Tě pic, Olympic! /1

Tohle interview vznikalo vlastně dlouhá léta, kdy jsme se potkávali. On jako big beatová hvězda a později jako rocková legenda, já jako novinář, co objížděl dlouhá léta všechny možné hudební akce a psal o tom do tehdejšího časopisu Melodie, a hlavně do Mladého světa, později i jako textař.

Je zajímavé, že u společné písničky jsme se potkali vlastně jen jednou na desce Staré pověsti české. Petr už v té době měl své textaře a já jako stálého spolupracovníka úplně jiného chraplavého Jandu. Tvar, který zde publikujeme, je rozhovor, který vyšel v knize Klec na Slavíky.

O Petrovi Jandovi jako hudebníkovi se hovoří téměř neuvěřitelných padesát let. A právě v souvislosti s jeho retro pořady, kterými se na oslavu kulatin s rezervou dopředu připravuje, jsme se rozhodli toto interview oživit.


Petr Janda (*1942) skladatel, zpěvák, leader skupiny Olympic
________________________________________________

P.Janda a Devaterodruhůmas

 Otevřel vrata a odvelel psa, aby mě nesežral, a já si v té chvíli vzpomněl, že na mě ten malý velký muž před léty volal Devaterodruhůmas. Srandičky, srandičky. Je to malý velký šťastný muž. Napsal a nazpíval nesmrtelné písničky, velí nesmrtelné kapele. Má zasloužilého a snad i nesmrtelného Slavíka. Snad proto má i mladé ženy… Když začne v kterémkoliv sále zpívat, přidávají se k němu lidi od patnácti do šedesáti. A až jednou doopravdy řekne, skončili jsme, jasná zpráva, bude za ním práce jako na kostele. Jako na katedrále. Jako by odjakživa věděl, že od určitého věku nestavět katedrály, je pro chlapa hanba.

xxx

Co jsi zpíval s kytarou holkám na lavičkách v parku?
To si moc nepamatuju. Ale možná Tři malé citronky, nebo něco takového.

A jaká muzika kolem tebe tehdy běžela?
Z desek doma  opery a symfonická muzika a v rádiu si maminka pouštěla Annu Hostomskou, která tehdy dělala oblíbené pořady o operách. Chodili jsme na koncerty do Smetanky, do divadel. Ne, že by se mi tam vždycky chtělo, ale jsem rád, že mi rodiče takový základ dali. Navíc jsem od  devíti let hrál na housle, takže tehdejší pop music u nás prakticky neexistovala. Pokud si pamatuju, tak jsme měli jen asi dvě desky s  tehdejší tak zvanou taneční hudbou. Na jedné z nich byla písnička Neděle smutná a tesklivě  dlouhá, strašně smutná písnička, která se mi moc líbila. A pak tam byl Noční motýl, ale to už je vlastně  z nějaké operety. U nás doma se bez populární hudby dalo docela dobře žít. Rodiče ty tehdejší písničky neměli rádi a budovatelské už opravdu ne. To úplně šíleli. Otec byl právník, matka jakbysmet.V osmačtyřicátém tátu vyhodili z práce. Dělal na Kladně v hutích, přesně jak to bylo v Hrabalových Skřiváncích na niti. Byl jeden z těch doktorů, co tam přihazovali železa do pece. Takže u nás se o žádné loajálnosti s režimem opravdu nedalo mluvit. Sebrali nám všechny vklady, co tatínek s maminkou měli, naopak všechny dluhy na domě na Vinohradech nám zůstaly…

