Cesty, toulky, putování… Odměna? Hledání? Odpověď na jakou otázku?
Miami, Florida.
První noc v hotýlku na pobřeží. V půl páté ráno slyším pootevírané dveře z chodby. Nakoukla černá holka. Černá prostitutka se zadkem jako skříň. Moc se nerozkoukávala a hrne se mi pod deku. Zručně hrábne a cukne před mým řevem, že spím. Začne se chechtat.
Když vidí světlo v koupelně, rozrazí dveře i tam. Opilý spolubydlící, který se právě vrátil z mejdanu, vybíhá nahý z koupelny a tlačí oblou skříň v minisukni těsně pod půlky před sebou. Skříň ukazuje na jeho přirození a nemůže se udržet smíchy.
“Nešlohla nám něco?” říká potom, co ji vystrčil na chodbu náhle vystřízlivělý.
Velký svět začal docela přízemně.
Jet lag… Časový rozdíl je potvora. Vnitřní hodiny bijí pořád stejně. Tyhle floridské jdou o šest hodin pozadu. Návodů, jak snížit spánkový dluh, je několik. Ale hlavně: Spěte a pijte!
Já jsem se snažil spát a můj spolunocležník pít. Obojí je špatně.
O pár hodin později se naloďujeme. Loď pro pět tisíc lidí polyká šňůry dvounohých pidilidí. Mizí do jejího břicha v nekonečných zástupech.
Svět blýskavých palub se chystá na tsunami nových příchozích, kteří naplní své šedivé životy záblesky velkého světa. Patnáct set Indonésanů a Filipínců v bílém ti nadělí nebe velkého bílého sáhiba… Přejete si, pane?
Den co den jiný karibský ostrov. Pohádkové pláže, stále nové a nové exotické názvy. Zapisuji si. Hledám záblesk. Jsem jako ta tisícovka lidí na pláži Maho, která čeká se zdviženými mobily a foťáky mířícími na nebe a čekající, až s nimi švihne o hladinu mělkého moře deset metrů nad nimi přistávající obří Boeing. Chci, aby se mnou něco praštilo.
Nějaká jiná bílá pláž? Luxus lodi? Omračující panoramata? Jídlem se prohýbající stoly? Exkluzívní společnost u stolu v restauraci? (Blazeovaný pitomec, co má kdesi v Horní Dolní zastavárnu vykládá, jak je jednoduché vydělat majland, když zaplatí babce za pozůstalost sto papírů a vydělá na tom dvě stě…)
Vyrážím na okružní jízdy. Cvakám stovky snímků. Popis. Popis. Žádný řez dovnitř. Žádný průhled rentgenovým prozřením. Trhám partu a šlapu zapadlými uličkami, kam noha turisty pro špínu nevkročí. Upíjím tmavý rum a zaklínám okamžiky. Trpělivě čekám.
A ono to přijde. Pro tenhle záblesk jsem si přijel z veliké dálky.
Obchoďák kdesi na Panenských ostrovech. Hromadné nakupování. Nehromadně sedím s rumem a kafem v malém, hodně jetém bistru, před zcela nekaribskou krabicí obchoďáku s nekaribskými věcmi z Číny.
Prohlížím si panny i nepanny z Panenských ostrovů a najednou mi padne do oka to, co si odvezu jako svátost až domů.
Z obchoďáku vychází asi dvanáctiletý místní kluk s místním tátou a místní mámou. Jdou po chodníku směrem k mé židli. V koutku, kde je dav ulice nechal postát, ten táta předává klukovi se zářícíma očima slavnostně igelitku s nějakým nákupem. V podání ruky, s trochu obřadně předávanou igelitkou je krásné velké gesto: “Nes si to. Je to tvoje!”
Klukovi se rozsvítí oči a tátovi i mámě vrazí spontánně krásnou upřímně vděčnou pusu.
A mně v té chvíli rozrazí svět pomyšlení, že takovou pusu od svých synů já už nikdy nedostanu. Jsou slušně vychovaní, vždycky poděkují. Ale té spontánní vděčné radosti v tom už není ani zrníčko.
Bože, jak jsou mi podobní.
Jejich hlavy jsou už zase v poklusu do pozítří, zatímco moje listuje ve starých diářích a hledá, jaké to bylo, když mě ještě uměli chytit za ruku a vrazit bez rozmýšlení pusu jako nejprostší nevypočítanou reflexi.
Bože, jak jsou mi podobní…
Tati, není ti něco?
Nic. Jen smutno, smutno, jak mi nikdy nebylo. Tak nějak rychle mezi námi táty a synů ubylo…
(Úryvek z knížky Krůtí brko/ Dopisy z Tramtárie)
Text a foto jk
