Lidé (jejich)
Než se pustím do této kapitoly, musím upozornit, že se nesnažím o nějaký kvalifikovaný demografický a sociologický, natož pak politologický rozbor. Nejsem demograf, sociolog, ani kvalifikovaný. Mé postřehy jsou na úrovni cestujícího, který si před cestou Izraelem o této zemi a o jejím lidu nic nepřečetl.
Kdybych četl, nemusel bych tam jezdit. Prosím proto příslušné rozvědky a kontrarozvědky, aby se nesnažily s následujícího textu nic pro své vlády vytěžit. Ani česká BIS zde pro výroční zprávu nic použitelného nenajde. Lidi v Izraeli jsem při pohledu z letadla a z autobusu rozdělil na turisty a domácí. Z turistů bylo nejvíc mužů a žen jiné než bílé pleti. Jako příslušník převážně ateistického národa jsem pozoroval jinozemce, kteří se na posvátných místech sedíce či stojíce v kroužcích hlasitě modlili nebo naslouchali kázání svého průvodce, kněze.
Skupiny nejmladších za doprovodu kytary zpívaly nábožné písně. Zvláštní pozornost vzbudila skupina dokonale černých černochů v bílých hábitech, kteří šlapali do kopce křížovou cestou s opravdovými těžkými dřevěnými kříži na ramenou. Všichni poutníci bez ohledu na zemi původu trpělivě a bez reptání stáli nekonečné fronty, jen aby se mohli dlaní dotknout míst, kde se údajně narodil Ježíš, kde Ježíš údajně ležel po ukřižování. (To „údajně“ zdůrazňuji, protože i na křížové cestě byla jedna z tabulek označující jedno z míst skutečného Ježíšova zastavení nedávno o čtyřicet metrů přemístěna.)
Začal jsem přemýšlet o tom, jestli víra přece jen život člověka svým způsobem neobohacuje. Možná jsem těm věřícím i trochu záviděl jejich skutečné prožitky, jejich nadšení, jejich semknutost. Při pohledu na desítku evropských obtloustlých kněží, kteří u posvátného jezera bujaře hodovali nad bohatě prostřeným stolem s vínem, rybou svatého Petra a množstvím dalších lahůdek, které si obyčejní věřící poutníci nemohli dovolit, jsem si řekl: Víra obohacuje! Laiky duševně, profesionály hmotně. Bezděky jsem si vybavil lidovou hádanku z doby předlistopadové: Co je to recepce? Hostina, při níž pracující ústy svých volených zástupců pojídají plody své práce. (No, ono to snad platí dodnes!)
Ale pojďme k lidem na území Izraele trvale žijícím. Obecně bych je rozdělil na lidi pracující a modlící se. Z opatrnosti je nedefinuji přesnými termíny. Ti pracující nepracují jen o šábesu, židovském svátku začínajícím v pátek v podvečer a trvajícím do sobotního večera. V tu dobu jim víra práci zakazuje, fungování veřejných a hotelových služeb o šábesu zajišťují jen nežidé. Zákaz jde až tak daleko, že ani programování výtahů v hotelích nepracuje, takže zatímco v jiných dnech jezdí výtahy v pořadí, v jakém jsou přivolány, o šábesu zastavují na každém patře.
Většina modlících se (ortodoxních) nemůže pracovat, protože se musí celý den modlit. Neuznávají stát. Stát je však respektuje, uznává jejich víru, nenutí je do povinné vojenské služby (pracující chlapci slouží tři, pracující dívky dva roky), platí jim měsíčně v přepočtu cca 20 tisíc Kč podporu. Dodává jim vodu a elektřinu. O šábesu nesmějí modlící se dělat nic, ale vůbec nic, poslední liberalizace spočívá v tom, že když prší, mohou nést deštník. Každý páteční večer však mají muži za povinnost učinit ženu fyzicky šťastnou. Volno v tom směru mají doma pouze ve dnech, kdy žena „není čistá“. V takových případech, jsou-li při síle, mohou učinit šťastnou jinou ženu, ale aby to nebyl hřích, nesmí to být žena z jejich čtvrti, z jejich města. Naštěstí nesmějí o šábesu ani řídit auto, takže meziměstská sexuální turistika se moc nerozvíjí. Zároveň však modlící se mají zákaz antikoncepce, takže jich rychle přibývá.
Zcela specifickou skupinou jsou Beduíni. Hrdý a zároveň skromný národ, který kraloval pouštím a dokázal se v nich uživit. Krásní, urostlí, černovlasí lidé. Kolem jejich osad sestávajících z primitivních chýší, stanů a ohrad pro dobytek dnes hlučí bagry a sbíječky při budování husté stavby mimořádně kvalitních silnic. V Izraeli se tak nenápadně rodí další problém: Co s beduíny? I když jsou nomádi a nezdržují se dlouho na jednom místě, pro jejich putování za pastvou pro dobytek a pro jejich styl života ubývá prostoru, který staletí považují za svůj. Čeká je něco jako beduínské rezervace?