Housle mi k tobě po těch letech, kdy tě člověk vídá s kytarou, už ani nejdou…
Ale díky nim vlastně všechno začalo. Učil mě koncertní mistr Vojtěch Frei, houslový virtuos. Jednoho dne mi ale přinesl kytaru a říká: Hele, klidně na to hraj. Když na to hrál Paganini, můžeš ty taky.  To ti bylo zvláštní, jak jsem tu kytaru vzal poprvé do ruky, byl jsem z toho úplně hotovej. Bylo to něco úžasnýho. Kytara byla naladěná a já si to tak zafixoval, že jsem to už pak automaticky uměl. Hledal jsem si ty akordy a v koupelně jsme s bráchou hráli ty Tři citronky. Pak jsem si začal kupovat sborníčky Osvobozeného divadla, kde  už byly i akordové značky  a z něj jsem se učil  akordy. Noty jsem znal a podle zpěvníků jsem si zpíval i písničky jako Život je jen náhoda a takový… To bylo moje první setkání s kytarou. Strašně mocná věc, láska na první pohled. Silný zážitek. V sedmnácti jsem oznámil rodičům, že už na housle hrát nebudu. Byl jsem v té době asi dost dobrý, hrál jsem denně minimálně hodinu a o prázdninách tři. I repertoár už jsem měl dost úžasný: Mendelshonův koncert, Mozartův koncert, Paganiniho Koncert D-dur a Capriccio, Beethovenovy Sonáty… Možná, že by ze mě nakonec byl i houslista. Ale můj profesor nechtěl, abych šel na konzervatoř.  Učil tam tehdy totiž jakýsi jeho sok a ten můj profesor tvrdil, že by ve mně zabil všechno, co on do mě za ta léta vložil. Pořád jsem jenom cvičil a nic. Hrál jsem sice v komorním orchestru, dokonce jsem měl domluveno, že  mě doprovodí jako sólistu a odehraju s nimi Mendelshonův koncert, kvarteta jsem hrál… Ale díky té odepřené konzervatoři jsem neměl perspektivu: Ztrácel jsem motivaci, až to pro mě přestalo mít význam úplně. Kytara už jasně vedla. 

 Kdy přišel první náraz rokenrolu?
Kolem čtrnácti. Radio Luxembourg, byli jsme takoví zoufalci, že jsme si přesně zapisovali kdy co hráli a kdo to zpíval. Opisovali jsme z toho rádia i texty, což byla dost sranda. Pak první desky, Bill Haley, Love Me Tender – Elvis Presley. Pak už jsem měl i elpíčka, tak jsme si k nim tehdy  taky museli koupit ten správný gramofon. Měl přenosku se safírovou jehlou, a  to už bylo o něčem jiným. Deska byla výhra. To bylo jiný kafe než rádio. Mohl sis písničku vracet a poslouchat, kolikrát jsi chtěl.

Ale sám s kytarou na lavičce v parku jsi určitě dlouho nezůstal. Kytara táhne do houfu.  Jak jsem měl ten špatnej původ, u nás na Vinohradech mě na gympl nevzali a já musel chodit až do Košíř. Vinohraďáci, co měli to štěstí, že mohli chodit na gympl na Mírák, si založili skupinu Sputnici. Hrál jsem s nimi dva roky, ale moc jsem si s nimi nerozuměl. Byli na můj vkus až příliš uhlazený. Dávali si pokuty za sprostý slova a pak k té muzice chtěli dělat divadlo. To už jsem rezolutně řek, že s nimi nehraju. Po těch dvou letech do roku šedesát, kdy mi bylo osmnáct, jsem cítil, že chci dělat něco divočejšího. Prostě pořádný big beat. Byla to z dnešního pohledu dost legrační muzikantská doba.  Šel jsem třeba k truhláři, že potřebuji postavit reproduktorovou bednu. Měl jsem to namalovaný, ale truhlář neměl žádný materiál. Říkal: Hele, mám tady jenom třícentimetrovou dřevotřísku, ale to je strašně těžký. Nařezal mi to, ale já ani ty samotný nařezaný dřevotřísky nemoh unést. Pak jsem do nich přišrouboval ten reproduktor a ta tíha byla neskutečná. A když jsem cestoval tramvají přes půl Prahy na zkoušku, v druhý ruce jsem ještě nes kytaru a sportovní pytel a v něm šásko s rozpadajícím se zesilovačem. Když  jsem tam dorazil, měl jsem ruku tak vytahanou, že jsem vůbec nemoh hrát. Ty zesilovače byly jen desetiwatový hračky. Když jsme se po letech zmohli na východoněmecký Regenty, měli jsme nos pěkně vzhůru… Jednou jsme už s Olympicem přijeli hrát do Bratislavy. Aparát nám vezli na nějakým náklaďáku, honem jsme to stavěli na pódium, dvě bedny na zpěv, tři bubínky, něco pro klavír. A když jsme aparát zapnuli, žádný ze zesilovačů nehrál. Sál narvaný a my před lidmi vytáhli pájky a cín a koukali  jeden na druhého a zkoušeli, který drátek kam patří. Ale za půlhodinku už to jelo.

