Zaujal mě komentář Kutila pod článkem Dopičák:
“No ale řekni, že jsme zažili krásnou dobu? Holky chodily bez podprsenek, prvomájové průvody byly perfektními reality show a X Factor – to jsem si musel vygooglovat – pěvecká soutěž pro kohokoliv: vzpomínám, jak jsme něco podobného pro děti dělali na pionýrských táborech. A vždycyky u toho byla děsná švanda…”
To mě vzalo:
Holky nejen nenosily podprsenky (ježíš, to byla nádhera), ale navíc žádný AIDS! Ne, že bychom si to nějak uvědomovali a fungovali jako králíci. Naopak. Cesta k rande v leže byla většinou krásně dlouhá, plná touhy, zápletek, studu, cudnosti. Holky se uměly stydět, my dělali jako že jsme velcí dobyvatelé, ale znali jsme jen to, co nám napověděla Sally v Mladém světě nebo ještě spíš pošeptali kamarádi. Jo, Kutile, kdyby nás chtěl někdo poslouchat, mohli bychom vyprávět! 🙂
Svět se změnil. Vzpomeňte si, v čem jsme žili! Nejen můj pan ředitel školy (z řezníka se stal rychlokvašným procesem ředitelem kolem roku devatenáctsetpadesát), nám sliboval v dospělosti chleba zadarmo. V roce šedesát nám v časopise ABC slibovali, že budem na dovolenou lítat na Měsíc, a ono se do Vesmíru opravdu začalo lidstvo hrnout! Pak se to ale zvrtlo a na dlouhé roky jsme žili v mrazu normalizace. Na jejím konci vyšlo slunce jménem Gorbačov. Vypadalo to na veliké tání. Atomové hodiny na kterési americké univerzitě (na začátku osmdesátých let ukazovaly za tři minuty dvanáct, tedy předvečer nukleární katastrofy), se zastavily. Začalo všeobecné odzbrojování, u nás to konečně sametově prasklo a zase krásně světlé zítřky.
Ty světlé zítřky jsou čtvrt století za námi. Pravda, byly prosvětlené. Ale my jsme zestárli. Začíná doba, kdy nám brzo nebude nikdo chtít naslouchat.
Lapáme po dechu a v posledních letech, kdy jsme fit, zkoušíme napravit a udělat, co se dá. Anebo jsme už všechno zabalili, zabarikádovali jsme se a všichni nám můžou vlézt na záda?
Já jsem na stará kolena vlezl do vesnického zastupitelstva. Během půl roku jsem vedením obce prezentován jako vyvrhel a neslušný člověk. Protože jsme opozice, která šlape někomu na paty. Strach a křeč? Občany poctivé rozhodování v obci nebere. Tráva roste, sekat se musí, daně nás zase berou u huby. Pozor. Nebyl by čas se starat o to, aby někdo z mých daní nekrmil doma své zlaté slepice?
Četl jsem taky krásně překotný komentář čtenářky Peggy pod článkem Nedělní rozjímání.
O nesouměrném žití těla a duše. Jak sedí u postele své kdysi tak krásné maminky, nad uzlíčkem, který bojuje proti bezmocnosti.
Nikoho nezajímá, jací jsme byli kdysi…
Už několik roků píši velkou historickou encyklopedii. V podstatě je to práce, která nemá smysl. Nikdo ji nebude chtít vydat, protože to bude tlustá bichle a kdoví, zda by se prodejem vůbec zaplatila. Ale dělám to, protože kdo, kdy bude mít čas léta sbírat takové objemy dat. Pracovat nekonečné hodiny, dny, roky zadarmo… Vlastně to dělám pro sebe. Abych udělal něco, co mě přesáhne. Co možná ani kvůli věku nedokončím, co možná nikdy nespatří světlo světa. Ale pro mě to do smrti bude přesah. Pro mě samého. Vím, že dělám, čemu věřím, že to má smysl. A pokud se aspoň něco podaří realizovat, bude to mít význam i pro jiné…
Včera večer (sobota 28.3.) jsem náhodně zachytil na ČT Art nádherný francouzský film Láska. Normálně si dávám televizi po práci místo šláftruňku před půlnocí. Jedni tam mlátí druhé a když to přepnu, jiní druzí střílejí jiné první.
