V sobotu 26. února zemřel v Praze ve věku 84 let spisovatel a scenárista Arnošt Lustig. Člověk nezlomného optimismu podlehl náporu rakoviny, s kterou statečně bojoval pět let. Právu to potvrdila Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky. Jeho žena Věra Lustigová –Weislitzová zemřela v roce 2009.
Lustig patří k nejvýznamnějším a světově nejproslulejším českým spisovatelům. Jako autor prozaických děl z masové vraždy židovského národa za 2. světové války dokázal podat obecný příběh ponižovaného lidství, které si může udržet důstojnost v prostředí i v situaci, kde člověka nečeká nic než porážka a smrt.
Ačkoliv psal povíce smutné příběhy, vždy v nich byla obsažena naděje, příslib radosti ze života, kterou ve svém občanském životě dával najevo do posledních chvil. Se zákeřnou nemocí se pral od jara 2006, nespočetněkrát absolvoval chemoterapii a několikrát ozařování, přesto se dokázal těšit ze své rodiny, dvou dětí a sedmi vnoučat, dodávat dobrou náladu každému, s nímž se kdy sešel. V jeho společnosti zněl vždy smích.
Rodák z pražské Libně, kde se narodil 21. prosince 1926, patřil ke generaci českých prozaiků, jako byli jeho přátelé Milan Kundera, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal, Josef Nesvadba ad., kteří dokázali svými příběhy oslovit celý svět. On přidal osobitou zkušenost.
„Přežil jsem, protože za mě zabili někoho jiného,“ říkal o zážitcích z koncentračních táborů Osvětim a Buchenwald. Putoval tam ze židovského ghetta Terezín, kam byl transportován jako patnáctiletý v listopadu 1942 s matkou a sestrou; otec, jehož v Osvětimi poslal dr. Mengele rovnou do plynu, za nimi musel přijet později. Ve městě pro 6 tisíc obyvatel, kam nacisté nahnali na 60 tisíc židů z celé Evropy, se setkal s bratry Oty Pavla, spolu s Ludvíkem Aškenazym svého největšího kamaráda.
Na jeho tvorbu i pohled na svět měl vliv reportérský pobyt v Izraeli v letech 1948 a 1949, nakonec se tam v červenci 1949 oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády, kam se dostala s čs. židovskou brigádou cvičenou na našem území. Odtud posílal první povídky a reportáže. „Nechat se zabít i za cenu, že zabiju toho, kdo chce zabít mě. Je to jediná jistota, o kterou se lze opřít,“ říkal a psal.
Poslání zanechat svědectví
Literatura se mu stala celoživotním posláním, aby zachoval vzpomínku na všechny, kdo byli zvěrsky zabiti během 2. světové války. Když se vrátil z koncentračních táborů, nikdo mu totiž nevěřil, že něco takového bylo možné. Proto začal psát.
Už jeho první soubory povídek Noc a naděje a Démanty noci (1958) ukázaly, že se objevil originální autor. I přes železnou oponu se dostaly počátkem 60. let k anglicky, španělsky a německy mluvícímu publiku. Podle nich i dalších próz vznikly filmy Transport z ráje (1962, Zbyněk Brynych), Démanty noci (1964, Jan Němec), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1965) i Dita Saxová (1967, oboje Antonín Moskalyk). O svém pohnutém, až dobrodužném životě vypověděl mimo jiné v naší společné knize-rozhovoru 3×18, Portréty a postřehy (2002), naposledy v knize s Karlem Hvížďalou Tachles, Lustig.
Po srpnu 1968 zůstal s rodinou v exilu, doma byl odsouzen na 3,5 roku za opuštění republiky a ke ztrátě majetku. Od roku 1972 působil ve Washingtonu jako profesor tvůrčího psaní a dějin filmu 2. světové války. Do Prahy se vrátil hned v prosinci 1989 s redaktory časopisu Life; učil do vysokého věku a pomáhal spolupráci Univerzity Karlovy a amerických vysokých škol. V roce 1995 se stal šéfredaktorem Playboye. „Jednali se mnou totiž jako s Aloisem Jiráskem,“ vysvětloval.
Patřil k těm, kdo dokázali mluvit o své poválečné příslušnosti ke komunistické straně. „Největší naděje a nejhlubší zklamání,“ řekl agentu FBI počátkem 70. let při žádosti o občanství USA. Po válečné zkušenosti viděl v naději rasové a sociální rovnosti splnění svých snů. Dokázal přiznat, že hlasoval na schůzi pro smrt Milady Horákové i že mu tato statečná žena vstoupila do života, aby nikdy už nerozhodoval o lidech, o nichž nic nevěděl.
Lustig se dostal do užší nominace na Pulitzerovu i Nobelovu cenu. Byl členem Akademie literatury české. V roce 1996 získal Cenu Karla Čapka Českého centra PEN klubu, v roce 2004 Cenu Americké akademie umění a písemnictví udělovanou ročně osmi osobnostem. V roce 2008 převzal v Praze Cenu Franze Kafky. Anglický překlad jeho románu Krásné zelené oči se v roce 2003 stal v Londýně bestsellerem, za měsíc duben se ho prodalo 40 tisíc! Lustigovo dílo patří ke světovému literárnímu dědictví.
Je mi to moc lito , patril k nejoblibenejsim spisovatelum, ktere mam nejen v knihovne , ale i v srdci.Jeho dila jsou velmi poucna, smutna , ale je v nich hodne lasky a pokory. Touha zit povysovala statecnost a vytrvalost nad utrpenim vlastnim a okolnim, o kterem pozdeji dokazal napsat.
Cest jeho pamatce.