K rokenrolu patřilo i trochu jiné oblečení než bývalo tehdy zvykem…
První džíny jsem koupil od Pepíka Laufra v roce šedesát tři, když už jsme hráli s Olympicem v Semaforu. Stály mě poměrně dost peněz a navíc mi byly hodně krátký. Pepovi to nevadilo, protože měl kozačky, ty já jsem neměl, a tak jsem vypadal, jako že čekám velkou vodu. Ale nosil jsem je stejně a asi za rok jsem je za stejný tři stovky zase prodal dál.

Kdy jsi šel poprvé do nahrávacícho studia?
Ještě jako dítě s Kulínského sborem. Měl jsem zpívat sólo v nějaké lidové písničce, ale byl jsem strašně nastydlej a nevysoukal jsem ze sebe ani hlásek. První věci s kapelou jsme si natáčeli sami v nějakým sklepě. Měli jsme starý veliký stereomagnetofon Grundig a natočili jsme tam třeba i pro Gotta  Trezor. Z dnešního hlediska v naprosto  nesmyslných podmínkách, a ta nahrávka kupodivu hraje dodnes. V roce šedesát tři, šedesát čtyři jsme už nahrávali ve studiu třeba českou verzi Beatles Adresát neznámý, shodou okolností zase pro Karla. Pak jsme pro nějaký Němce natáčeli cosi, jmenovalo se to tuším Jaro v Praze a zpívali jsme dokoce německy. A studio bylo na Strahovském Spartakiádním stadionu  v Bráně borců.Tomu studiu by se dneska zasmál i největší zoufalec.

Začínat v Bráně borců, to není zase špatný start :-). Ale jaké byly zážitky s tehdejším osazenstvem studií. To byli ti praví borci v Bráně borců, ne?
Odstrašující… Jak nám dávali sežrat tu svou moc točit knoflíkem, to bylo neuvěřitelný. Nebyli až o tolik starší než my, ale zato neuvěřitelně nafoukaní a arogantní. Zvlášť na nás, nové kluky, kteří na  všechno koukali jak tele na nová vrata. Muziku cítili úplně jinak a vůbec se s námi nepárali. Udržet tam  nervy na uzdě, to už člověk musel být hodně obrněný. Pod našim prvním singlem s písničkou Roň slzy je navíc podepsán Taneční orchestr Československého rozhlasu…

 Co s tebou dělaly první zahraniční kytarové kapely?
Začal jsem všechno pořádně vstřebávat až v  třiašedesátém  roce. Beatles, Rolling Stones, Animals,  bylo to ještě silnější než  doznívající původní rokenrol. Určitě taky proto, že jeho představitelé byli přece jenom o deset let starší než já. Ale Paul McCartney, Mick Jagger – s nimi  už jsem se mohl úplně ztotožnit, protože byli přibližně stejný ročník jako já.

V začátcích s vámi ještě zpíval i Miky Volek. Kdy ty jsi zaujal stálé místo u mikrofonu?V kapele jako byl Olympic to nebylo o zpěvákovi a ostatních… Vůbec jsem o zpívání nepřemýšlel. Poprvé jsem stál s kapelou za zády před mikrofonem kdysi v Malém sále na Žofíně a zpíval jsem jednu písničku od Rolling Stones. Strašně jsem se styděl, stál  jsem asi dva metry od mikrofonu a stejně mě nikdo neslyšel. Byl jsem z  kapely ale asi jediný, kdo měl nějaký hlas,  dobře intonoval a vyslovoval. Pak se mi to najednou vymklo z rukou a stal se hlavním zpěvákem kapely, ačkoliv jsem o to nijak nestál. Období, kdy jsem začal pravidelně zpívat já a vystupování Mikyho s Olympicem se překrývala. Miky s námi zpíval jen jako host, tak tři písničky. A já už pak měl za sebou první hity.