A najednou film, který vám vyrve srdce. Byl krásný a drtivý zároveň. Neviděl jsem začátek, ale i v té polovině bylo tolik síly opravdu umělecké výpovědi, že to následující dny hned tak nevymažou. I proto, že otázka stárnutí fyzického a možná už i duševního sešupu je pro nás, některé čtenáře Brejlí, nabíledni. Vyprovádíme nebo jsme už vyprovodili naše rodiče a kácí se v našem lese.
Ráno jsme přetočili hodinky o hodinu dopředu. Letní čas přinesl oběd o hodinu dříve. Kusem republiky nám projede PR jízda americké armády. Pro mě zbytečná pozornost, zrovna jako reklamy uprostřed filmu, při kterých jdu na záchod. Nemám rád zbraně, vojna byla zbytečná zašívárna. Šílenci navádějí dopravní letadla do mrakodrapů nebo do skály. Všechno se to k nám zase nějak přibližuje. Loni jsem touhle dobou odjel čundrat po Indonézii. Prověřit si tělo i duši, co ještě samy unesou.
Chtěl jsem vyjet i teď v mezisezóně, kdy jsou ceny obvykle nejníž a vyjíždějí blázni. Ale není kam. Afrika a arabský svět jsou v plamenech, v Číně studuje tenhle semestr synek a cestu za ním mi vymlouvá.
Vyrazím do Nízkých Tater. Všude je velký svět, všude bolí ušlé nohy stejně.
Já poslouchám 🙂
Náš kluk je podle esemesky, kterou poslal, zrovna v tuhle chvíli v Tokiu a než dopíšu tenhle text, bude na cestě do San Franciska. A to je, Honzo, odpověď na to, proč nás nikdo neposlouchá. Tahle generace se totiž nepotřebuje ohlížet. Má před sebou svět bez bariér a žádné opratě. Vzpomínky nás starších a starých jsou pro dnešní mladé jen řeči o něčem, co bylo a co nemá větší váhu než pohádkové knížky pod vánočním stromečkem. Nabízí se námitka, že by se měli poučit a neopakovat naše chyby? A my jsme se snad poučovali a poučili? Poučila se vůbec někdy následující generace od té předchozí? Když projdeme dějepis, řekli bychom, že ani omylem. Můžeme to považovat za chybu, ale to je tak asi všechno, řečeno s Cimrmanem.
*
Naslouchat nám můžou jenom vrstevníci. Anebo ještě lépe: naslouchat můžeme pouze sami sobě navzájem. Pak to bude mít smysl. A proto, pojďme vzpomínat, abychom si ujasnili, v jaké době jsme to vlastně žili. Nevím, co děláš za encyklopedii, ale možná by to chtělo nějakou reálně socialistickou encyklopedii, jakousi souhrnnou sbírku příběhů z doby, kdy jsme byli mladí, konkrétní zážitky konkrétních lidí, postřehy, detaily, ne fráze typu „bolševik nám nic nedovolil“. A neměl by to dokument, ale ani beletrie, protože u nich platí zákonitosti žánru, tudíž to o době nemusí vypovídat vůbec nic. Takže jen vzpomínky. Nebo tak nějak. Protože ani doba našeho mládí nebyla černobílá… (Občas něco takového dám i na svůj blog, když si myslím, že by to mělo být zachováno, nebo aspoň připomenuto; teď jsem třeba narazil na náš sedmičkovský Toulavý autobus, což byla ve své době ideologicky velmi dobře přijímaná akce, leč všechno bylo jinak; to chci taky dát; nebo jak jsme s kolegy inspirováni jednou tvou knížkou prožili den v ústecké zoologické zahradě v kleci mezi opicemi a sledovali, co na to návštěvníci. A i ty příběhy s podprsenkami by se našly, jéje…)
*
Jen, proboha, nebuďme zapšklými dědky, co jim mládí uniká a na hřbitov daleko, kteří šíří kyberprostorem jen závist a nenávist, protože nemají fantazii, takže se vždycky přikloní k tomu, co zrovna frčí (teď je třeba v módě strach z války a už toho někteří šikovně využili ke svému byznysu: odvody). Ale to naštěstí u tebe, Honzo, nehrozí.
Joj, naozaj pekné! 🙂
(to je taky vzpomínka na naši naprosto běžnou a milou československost…)
Abych jen nevzpomínal, pozván – naskočil jsem do redakce nového magazinu v TV Prima. Musím zjistit, jak být v mých letech správně trendy! 🙂
Pane Jene! Gratuluji, Vy určitě budete trendy i ve svých letech. Už se těším, až Vás uvidím!
