Slušnost nemůžeš našetřit jako peníze | Krůtí brko

Oč vážnější témata zpracovává ve svých knihách, o to více radosti rozdává v životě kolem sebe. Ačkoliv už několik let bojuje se zákeřnou chorobou, stále hrozně rád vypráví lechtivé vtipy a miluje krásné ženy. Lásku považuje za povznášející cit, aniž by si lámal hlavu s žárlivostí.

Pamatujete si na první pusu?

Jak by ne! Bylo to na rampě v Terezíně, odkud v září 1943 odjížděl transport na východ. Ona se jmenovala Mary. Taková smutná, opuštěná Holanďanka. Bylo jí čtrnáct a mně šestnáct. Nikoho neměla, a tak jsem s ní zůstal, než nastoupila do trasportu. Dala mi takový nevinný polibek na rozloučenou. A v Osvětimi šla rovnou do plynu…

Jaká byla vaše první láska?

Německá holčička v mateřské školce, do které jsem se zamiloval, když mi byly čtyři. Toužil jsem vedle ní po obědě ležet a držet ji za ruku. Učitelka mi to nedovolila, za to jsem ji nenáviděl. Připadala mi ošklivá, ačkoliv nebyla… Moje sestra Hana nedávno někde vyštrachala fotografii ze školky. Učitelka – bylo jí tehdy asi pětadvacet – vypadá na tom snímku dobře! Ale já jsem ji nenáviděl, protože překážela mé lásce k německé holčičce. I když už ani nevím, jak se jmenovala. A co je nejhorší? Na té fotografii je asi osm holčiček a já nevím, která je ta moje.

Už to bude asi babička.

Zajímal by mě její osud. Kdo ví, co se s ní stalo. Německá holčička v Praze. Během pražského povstání Češi věšeli členy gestapa. V Rytířské ulici je přivázali za nohu na plynovou lampu, polili benzínem a zapálili od vlasů. A Němci hořeli. Zrovna jsem se vrátil z Buchenwaldu, ale nelíbilo se mi, že se lidé kolem mne chovají jako nacisti! Když jsem se ozval, jeden člověk mi povídá: „Tak tobě se to nelíbí?! Chceš tam taky viset?“ Na to nemůžu zapomenout. A tu holčičku v duchu hladím. Když o tom přemýšlím, tahle vzpomínka na německé děvčátko jde se mnou celý život.

Co je podle vás láska?

Láska nemá definici. Jako spravedlnost. Ta také nemá definici. Ale má ji nespravedlnost, případ od případu. Úzkost má definici. Strach má definici. Láska ne. Láska je ve skutečnosti tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to je. Navíc každá láska je taková, jaký je člověk. A protože k lásce je zapotřebí dvou, tak to naráží. Ve svém věku jsem zjistil. že když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, nemá knížka takovou cenu. Musí to tam být. Pokud možno by to mělo být vkusné, ne surové. I když každý má na lásku jiné názory. Pro Kunderu třeba, mistra spisovatele, jsou projevy lásky někdy surové. U mě naopak. Moje láska zněžňuje člověka. Škvorecký zase ve svých povídkách věří, že jedině bez tělesnosti je to čisté. To já si nemyslím. Podle mě se tou tělesností zušlechťujeme. Láska vyvolává takové pocity, kdy zamilovaný vidí v tom druhém to dobré, to lepší. Někdy to vede až k zaslepenosti, ale je zajímavé o tom psát.

Kdy jste spal poprvé se ženou?