Dalším mým kritériem pro rozdělení obyvatelstva Izraele je smysl pro pořádek. Aniž by jednotlivé čtvrti byly označeny, přesně poznáte, ve které čtvrti žijí pracující, ve které modlící se, ve které lidé jiné víry. V tom pořadí je také úroveň čistoty ulic, estetika parků, zahrad a předzahrádek. Poslední ránu dostává pořádek za zdmi ohraničujícími samosprávná území (neblaze proslulá berlínská zeď a ostnaté hranice tábora míru a socialismu byly proti těmto zdem miniaturami). Jedním slovem: Bordel! Odpadky na ulicích, smetiště u domů, skládky kdekoliv. Neměl jsem však pocit, že by z toho byli místní nešťastní. Uznávají jiné hodnoty než zametený chodník. A když jsme u těch hodnot, aniž bych chtěl do mých útržků vtěsnat politiku, musím říci, že vnímání hodnot Izraelci je velmi specifické, a proto také občas konfrontační.
U Golanských výšin jsem se dověděl, že sice patřily Sýrii, ale nebýt toho, že je Izraelci dobyli v historické bitvě tanků proti tankům, v níž Syřané měli čtyřnásobnou převahu, byly by ty kopce a roviny nad nimi dodnes holé a pusté. Izraelští zemědělci je zúrodňují a obdělávají, budují mezi minovými poli silnice zahrady. Konají tedy ušlechtilou a užitečnou práci, do níž se možná Syřanům v této oblasti ani nechtělo. Je jen škoda, že obě země k tomuto cíli neuměly dojít společně, mírovou cestou. Vždyť i ve staré Evropě dnes leckde těží z půdy zahraniční statkáři, aniž by jejich armády pole a louky okupovaly.
V globalizovaném světě jsou hranice čím dál víc jen symbolem suverenity, nejsilnějšími zbraněmi v moderních dobyvačných válkách nejsou tanky, ale peníze. Nemohu vynechat výrok jednoho Izraelce pěstujícího na bývalém jordánském území banány: “No jo, tohle patřilo Jordáncům, ale oni to zpátky nechtějí!“ Nebyl bych si tak jistý. Já bych možná taky mlčel, kdyby soused ryl a odpleveloval můj záhon, a až potom bych restituoval. Obyvatelstvo Izraele je národnostně, politicky i nábožensky velmi pestré. Rozdílnosti uvnitř země jsou mnohdy větší, než rozpory Izraele s jinými státy. A přece tato nevelká země funguje a prosperuje. Dokonce se zdá, že ji izraelská vláda řídí, což považuji za neuvěřitelný výkon neuvěřitelně moudrých, chytrých a schopných osobností. Soudím tak po zkušenostech s vládami klidné země uprostřed Evropy. Na snímku jedna z beduínských osad obklíčených novou silnicí
Velmi příjemný a čtivý článek, pane Fischere. Takhle se to v českém mainstreamu nedočtete. Navíc v českém politicko korektním tisku by sotva mohlo projít “donale černých černochů v bílých hábitech”. Ačkoliv je to nejpřesnější popis reality. Ale chápu, jak byste mohl vědět, že to byli “afroameričané”, nebo že by “afroafričané”, nebo dokonce někteří z “českoafričanů”?
Pak jsem ještě nepochopil, u koho byl pořádek a u koho menší, v té stupnici “pracující, modlící se, lidé jiné víry”. Ať tak nebo obráceně, pořád mi to ale vychází, že ti ortodoxní mají polopořádek a polobordel. Překvapující.
A konečně – jestli to s těmi Golanskými výšinami nebo “bývalým” jordánským územím není podobné, jako s tzv. Kurilskými ostrovy (o evropských důsledcích světových válek ani nemluvím). Holt, rozhodují vítězové. Oni stanovují právo.
…jen bych si ještě dovolil dodat, že jistý “nepatrný” rozdíl mezi oněmi Golanskými výšinami a Kurilskými ostrovy tu přece jen je, a to v tom, že o rozpoutání agresivní války hitlerovskou koalicí spolu s Japonskem (a tím i o důsledcích pramenících z porážky) není pochyb, kdežto o “preventivním” charakteru rozpoutané horké války ze strany Izraele v červnu 1967 jisté pochybnosti jsou (mj. zda nešlo právě o rozšíření o ta území), a ty pochybnosti jsou vyslovovány nebo popírány podle politické či obecně světonázorové orientace mluvčích.