 Jak se cítil dvacetiletý člověk – muzikant v šedesátých létech?
Úplně skvěle. Nejenom proto, že jsme Olympic dostali velmi rychle na výslunní, že na nás chodili lidi, že jsme začali cestovat a poznávat republiku, že byli jsme v Německu a v Polsku, ale i to, že jsme se současně s tím vším teprve seznamovali. A ono když je ti těch devatenáct, dvacet let, a vlastně se neumíš chovat, s holkama to neumíš a v restauraci jsi nemožnej, to je nádherný všechno vstřebávat! A pak ta svoboda, že nemusíš ráno chodit do práce, to bylo něco úžasnýho. Já si vzpomínám na ty hotely. Když jsme ráno otevřeli okna a dveře na balkon, přenesli si postele na jarní sluníčko a opalovali se. Dodnes mám jasně v hlavě hotel Polana ve Zvolenu. Byli jsme vyvalení na postelích, pouštěli jsme si k tomu  muzičku, koukali jsme se z výšky na lidi, jak mažou do práce, a my si leželi na krovkách a těšili se na večerní koncert. A v kapele to bylo o velkém přátelství, o velkých kamarádech. Měli jsme se strašně rádi. My bychom za sebe tehdy tak zvaně položili život. Sice jsme se třeba pohádali, ale kdyby šel někdo proti nám, tak jsme v momentě spolu. Navíc se celé to klima u nás v republice měnilo, i když bych to nijak neidealizoval. Když jsem se například v šestašedesátém ženil, mý dva  svědky  Kleina s Pacákem zatkli kvůli dlouhým vlasům těsně po svatbě, takže jsme na ně čekali s obědem a našeho bedňáka ten den dokonce zatkli a násilím ostříhali. Takže zase takový med to nebyl. Ale pokud šlo jen o vlasy mániček, bylo to ještě  dobrý.

Jak se promítla do Olympicu  sedmdesátá léta?
Začalo to strašně blbě. Jeňýk Pacák dal výpověď a přišli k nám na basovku Korn a za bicí Petr Hejduk. Jenže Korn se už tenkrát  pokoušel o sólovou dráhu v popíku, takže to byly námluvy takového prazvláštního charakteru. Korna pořád někdo přemlouval a já jsem skoro jistě věděl,  že do popíku uteče. A navíc jsem měl takový pocit, že Olympic s Jirkou Kornem není ono. Ne snad po hráčský stránce, on hrál výborně. Ale pak už začal jezdit zpívat a konferovat do Německa, písnička Iveta v jeho podání se stala hitem a bylo jasný, že to je v háji. To byl rok sedmdesát tři, měli jsme za sebou dva roky s Kornem a popravdě řečeno, lidi tehdy chodili spíš na něj než na Olympic. Když odešel,  spadla klec a nebylo vůbec do čeho píchnout.

Nějaký zásah z vnějšku? Nebo vaše interní problémy?
Ta doba  byla prazvláštní… Rockeři utekli k popíkům a začali hrát doprovodný kytary, my jsme byli snad jediná kapela, která se pořád snažila spolu hrát. Tenkrát byly těžký přemlouvačky, abych se i já stal sólovým zpěvákem nebo abychom aspoň kapelu uváděli jako Petr Janda a Olympic, že mě tak spíš prosadí do televize. Mně se to ale nelíbilo. A tak jsme to v třiasedmdesátém jsme poprvé balili. Řekli jsme – je desáté výročí kapely, zahrajeme si jeden dobrej koncert a zabalíme to. A já už přemýšlel, že se vrátím k opravování telefonů, namlouval jsem si, jak bude bezvadný, když budu večer chodit do hospody na pivko, seběhnu s kopečka na Bohemku na fotbal a budu chodit do kina. Ale ve skrytu duše jsem věděl, že by to nefungovalo.V té době nám hodně pomohlo Polsko, kde jsme si vydělávali na živobytí. Hráli jsme v nějakým příšerným pořadu, jmenovalo se  Diecko na droze, ale byly za to docela slušný peníze. Zlom k lepšímu nastal v roce sedmdesát šest, když nastoupil basista Milan Broum. S ním přišla vichřice. Hraní najednou dostalo úplně jiný rozměr. Připravili jsme desku Maraton. Muzika se ale nelíbila a přes rok jsme museli čekat, než si soudruzi rozmyslí, co s  námi. Tak jsme nějak odskákali šest velmi špatných let.

Co na Maratonu vadilo?
Dneska nám novináři někdy předhazují, že jsme hrávali na festivalu  Sokolově. Ale my z toho měli vždycky akorát průser. Maraton byla sedmiminutová hardrocková kompozice a při našem vystoupení tam tehdy ministrovi kultury ulítly kšandy. Odešel v polovině, čímž dal najevo všem, že nás rozdrtěj.

