Svrhávání

Od evolučního ukončení prvobytně pospolné společnosti tvoří lidské dějiny revoluční svrhávání. Lidstvo strhávalo feudalismus, kapitalismus, kolonialismus, socialismus, nadvládu toho či onoho pro nadvládu onoho či toho.  Vždy byly známá jména hlavních strhávačů a jejich program. Vždy po vítězném stržení se dostali rychle k moci vyčekávači, lidé, kteří během strhávání čekali za dveřmi, až jak strhávání dopadne. Strhávači vypadli.

Už pár týdnů prožívá lidstvo období řetězového strhávání diktátorů, vůdců, králů, přesluhujících prezidentů. Můžeme věřit tomu, že za ten řetěz netahá nikdo zvenčí, že skutečně národ druhé země povstal inspirován televizním zpravodajstvím z povstání země první, že od Tuniska po Pobřeží Slonoviny si lidé řekli: Egyptský povstalec je náš vzor a nikdy jinak! A zcela spontánně, žádnými zahraničními agenty nepodněcovaní, s podomácky vyrobenými luky a šípy dobili sklady zbraní a munice a povstali proti tankům. Správně, diktátoři nemají v civilizovaném světě co dělat. V civilizovaném!

Protože však ze žádného zpravodajství nevyplývá, kdo vlastně sou ti povstalci, jaký mají program, čeho (mimo svrhávání) chtějí a hlavně čeho jsou schopni dosáhnout, jsem poněkud na rozpacích.  Co nastolí po svržení? Televize přináší záběry drancujících vandalů, rozšoupnutých samopalníků, mrtvol zakrytých plachtou. Nikde žádný vůdce, tamní Žižka, Lenin, Havel, nikde nikdo, kdo by řekl jak a kam  nezištně dovede národ po svržení diktátora. A tak si nejsem jist, jestli diktátory nevystřídají diktátoři.

Jestli se po svržení diktátora nezačnou národy demokraticky mydlit mezi sebou kvůli víře, kvůli národnostním a kmenovým odlišnostem – nebo jen tak kvůli korytům. Nu, dějiny ukáží, kdo měl z povstání prospěch.

Rozhodně však souhlasím s tím, že diktátory je třeba svrhnout!

Napsat komentář