Věštkyně

Stojím v bufetu, soukám do sebe obložený chlebíček s vajíčkem a skrze výlohu pozoruji cvrkot na ulici. Pobíhá zde nějaká cikánka, chytá kolemjdoucí za rukávy a cosi jim naléhavě vykládá. Lidé jen odmítavě vrtí hlavou a pokračují v chůzi. Má na sobě pestrou halenku a dlouhou květovanou sukni. Na hlavě šátek s našitými kulatými plíšky. Vypadá trochu jak Šeherezáda.

Dojím a vyrazím na ulici. Zapadnu do prvního průchodu, nenápadně povytáhnu z kabelky zrcátko a kontroluji, zda nemám ve vlasech majolku, neboť při konzumaci tohoto zabijáka diet nedokážu nikdy otevřít pusu natolik, abych se neupatlala.

Kdosi mě chytí za paži.

„Pani, chcete hádat z ruky?“

Otočím se a hledím do upřímných hnědých očí, nad nimiž cinkají zlaté plíšky. Je mi jí líto, neboť za celou tu dobu, co jsem ji sledovala z bufetu, jsem nezaznamenala žádný úspěch.

Rozhodnu se, že přeruším její marné snažení a zeptám se: „Kolik za to chcete?“

„Padesát korun.“

Vím, říká se tomu skrytá žebrota.

Natáhnu ruce s vědomím, že budu hrát její hru, na jejímž konci bude darovaná almužna: „A kterou ruku chcete?“

„Levou.“

Zahledí se do ruky a řekne: „Vy nejste z Prahy, přijela jste z jinýho města kvůli práci.“

Nic neříkám. Má pravdu. Volala mi jedna firma, že se chce se mnou dohodnout na překladech projektové dokumentace. A chtějí mě vidět osobně, než mně takovou práci svěří. Šéfové si mě lehce proklepli ze stavební terminologie. Když jsem odpověděla, že AP je zkratka „am Putz“, a znamená to, že se dráty povedou na omítce, a UP je „unter Putz“, což je elektroinstalace schovaná pod omítkou, byli velmi spokojeni. A když jsem věděla, že sprinklery jsou sprchová hasicí zařízení, naložili mi k překladu několik manuálů.  

Cikánka pokračuje: „Všechno dopadne dobře, vidím tu hodně peněz.“

Vypadá to, že mi zástupci rakouské firmy dobře zaplatí.

Odpovím: „V podstatě máte pravdu.“

Celá se rozzáří: „V tom městě, v kterým žijete, máte muže a dvě děti.“

Kývu souhlasně hlavou.

„A teď mi dejte ty peníze,“ rázně ukončí věštění.

Dám jí slíbenou padesátikorunu a rýpnu si: „Do budoucna jste mi toho moc neřekla.“

„Já nehádám štěstí, ale můžu vám ho přičarovat. Chcete?“ láká mě. 

„Chci,“ přitakám, protože jsem zvědavá.

Chytne mě za obě ruce, zavře oči a cosi odříkává v romštině. Pak mě pustí, udělá na čele křížek a zadrmolí: „Přeju vám, vašim dětem, vašemu muži štěstíčko a zdravíčko.“

„To je všechno?“ divím se.

„Jo, a teď mi za to něco dejte.“

Váhavě otevřu podruhé peněženku a vylovím další padesátikorunu.

Vyčítavě se na mě podívá: „Tak vám štěstí a zdraví vašich bližních stojí jen za padesát korun? Že se nestydíte!“

„A kolik jste si myslela, že vám dám?“ naštvu se. Jako jediná jsem se nechala odchytit a ještě budu za necitu!

Opatrně rozevře peněženku, kterou držím v ruce, a zjistí: „Ale tady máte pětistovku.“

„Tu vám nemůžu dát, to mám na autobus domů.“

„Ale tady vedle máte ještě tři stovky, neříkejte, že ten autobus je tak drahej.“ 

Prohrabuje se mou peněženkou a já jen překvapeně zírám.

„Ale tu pětistovku mám na dárky pro děti. Slíbila jsem, že jim něco z Prahy přivezu,“ lžu jak školák chycený při krádeži a nedokážu milou věštkyni poslat kamsi.

„Tak mi dejte ty tři stovky, to bude stačit.“

Opatrně povytáhne dvoustovku a stovku a podívá se na mě, jak budu reagovat. Já nic. Osmělí se a vytáhne bankovky z peněženky. Neschopna jakéhokoliv protestu sleduji, jak strká moje tři stovky do kapsy, poděkuje, ještě jednou popřeje zdravíčko a štěstíčko a odchází neznámo kam.

V autobuse si promítám celou historku. To, že nejsem z Prahy, uhodla. Buď vypadám jak typická venkovanka anebo by žádný z Pražáků na to nenaletěl. Že jsem vdaná a mám dvě děti, také uhodla. Ale to se dá napasovat na padesát procent populace.

Zase jsou věci mezi nebem a zemí! Třeba to opravdu byla čarodějnice. Dala jsem jí dohromady třistapadesát korun. To by snad pro rodinné zdravíčko a štěstíčko mohlo stačit. Nebo ne?

