Smrt sněhu

Už nám nenabízí zábavu, už nás omrzel, už ho nemilujeme, už ho nechceme. Ztratil nádhernou bělobu své mladosti, svou lehkost i jiskření, celý zešedl.

Je špinavý, plný prachu a sazí, zteřel jako stoletá látka a zároveň ztěžkl jako mokrá peřina.

Leží, přetrvává, nedýchá. Letos špatně plnil svou zimní úlohu, špatně před mrazem ochraňoval zemi a v ní všechno, co je nachystané k životu.

My všichni teď nedočkavě čekáme, až nebude.

Ve škarpách, v úvozech, v proláklinách, v údolích, v zákoutích lesa, na severních stráních umírá starý sníh a v mlžném oparu stoupá k nebesům jak duše zemřelých. Kdepak, ve smrti sněhu není pochmurnost. Patrně je to jediná smrt, která nás naplňuje příslibem naděje, těšení a všeho nového.

A hle, skrze umírající sníh se vyklubala první sněženka. Trochu váhá, zda není venku příliš zimy. Ale než se napřímila, už je tu celá rodina sněženek.

Ve své nepřetržitosti jsou takové chvíle věcnější než veliké říše, které byly a už nejsou, než jejich dávno prošlé pravdy. Smrt sněhu je vykoupena zrozením sněženky. A není v ničí moci, aby zabránil tomu, co má zaniknout a co se dere k životu.

(Foto Maya)

Napsat komentář