Obávám se, že už na trendy nereaguji. 🙂 Nevíc jsem v jednom reportážním vstupu slyšel, to, co přece už dávno víme: Nic nevyhazujte, staré věci jsou letos trendy! Džínovina v jakékoliv provedení (pozor, jedině plísňáky jsou out!), vesty, semišová saka, bundičky, kravaty opět úzké. Ještě že vyhazuji jen pod nátlakem… 🙂
A co vy, přátelé? Navrhuji vyhlásit trendy zázračný lék Antiblbin! Sice ho ještě nikdo nevymyslel, ale naděje umírá poslední… Taky je možné, že nějaký vrchní světový šéfik ten lék už má zamčený v trezoru (jako motor na vodu) a vyhovuje mu kralovat stádu lidských ovcí! 🙂
Antiblbín!!!! Hahaha… tak Honzíčku, tohle nikdy nikdo nevymyslí!!!! :-))) To by byla přece sabotáž! Kdo by o sobě řekl, natož uznal, že se potřebuje léčit? No popírá to sebe sama… A je zajímavý, že právě ti, co ten antiblín nepotřebují, uvažují o jeho potřebě…Kdo by ho naordinoval? Směju se při myšlence, kdy přijdu k paní dr. a pravím…Paní dr., mám pocit, že je mi třeba antilínu…cítím, že jaksi nejsem ve své kůži…:-) A p. dr. mi položí otázku : A z čehopak tak paní usuzujete? A já odvětím…No víte…Ty trendy! začínám jim podléhat, leč se usilovně bráním… P.dr. zavře můj list z evidence, mile se usměje, jak to ona umí a uzavře vyšetření..:-). Milá paní, to je ok, myslím, že vaše obavy nejsou na místě… být trendy, je trendy…! máte doma plísňáče? Tak v pohodě…oblíct a vyrazit! Jinak jste stále (fyzicky!!!) dostatečně zdravá…? závěr…bez potíží!
No a je to… .Cestou domů, si přijdu jako hypochondr…Hahaha… plísňáče nemám, protože celoživotně a velmi ráda vyhazuju… a pak, kdo by dnes nosil mrkváče? Ta éra byla i o střihu…já to jako profik musím vědět 🙂
No když to teď po sobě čtu…nevím, myslím mám přes nesoulas paní dr. jistou diagnozu… :-))) ale neřeknu jakou..! Uvažuji taky už dlouho o koupi tenisek… Jsou trendy…prý. jenže… mají je naše holky, mají je vlastně dnes všechny holky a já podléhám trendům..starý nemám, (vyhozeny!), a v novejch budu asi jak debil…na starý kolena… ale láká mě to převelice…(parání představa.. mrkváče plísňáče, tenisky…nejlíp asi bílý, co?) Hledám v tašce prášek! Na hlavu… Vývoj jde kupředu, dnes jsem četla – úspěšný výzkum léku proti rakovině…ale i to je na dlouhou trasu… Tak nic, nahodím turistickej ohoz a vyjdu si o vikendu vyvětrat alepsoň tu vykolejenou hlavu do přírody… Sakryš, to je ale asi taky trendy. Nebo co tak kolo? No to zas nemám ten správne trendy ohoz! Dnes na kolo bez profi dresu s reklamou? Obepnutý úborek kouzelníka Arnoštka…No nic, jdu něco pořádnýho dělat.. práce léčí všechny hovadiny…Není náhodou taky trendy??? 🙂 Omlouvám se za pitomý psaní..ale zastesklo se mi po starých časech vanilky…Furt si ráda hraju :-)))) Peggy
🙂 milí zlatí! Antiblbín……tleskám! No a trendy? To miluju,vždycky si vybavuji, jak mamina volala na bráchu:”Hele, vem si čistý trendy!” Ne trenky, ona říkala jedině trendy. 🙂 Trendy/netrendy, užívejte si jara.
Em
Ahoj Emilko…moc zdravím, je to příjemné, že jsme se skoro sešly .-)! no vida, maminka byla vlastně taky už tehdy trendy…:-) a co bráška? nechalo to na něm nějaký “trendy stopy”? to je moc milý termín.. trenky se mi nelíbí..tedy ten výraz.. o trenkách mlčím:-), ale TRENDY zní moc mile a tak trochu cudně..:-) Měj se krásně Emilko..někdy zas nakouknem, co? Pa a hezký večer..konečně je venku jaro, viď? krááásný dny Emo! Peggy