(psáno pro www.suvicka.cz)

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Paní Holzerová, vy jste poslední číslo dobráka! No to rozhřešení, který jste dala sama sobě, cestou domů, to znám.. jen mi někdy u něj tečou slzy a říkám si, jak jsem mohla být tak..(neberte to osobně :-). Příště? Už nikdy! a zase mě nějakej šikula stejně nachytá. Ovšem v tomhle příběhu bych tak krotká nebyla. Stačilo by mi sáhnout na peněženku, byť v ní mám pořád houby..
    Já měla nedávno příběh podobný, no podobný…! Tak trochu. Lítám na koštěti Teskem a zabrzdím.. Můj prudký smyk vylekal maličkou babku.. Naše oči se setkaly. Vlekla na košík s rukojetí skoro po zemi. Jak na potvoru se naše pohledy střetly,když si dávala pod kabát, o dvě čísla větší, půlitovou láhev rumu. Mazala jsem rychle pryča dělala, jakože nic. Nevidím! ještě chvíli jsem bruslila po krámu a vybrala pokladnu, kde bylo nejmíň lidí. No a koho před sebou nevidím, když vyndávám nákup na pult. Babička byla ještě menší a skoro jsem cítila její vyděšené chvění. Na pultě měla dva rohlíky, tatranku a bílý jogurt. Doprčic…Navíc ukrajinka něco zamstila na pokladně a tak se čas nekonečně vlekl. Babka i já jsme si přály být už pryč. To vím jistě.
    Jak tak stojí za pokladnama ti důležití strážní, :-), jeden stál hodně blízko. A do prčic! Snad nic neviděl, nebo netuší. Snažila jsem se hledět sebevědomě, jakože nic se neděje, pryč. Byl to takový malý zrzavý zmetek, můj tchán, když ještě žil, říkával, že co je zrzavý, není dobrý..:-) Oddechla jsem si. Babka byla jak myška, flašku měla asi dobře zabezpečenou.. možná ne poprvý..Pokladna naposled cinkla po mým posledním zboží. Zaplatila jsem, dávám ten poslední kousek do pytlíku a co? Zrzavý prcek mi hlkedí ze spoda provokativně do očí. Dovolte madam, prosím, promiňte, mohuvidět váš nákup? Cítila jsem jak hořím a jak mě začíná stoupat do hlavy zlost. Sakra, sakra, tohle se mi ještě nestalo.. a to jako proč??? se ptám. No, já jen tak, zdálose mi, že jste vyndávala z tašky nákup na pult! ???? tak to bylo nad mý chápání. Vyložila jsem s patřičným důrazem na každou věc nákup, zrzek mi ho házel zpátky, a tak jsem spolu chvíli zápasily.. jeho omluvy nebraly konce, stejně jako moje vnitřní pobouření. Odplula jsem důstojně k východu, zanechala zrzka v rozpacích, asi..:-)A vdichu jsem myslela na babku s rumem.. Babičko nejmilejší, dej si, dej si.. doma se zahřej, stejně ti kamna blbě topěj, je ti smutno, děcka hned tak nepřijdou, škoda že byla babka už v čudu..rozhlížela jsemse u tramvaje, jestli ji ještě někde nezahlídnu a v dlani jsem svírala vrácenou dvoustovku z toho trapnýho placení nákupu.. Byla pryč.. dvě stovky mě pálily a v očích jsem cítila trochu sůl.. Tramvaj mi jela brzy.. Dobrou noc, paní Holzerová, příběhy jsou o nás.. o všech a jsou každý dne jiný.. a proto tak ráda , byť divně žiju..

  2. Holzelova napsal(a)

    Milá Peggy, omlouvám se, že jsem nereagovala na váš komentář, měla jsem “fofrpřeklad” a pak jsem byla několik dní v Hradci Králové za maminkou, protože mamča je Jarmila ( a taky nemá připojení:-)))… chtěla jsem Vám před týdnem napsat, abyste svůj pozoruhodný zážitek sepsala jako povídku, protože fakt stojí za to, ovšem pan Krůta mě předběhl…

  3. Eliska napsal(a)

    Pegi tak neco podobneho jsem zazila asi pred peti lety v Bille. Cekala jsem u pultu na lahudky , ze si tam neco zakoupim a prede mnou stala ml. zena , decko jedno za ruku a jedno v kocarku. V kosiku mela pulku chleba, par rohliku a cele maslo. U pultu koupila kousek toceneho salamu a sla dal. Ja ciste nahodou jsem byla za chvilku opet vedle ni , usmivala jsem se na to male , ona odkryla decku neco poupravila a v rychlosti ukryla to maslo hluboko do veci u ditete. U pokladny zaplatila za zbyvajici nakup a s detmi se vytratila.A co myslite ze jsem to na ni praskla ne, jo kdyby to byly cigarety , nebo alkohol , asi bych to rekla ji aby to vratila, ale v tomto pripade bylo evidentne nutne to prehlednout a delat mrtveho brouka. Ta zena chtela detem k veceri namazat chleba s maslem a muzskemu asi burt gulas. Nikdo nevi proc nemelana to maslo , mozna je sama , nebo ma velke splatky , kazdopadne mi ji bylo lito, platila drobnymi mincemi …….. Vim co to je nemit penize a mit padesatikorunu do vejplaty , kdyz byly deti male ….

Napsat komentář