takový třídní sraz tři čtvrtě století po maturitě? Děda mi vyprávěl, jak se na ně nad školní katedrou mračil portrét… Víte koho? Hádejte! Žádného komunistického pohlavára, dokonce ani Masaryka ne. Ale císaře France Josefa.

„Klucí!“ vykřikl, když uviděl své dva pětadevadesátileté spolužáky. Pak zjistil, že jeden stařík špatně slyší, druhý skoro nevidí, a špitl přes rameno směrem ke mně: „Jsou dost vetchý, co?“ jako by si chtěl v závodě, zvaném dlouhý život, potvrdit své šance na vítězství.

„Před reálkou lejno leží, všichni kantoři tam běží, fyzik Řahoun točí klikou, zkouší lejno elektrikou,“ prozpěvovali si ti dědulové, co si říkali kluci.Pak mi líčili, jak když jim bylo asi osmdesát, potkali svého učitele latiny a zvali ho na společný flám. A on na to: „Děti, děti, snad příště.“ Ale žádné příště už nebylo. Stejně jako další sraz osmdesát let po maturitě, neboť jediný děda souboj se stovkou vyhrál.

Čím? Dokázal se vždycky zabavit. Třeba tím, že byl vášnivý „psavec“. Stvořil tolik básní, románů a vědeckých statí, že se už ani nevešly do rodinné knihovny, jejíž původní obsah – většinou v kůži vázané svazky po sečtělé babičce – přenesl do sklepa. Pamatuji se, jak se stohy zažloutlých papírů, popsaných jeho kulhajícím psacím strojem, válely všude. Po stolech a policích, na posteli, pod postelí. Prostě opravdu všude.

Když jsem začala brát rozum a dědovi táhlo na osmdesátku, strašně jsme si spolu padli do noty, protože jsem byla též „psavec“. Ještě dávno před tím, než jsem se stala novinářkou, si se zájmem četl mé dětské romány, které jinak nikdo jiný číst nechtěl.

Ovšem i já jsem, myslím, byla jediným zaníceným čtenářem dědečkových výplodů. Ten první, který jsem přímo zhltla, se jmenoval Ulrýšek. Jak děda předeslal v úvodu, „líčil boj individua proti nepřátelskému kolektivu, dokud toto individuum nenajde novou životní náplň ve středu indiánského kmene, olupovaného železničním velkokapitálem o svou rezervaci“.

Nikdy mu nevyšel. Ostatně ani nic jiného. Kromě technických článků, které vydal po svém návratu z Ameriky o pásové výrobě u Forda, mu redakce všechny rukopisy nekompromisně vracely s ještě nekompromisnějšími a zdrcujícími posudky.

Po čase si to začal vysvětlovat tím, že je na černé listině autorů, a zkoušel psát pod různými krycími jmény jako Pochválov Lounský (podle svého rodiště) či Jaromír Senohrab (podle svého posledního útočiště).

Problém však nebyl v černé listině, ale v dědovi. Jako pochodující encyklopedie se zajímal o všechno, vstřebával všechno a všude nacházel nečekané souvislosti. Proto logika jeho vyprávění byla založena na systému mostů, po kterých šlo přejít odkudkoliv kamkoliv. Tak se na jedné stránce klidně dostal od Einsteinovy teorie relativity k luckým válkám a pak přes ústrky, kterými rodina trpěla v padesátých letech, až k popisu námořnických uzlů, používaných v Tichomoří. Objevila jsem třeba pojednání, nazvané „S praotcem Čechem na Jadran nekonvenčně“, kde se autor mezi turistickým povídání o Jugoslávii věnuje srovnávání naší a chorvatské historie, aby nakonec zvláštní oklikou přes jména v Posázaví došel k překvapivé tezi, že praotec Čech vlastně nebyl Čech, nýbrž Číňan, který utekl do Evropy pro nějaký incident v rodině.

Ač je těžké si to o milované osobě přiznat, můj dědeček byl grafoman – jeden z těch bláznů, kteří nikdy neztratí odvahu marně zaplavovat svými spisy redakce nejrůznějších novin a nakladatelství.

Nejkrutější znalecký posudek dědeček obdržel na rukopis knihy Džungle s podtitulem „román o pronikání socialismu na zapadlou českou vísku v 90. letech 19. století“. Zřejmě se jím snažil obelstít ideologickou komisi nakladatelství v dobách normalizace.

Dílo mu však nepřijali s tím, že jde o podivínský výplod, při nejmenším velmi nevěrohodný. „Senohrabovým neštěstím je bezuzdná obraznost, kterou není s to vůbec udržet na uzdě,“ psal kritik. „V každé nové kapitole jako by zapomněl, co už předtím řekl. Jednotlivá vesnická dramata na sebe přirozeně vypravěčsky nenavazují, vyvstávají a zase mizí docela náhodně, bez jakékoliv logiky. Své hrdiny exponuje autor při všech nových vystoupeních na scénu znovu a často úplně odlišně, takže někdy poznáme jen podle jména, že jde o jednu a tutéž postavu.“

Není divu, že i v rodině měl z dědečkova psaní každý jen legraci… ale já myslím, že kromě jeho šťastné povahy, díky které bral život tak, jak jde, to byl hlavně jeho literární zájem, který dědu až do sta let udržel v plné tělesné i psychické svěžesti.

Pak jsem za ním jednou přijela a přivezla mu fotografie čerstvě narozené pravnučky. Děda Jaromír vypnul hruď a řekl: „To je můj nejmladší syn, todleto!?“

Povzdechla jsem. „To ne, dědo, to se v rodině narodilo další děťátko.“

„A komu?“

„No přeci Evě, mojí ségře…“

„Jó? A ona ještě žije?“ opáčil kmet s upřímným podivem. A já se tehdy začala smiřovat s tím, že i dědův vítězný běh životem spěje k cíli.

Dana Emingerová

Komentáře

  1. Mirdulis napsal(a)

    Tohle vyprávění mě uchvátilo. Jednak díky obrovské lidskosti a něžnému humoru, ale – proč si to nepřiznat – i tím, že s tím dědečkem velice sympatizuji. Před pár dny jsem oslavil osmdesátku a klávesnice mého PC mě neustále fascinuje. Vždycky podlehnu a snažím se něco vytvořit, nebo alespoň komentovat. A měl jsem i tu drzost, že při narozeninovém přípitku jsem prohlásil (kromě jiného):
    …je to krásné, moji milí a moc vám děkuji. Ale počkeje – při devadesátce, to se teprve rozšoupneme!” Nevím, jestli v tom bylo víc drzosti nebo optimismu…

  2. anna napsal(a)

    Mirdulisi, dodatečně přeju všechno nej, nej, nej…Vy tu devadesátku oslavíte i roztočíte zcela určitě. Z Vašich příspěvků je cítit mládí, ne kalendářový věk. Mějte se krásně.
    Anna

  3. Mirdulis napsal(a)

    Díky moc a moc. Teď se módně také používá “mocinky”, ale to by mi nějak nelezlo u klávesnice… asi jsem na některé jevy současnosti už nepoužitelný, ale odsuzovat a zavrhovat nemíním. Nemám to prostě v programu. Jenže – jsou věci, které mě prostě vytočí. Třeba prznění češtiny v TV – to je téma přímo na vědeckou studii. Ale nechme toho. Jaro přichází tak jako tak a těch věcí k napravování je tolik…Je lepší (jak se v Tv kdysi říkalo při předpovědi počasí) mít slunce v duši. Moc zdravím a skutečně ze srdce DĚKUJI!

Napsat komentář