Vyděděná literatura/ 1

 

Po převratu v roce 1989 jsme se zbavili bludů doby minulých, ale vzápětí myšlení naší společnosti ovládla řada nových bludů a myšlenkových klišé. Především se jednalo o bludy z oblasti ekonomické, o pomýlené interpretace demokratických principů, svobody a lidských práv z oblasti sociální.


Bludy se glorifikovaly, vtiskl se jim punc nezvratitelných pravd a proměnily se v obecně uznávanou ideologii. Kolektivním bludům propadla většina společnosti. Jedním z největších je to, že sociální nespravedlnost jsme povýšili na zcela přirozenou společenskou normu. Tomu, kdo si uchránil kritické myšlení a s  ním i odvahu vyslovovat se, nebylo a není ve veřejnoprávních médiích uděleno slovo.

S poblouzněným myšlením jsme se otevřeli světu a vydali se tak všanc i procesu globalizace, který k nám vtrhl s prudkostí smrště. Nebyli jsme na novou skutečnost připraveni ekonomicky, právně ani morálně, a teď jen bezmocně přijímáme skutečnost ekonomické nesvéprávnosti. Agresi globalizace podlehla i kultura. Vytvořila se tu jednotná uniformní podoba kultury – kultury komerce a pseudohodnot. A současně se prosadil blud, že kultura musí v tržních vztazích obstát a vydělat si na sebe. Tím jsme odsoudili vysoce profesionální neziskovou národní kulturu k ubohému přežívání.

Popřevratová euforie zbavila některé spisovatele soudného uvažování tak, že prohlašovali, že spisovatelská organizace by neměla vlastnit žádný majetek a nějakou dobu věřili na štědré mecenáše a na sponzory. Někteří dokonce prohlašovali, že je zbytečné mít tvůrčí budovy, protože Karel Schwarzenberk bude spisovatelům na svých zámcích poskytovat ubytování.

Jednou z politických zadání naší polistopadové reprezentace byla atomizace uměleckých obcí, dále převedení kulturních fondů na nadace a následně rozprodej tvůrčích domovů, a to navzdory členům uměleckých organizací, kteří si na svých zasedáních odhlasovali další existenci kulturních fondů v původní legislativní podobě. Zdrojem příjmů Českého literárního fondu bylo 2% zdanění honorářů za uměleckou činnost a 1% zdanění uživatelů uměleckých děl. Roční příjem českého literárního fondu tak přesahoval čtyři desítky milionů korun. Z této částky se pak financovala krátkodobá i dlouhodobá stipendia, tvůrčí příspěvky, semináře, konference, besedy, literární akce, bezúročné půjčky, sociální výpomoci potřebným, cestovní příspěvky, chod tvůrčích domovů a vykrýval se schodek rozpočtového nakladatelství Československý spisovatel v řádu několika milionů korun. Téměř polovina z celkové části ročního příjmu se ukládala na zvláštní účet ministerstva kultury, částka v roce 1989 přesahovala 220 milionů korun. Z ní pak měl být na Barrandově postaven domov důchodců se sociální péčí pro staré a osamělé umělce. Tehdy už byl zakoupen pozemek a připravené hotové plány. Po převratu z projektu sešlo. Kam se poděly tyto peníze, které patřily všem spisovatelům, nikdo neví. V roce 1989 také započala rekonstrukce Lichtenštejnského paláce, který měl patřit všem uměleckým organizacím. Rekonstrukci financovaly umělecké fondy a stát. Zde měly být prostory pro konání konferencí i uměleckých akcí, restaurace, kavárna a v podkroví asi padesát pokojů pro zahraniční hosty-umělce.

Převedení kulturních fondů na nadace bylo velmi nešťastné rozhodnutí, umělecké organizace tak ztratily hlavní ekonomickou páku k svému fungování, a jak se ukázalo, bylo ve své podstatě samolikvidační. Nadační princip se totálně neosvědčil, spisovatelské organizace, mimo solidně dotovaného PEN-klubu, se staly bezprizornými a zápasí o své přežití. Na poslední valné hromadě Obce spisovatelů se řešila základní otázka, zda se zrušit anebo pokračovat v přežívání, protože se již vyčerpaly peníze z prodeje tvůrčích domovů. Nyní je Obec spisovatelů odsouzena do role prosebníka o milodar. Co se týče financí je na tom ještě hůře Unie českých spisovatelů, která od svého vzniku před deseti lety svou chudou činnost kryje pouze z členských příspěvků.

Jsem přesvědčen, že znovuobnovení původní funkce literárního fondu by výrazně pomohlo české literatuře a spisovatelům, případně by se dalo uvažovat i o založení českého nakladatelství krásné literatury v jejímž vedení by byla paritně zastoupena všechna současná spisovatelská sdružení. Výši finančních odvodů do společné kasy kulturních fondů by pak fyzické a právnické osoby při daňovém přiznání odepisovaly z daní.
 

Slovenští spisovatelé byli obezřetnější, i když se po převratu rozštěpili na dvě velké organizace. Uprostřed Bratislavy si však zachovali svou budovu s nakladatelstvím, knihkupectvím a klubem, zachovali si časopisy, tvůrčí a rekreační domovy a především si uchránili fungování literárního fondu na bázi daňových odvodů z literárních honorářů tak, jak dříve fungovaly umělecké fondy u nás. Chci připomenout, že s projektem uměleckých fondů přišli jako první Finové a tuto politiku spolu se stipendijní politikou grandiózně rozvíjejí. Jejich model převzaly i další demokraticky vyspělé evropské země. Teď jim můžeme jen tiše závidět a sobě vyčítat, jak jsme měli zatemněný mozek. 

(Pokračování zítra)

Komentáře

  1. wbgarden napsal(a)

    XXX

    Nakládají poezii
    nakladatelé
    a ona pláče
    tiskařskou
    černí

    A verš
    jak útlá vdova
    od stránky
    ke stránce
    o důchod
    běží….

    http://warnet.ws/img3/268/pod/76.jpg

Napsat komentář