Nerozdrtili…
Blížilo se výročí patnáct let kapely a my to chtěli  oslavit. Udělali jsme pár koncertů – a lidi přišli. V sedmdesátém devátém jsme se s Rytířem dohodli, že spolu napíšeme velkou monotematickou kompozici. Rytíř chtěl udělat Atlantidu, ale mně se to nelíbilo. Jednou jsem se dostal do debaty s nějakým ekologem a strašně mně jeho povídání zaujalo. Ukázal mi  nějaký tajný statistiky a výzkumy. Hrozné věci, to se tenkrát vůbec nesmělo vědět. Krušný hory byly mrtvý a socialismus měl pořád ještě ve znaku kouřící tovární komín. Ta tehdejší jistota, že se točí kola a přitom to celý byla cesta do pekla. Já jsem z těch temat vybral úplně jednoduché: Voda, vzduch, město a Rytíř to zapasoval do příběhu, kdy se mimozemšťani přijíždějí podívat na Zem a zhnuseně odjíždějí zpátky. Projekt se jmenoval Prázdniny na Zemi. Vymýšlel jsem to už za Prahou v baráku na Propasti. Tenkrát jsem tu současně dělal ještě nějaký zednický práce a vždycky jsem si od toho do studia odskočil. Vytvořil jsem si zvláštní systém vytváření demosnímků. Měl jsem kazeťák, od Berky půjčený primitivní  syntetizér a když se na klapku položilo závaží a dal se na to sekvencer, dělalo to tu tu tu tu, pravidelný bručení, který vytvářelo dramatickou atmosféru. Do toho jsem hrál na kytaru a zpíval a nohou jsem bouchal do nějaký krabice jako na buben. Rytíř to bleskurychle otextoval, šlo mu to úplně samo. Já to napsal do not, udělal aranžmá, nazkoušeli jsme to a pak jsme si v Železné Rudě pronajali nějaký hotel, kde lůžko stálo asi deset korun, vyklidili jsme jídelnu, postavili scénu, veliký plátno, aparaturu, přijeli režisér, choreograf a scénograf a tam jsme to dokončili. Během půl roku se  národ zbláznil. Všichni pořadatelé chtěli Prázdniny na Zemi a čekací lhůty na náš koncert byly několik let. Když jsme za rok točili stejnojmennou desku, měli jsme ji hotovou snad za deset dní. Tehdy byla ve Zlatém slavíku vyhlášena poprvé kategorie hudebních skupin. První skončili Katapulti, ale v dalších letech jsme už Kaťáky smetli. Nastoupila naše úžasná éra. Koncert a deska Ulice, do toho hity jako Jasná zpráva, Vlak, co nikde nestaví, Osmý den. Sypal jsem hity z rukávu a měl jsem štěstí na textaře, kteří na tu moji muziku vždycky napsali senzační text. A když pak přišla oslava dvacetin Olympicu, byla to v Lucerně taková sláva…Pak jsme udělali projekt Laboratoř, následoval Kanagom, šlo to krásně.

(Pokračování příště)

Komentáře

  1. Camilla napsal(a)

    Díky, přečetla jsem jedním dechem a krásně si zavzpomínala. Dvacetiny Olympiku byly úžasné, jako dnes vidím živé tele před Lucernou a notuji si “Jako tele na vrata.” Konec koncertu jsem stála na židli a ještě 3 dny jsem byla hluchá. Je to zatím jeden z mých nejsilnějších zážitků. Na čtyřicátinách jsem také byla, to bylo ve Fučíkárně. Pozvala jsem svého, tehdy ještě manžela, rozváděli jsme se, ale bláhově jsem si myslela, že můžeme komunikovat.On mi ten koncert tak příšerným způsobem zkazil, že si fakt nic jiného nepamatuji. To nic, ale moc dobře si pamatuji skoro všechny nesmrtelné hity a stále se mnou “šijou!” Moc krásné psaní, díky….

  2. jirbus napsal(a)

    Díky za ten rozhovor, Honzo, sebral mě zas zpátky do dětství… nechodil jsem zpočátku na Olympic, ale na skupinu Mefisto, která hodně jela Beatles a The Shadows a rock and roll… a bylo to úžasný!!!! K Olympicu a Matadors jsem se dostal až později, někdy kolem 15 let.. JOJ!!!! A tuhle atmosféru mi ten rozhovor přinesl a moc mě to bavilo… Protože první písnička co jsem se učil na kytaru byla Želva, ale ta, která mě dostávala ze všech nejvíc byla “Dej mi víc své lásky”… úžasná pecka, která statečně válcovala mňoukání trempíků i srdce nejedné pukající krásky… A i když mě pak ze všeho nejvíc dostaly blues a funk, Olympic jest přesto ten nejkrásnější rojezd s kytarou a holkama… J

Napsat komentář