Dožít se v člověčím stavu stovky je i přes obrovský pokrok a zvýšení průměrného věku lidí v našem teritoriu něco abnormálního.
Této abnormalitě se pochopitelně věnuje velká pozornost. O to větší, když takovýto věkovitý člověk zanechal výraznou stopu, o které se už za jeho života ví, že jeho věk přesahuje.
O Otakaru Vávrovi se mluví v těchto dnech tolik, že je to možná kontraprodukltivní a lidé s kalkulačkou v hlavě, kteří chtěli na tuto vlnu vsadit a slušně ji pro sebe zobchodovat, možná pohoří. Na trhu se objevily knihy k Vávrovu výročí, televize avizuje erupci Vávrových filmových děl, dokumentů o jeho životě, jeho výročí je do omrzení připomínáno.
Na hodnocení významu Vávrova díla jsou tu jiní. Mě jeho výročí přimělo k přemítání.
Vávra, vlastně filmový autodidakt, jistě velmi nadaný, má nepopiratelné zásluhy, kterou jsou mnohokrát potvrzeny. A proč o tom tedy píšu?
Při odpovědi na otázku, jak je možné, že jako režisér byl produktivní za všech režimů, které se mu do života vešly, odpověděl, že prostě v životě uměl uhnout…
A pak taky, že je v životě důležité umět házet leccos za hlavu…
Vávrova historická trilogie moji generaci provázela školními filmovými představeními, moje babička v jednom z filmů hrála jednu z tisíců žen z lidu v tisícihlavém davu (vždycky jsme ji v něm na plátně hledali). Jako dítěti se mi tyto filmy vryly do hlavy a Zdeněk Štěpánek jako Žižka je jediný Žižka, kterého chci v hlavě mít.
Jde mi obecně jen o to UMĚNÍ UHNOUT a umění házet pochyby (výčitky) za hlavu.
Tahleta „umění“ nás provázela velkým kusem našeho dospělého života. Kdo v jaké míře, to si musí zodpovědět každý sám. Jen přemítám o té oprávněnosti nenechat zadupat svůj talent a prosadit ho za každou cenu, za každých okolností. Jak dalece je to bezohledné vůči těm, který svůj talent zapřou a neuhnou. Kteří svůj talent obětují obecné touze po spravedlnosti.
A není to přemítání jen o historii. Takovou při uvnitř přece dneska řešíme všichni. Mám kvůli penězům pochlebovat šéfovi idiotovi? Musím být loyální, i když vidím kolem sebe korupci, podvody a vítězství spravedlnosti v ofsajdu na celé čáře?
Zase už si říkáme, že to děláme kvůli dětem? Nebo kvůli tomu, že přece platíme hypotéky? Hrdinství stranou…
Tohle umění není česká specifika. Nesouvisí úzce pouze s jubilantem, nějakou generací, nějakým režimem. Skoro vždycky byla a je určitá možnost volby. V momentu rozhodnutí většinou nestojíme na jevišti a pod námi nesedí nápověda.
A po rozhodnutí nás čeká, zda uspějeme v další zkoušce. Umět nést onoho rozhodnutí tíhu – ono umění házet za hlavu. Prostě za sebou spláchnout a čistý jít dál.
Přeji vám, abyste s touhle myšlenkou v hlavě neusnuli jako já do rána… A teprve pak můžete spláchnout.
Umění nasadit bruka do hlavy…:-) To umí zase někdy pan Krůta. A tentokrát je to pořádně svízelný brouk…
Včera jsem si nechtěla nechat ujít dokument tří dokumentaristek, včetně J. Němcové. Tak nějak v podvědomí, jsem hledala prvopočátek i odpověď toho, co je tu napsaný, co by nám nemělo dávat občas spát.
Já se přiznám, a proč taky ne? Nebýt tohoto výročí, já se nikdy nezabývala tím,že pan prof. filmoval svá díla, poplatný každý době. Měla jsem je zařazený tak nějak samosebou, jakoby to bylo normální, že plují výdycky po tý snazší vlně.Uvědomila jsem si, jak jsem někdy málo vnímavá a aniž bych přemýšlela dál, vidím věci tak, jak jsou jen na svým povrchu. Že zkrátka např. filmy, který Vávra točil tak jak točil a ty, které mě neoslovaly, jakoby nebyly vůbec pro mne důležité, viditelné. Je to tolerance? Ne, je to nevšímavost, ignorace. Já nosím v sobě jen svou Romanci a nikdy jsemse nad ničím, o čem zde autor píše, ani nezamyslela.
Já vím, ono nejde tak ani o p. prof. Vávru, ale o otázku a to spláchnutí našich činů, našich postojů, které by měly především v nás samých, vyvolávat otázky a odpovědi, měly by budit naše svědomí..
