Nikdy jsem si nepomyslel, jaké je to náročné a vysilující povolání být zubařem. Zjistil jsem to ve chvíli, kdy zubního lékaře Jana začal navštěvovat můj sedmiletý syn Štěpán. Když měl pár minut počkat v čekárně a dozvěděl se, že pan doktor ještě nepřišel, stačil si přečíst vše na jeho dveřích, a podstatné se dozvěděl, třebaže ve škole dosud neprobrali všechna písmenka.
Na celou chodbu vykřikoval: „Jan ještě nepřišel!“
Ostatní nadávali: „Safraporte, zase má zpoždění!“ a tvářili se brčálově. Pak jim můj rošťák oznámil další zásadní informaci: „Nové pacienty nepřijímáme!“
Vzápětí obešel dveře ostatních zubařů. Objevil, že je všude to samé. Pronesl: „Kam ti noví chudáci budou chodit?“
Nakonec se dočkal. Nejprve po přátelské domluvě neotevřel pánovi v bílém plášti ani ústa, načež mu jen malinko po dlouhém přesvědčování ukázal svůj děsivý chrup. Pan doktor, když viděl, jakého má na křesle šibala, raději trhání prozřetelně odložil.
„Až příště,“ prohlásil lakonicky.
Náš roztomilý raubíř se ještě v ordinaci otázal, zda něco dostane?
„Zlobíš,“ řekl zubař Jan, „nic nebude!“ A to netušil, že pouhopouhé otevření pusy mého Lotranda si odměnu velmi zasluhuje,
Druhá návštěva zubní polikliniky překonala i největší lékařovo očekávání.
„Pan Stibor na trhání!“ zvolala radostně sestřička ve dveřích.
„Jé… On je to teprve malý klučina!“ připustila své pochybení, „tak pojď dál i s maminkou!“
Injekci do dásně Štěpánek zvládnul za děsivého řevu. Vzápětí po tomto zákroku pět minut na křesle panu doktoru zpíval a uklidňoval jej svým zpěvem v podobě nápěvů různé intenzity. Lalalala se rozléhalo po celé budově.
Zubař Jan raději odešel do vedlejší kanceláře si loknout kávy, což jindy nečinil.
Záhy to přišlo: Vrcholné číslo. Z ničeho nic, když se zableskly trhací kleště, byl dentista kousnut, ale zub se štěstím už byl venku.
„Tys kousnul pana doktora, pacholku jeden,“ zaúpěla sestřička a má žena mezitím bledla a současně se červenala studem. Drama však jen tak neskončilo, mělo pokračování i během další návštěvy.
Pacient Štěpán, jakmile se znovu posadil na zubařské křeslo, dostal hysterický záchvat ze strachu z nové injekce. Byl vykázán na chodbu, aby se uklidnil. Pod hrozbou, že by musel jet do Prahy na uspání a bez maminky a že by na to musel použít všechny své peníze ze své kasičky, nechal se uchlácholit a přesvědčit, že špatný zub musí ven. Do ordinace vstupoval ještě dvakrát, než si nechal píchnout injekci proti bolesti. Konečně při čtvrtém vstupu mu pan doktor pětku vpravo nahoře vytrhnul. To už malému nezbedovi fandila celá čekárnu, neboť všem pacientům zazpíval Káju Gotta a převyprávěl jim příběh z televizních Trapasů, kdy jedna postarší dáma dala za odměnu zubařům koláč s hřebíky, neboť již sotva viděla na oči.
Zubaře Jana, muže se svatou trpělivostí, a jeho sestřičku s podobnou svatozáří dorazila jedna paní čekající na chodbě pouhopouhých deset minut: „To byl ale hodný chlapeček!“