Odpověď jsem nenašla,alespoň ne rozumnou. Pro každý čin, skutek, je nějaký důvod, z nějakého důvodu konáme všechno ve svým životě. Myslím, že uvnitř sebe má každý, bez vyjímky, svůj detektor vlastních lží, kterými tyhle skutky, nehodné chlubení, omlouváme, nebo přznáváme a stydíme se za ně. Jde oto, jak s nimi dál žít, nakolik v nás žijí,sžírámese jimi, a jde o to, jestli nám nic jinýho nezbývá, než je nakonec hodit za hlavu a pokusit se je ignorovat, alespoň na venek, nebo nás trápí, jako každý špatný svědomí a vyplouvají nahoru, když to tak nějak nejmíň v sobě potřebujeme.
Včera pan profesor řekl větu, při který mne zamrazilo.. Prý my, Češi, jsme už takoví.. Rozuměj, nějak tak jako on..Uhýbáme. Mráz mi přešel po zádech, byla to jeho odpověď, na jeho skutky a myslím, že odpověděl tou větou na své uhýbání, na své uhýbánísvému svědomí.Já si totiž myslím, že každý je sám za sebe..Jsem Čech a nemám potřebu se schovávat za jiné, a nebylo tomu tak v žádné době.
Mám dnes omlouvat to, že lékaři berou desetitisíce a nepovažují tuhle cifru za úplatek? ( dělají to všichni, mám omlouvat to, že leze mnohde i dnes po hřbetech jiných výš?k větším postům? Za cenu toho, že zradím nejlepšího přítele?( Dělá se to..asi. Všeobecně. ) Mám omlouvat to, že lidi, kteří jsou v naší vláděa politických stranách, kážou o morálce a o tom, jak jim záleží na lidech..? Prý všechno pro nás!!!! pro naši společnost! Copak jsou slepí, když řídí svý činy podle svýho postavení? Doprdele! Copak nevidí ty slabé?
A tak jsem zase nějak jinde, mimo! Mě se to jeví právě opačně..Myslím, pane autore, že svědomí je hodně bolestivá věc a v každá doba má své hrdiny, své zbabělce,své přidržtašky..Je to těžké, do jinejch nevidím, neuskutečnila jsem ani jeden svůj sen, na který bych měla být hrdá,kromě toho, že jsem vychovala svý děti, a troufám si říct, že rovně! Mám právo posuzovat? odsoudit je snadné a tak jsem žádnou odpověď nenašla. Nakonec snad jen tu, že za těmi,kteří něco dokázali,bude stát i za mnoho let to,co zanechali jiným, novým generacím. Bude důležité, jací byli? Já nevím,znám některý, jejichž charakter byl jak kopce hnoje a koho to zajímá? snad jen ty, co se zajímají hlouběji. Mohu si troufnout odsoudit jiné? copak vím o jejich důvodech?
Na stranu druhou, líp se žije s čístým svědomím..ale kdo ho má tak dokonale čistý? V dlouhým úseku života se (myslím), každý dopustil nějakých (byť v jiný optice)třeba skoro marginálních leváren. A přistupujem k nim každej po svým.Znám lidi, kteří je nejen hodí za hlavu, ale obhajují je, nikdy , až do smrti nepřiznaj, že udělali něco špatně..A ndes je ten obraz neposkvrněnosti nějak moc nebezpečně v módě! Každej, koho načapali, každej, kterej přece musí vědět, že jedná proti jiným, obhajuje svý skutky, svý postoje..
Tak jedinou odpověď, kterou dávám snad jen sama sobě: Naše EGO se rozrůstá do rozměrů, který nemohou přinýst pro naši budoucnost nic dobrýho!
Nemyslím, že je až tak hrozná krize hospodářství, ale krize v nás. Zdá se mi, že tahle společnost je nemocná hlavně nemocí -silnýho a bezohlednýho egoismu..A podle mýho, se jednou někde tento vývoj, bude muset zastavit.A to bude asi moc bolet..
A tak, tímto pohledem,stojí pan profesor někde uprostřed. On spláchl, ale zanechal po sobě spoustu kvality,( výborné žáky,mou krásnou Romanci, dával ze sebe..) Bohužel,dnes se mi zdá, že už stojíme hodně blízko konce cesty.. Už se jen bere..(Takový Kalousek musí přece zákonitě skončit v pekle!:-)! si myslím.. 🙂 Ve jménu peněz, je dnes možný všechno.Dělal to Vávra ve jménu peněz, nebo slávy, nebo jen přílišné ambice.. ?
Ale o tom ta otázka nebyla, já vím..Mějte hezký den a dík za otázku hodně na tělo..Sorry, je to složité…
Ježíši!! moc se omlouvám, rozjela jsem se.. domácí úkol :-)! ale ať, každý jsem nějaký-slova mý tchyně :-)!hezký den