V Terezíně s kurvou. Když mi táhlo na sedmnáct, tatínek se mě pořád ptal, jestli už jsem měl ženskou. Samozřejmě jsem žádnou neměl! Pořád mě otravoval. Denně se mě ptal: „Už jsi měl ženskou?“ Až jsem se dopálil a šel jsem za moc hezkou prostitutkou. Jmenovala se Inge. Bezvadná holka. Byla to krasojezdkyně z německého cirkusu z Hamburku. Napůl Němka, napůl Židovka. Té jsem se zeptal, jestli by to se mnou udělala, abych tedy tatínkovi mohl říct, že jsem už s ženskou byl. „Přines dvě deka margarínu a půjdeš poslední,“ řekla. Byl jsem asi třináctý. Ona to dělala na třetím poschodí kavalce, kde zatáhla deku. Říkala mi samé dobré věci, abych nebyl nervózní. Chovala se hezky. Vedla mě, jako když vedeš dítě neznámou cestou. A moje tělo od pasu dolů reagovalo, jak mělo. Večer jsem čekal, až se mě tatínek zeptá, jestli už jsem byl se ženskou a já mu řeknu: „To se ví!“ Nikdy už se nezeptal.

Proč?

Nevím. Snad si něco domyslel. Povím jiný příběh. Než jsme měli odjet do Osvětimi, kluci z našeho pokoje číslo 16 se rozhodli, že nikdo neodjede jako panic. Protože věděli, že znám Inge, pověřili mě, abych ji přivedl. Když jsem jí řekl, že je nás třicet, zhrozila se: “Ty ses zbláznil!“ Já jsem ji přesvědčil: „Máme pro tebe dárky.“ A tak jsme jí dali hřebeny, kartáče, deky. Přišla. Poslední byl Milánek Oppenhaimer, kterému bylo zrovna čtrnáct. Nechtěl. Ale říkali jsme mu: „Hele, nikdo nesmí z tohoto pokoje odjet jako panic.“ Takže poté, co to udělala s devětadvaceti, on byl ten třicátý. Udělala to s ním moc hezky také.

Víte, jak dopadl?

Milánek válku nepřežil. Umrzly mu nohy. A Němci mu je uřezali, když jsme odjížděli z Buchenwaldu. Zahynul. Po návratu do Prahy jsem navštívil jeho rodiče. Neřekl jsem jim, jak umřel – to nešlo. Jenom jsem řekl, že bych na něj už nečekal. Pan Oppenheimer pak za mnou chodil a plakal. „Pane Oppenheimere, chtěl bych vám říct, že než jsme jeli do Osvětimi, pozval jsem krásnou krasojezdkyni a váš Milánek odjel do Osvětimi jako muž!“ A on, jak plakal, začal se usmívat. A já v té chvíli rozuměl svému tátovi. Chtěl, abych byl chlap, který měl ženskou, než nás zabijí. O té Inge často píšu ve svých knížkách. Byla to hodná holka. Zamiloval jsem se do ní dodatečně. Ale už se to nikdy nedozvěděla, protože ji taky zabili.

Jak se vám podařilo koncentráky přežít?

Jsem dítě štěstěny. Začalo to v Terezíně. „Proč jsi tady?“ zeptal se mě německy komandant, když nás nakládali do transportu. „Pane komandante,“ řekl jsem špatnou němčinou. „Jsem zařazen v transportu, třebaže můj otec pracuje ve zbrojním průmyslu.“

Bylo to přeřeknutí. Chtěl jsem německy říci slovem kregsbeschedigt, že můj otec byl zraněn ve válce v rakousko-uherské armádě, ale v nervozitě jsem vyslovil „kriegsbescheftigt“, čímž jsem ze zraněného udělal zaměstnaného ve zbrojním průmyslu. Komandant mě přehlédl od hlavy až k patě a pak mě i sestru vyřadil z transportu do Osvětimi. Ale o několik týdnů později jsme tam stejně museli… Vzpomínám si, byly čtyři hodiny ráno, když jsme přijeli v transportu pěti tisíc lidí. Bylo takové jasné ráno a já jsem měl dobrou náladu.

Jak to?

Měl jsem hlad a najednou jsem dostal najíst. Polští vězňové nám totiž řekli, abychom snědli, co máme, že je konec. A jeden člověk mi dal krabičku sardinek a tabulku čokolády, což je zvláštní kombinace! Když se mě pak ten Mengelle ptal, jaké mám povolání, protože potřeboval vybrat deset procent dělníků, odpověděl jsem: „Mám devět řemesel a desáté bídu.“ A začal jsem se smát! My jsme neměli tušení, že tenhle slušně oblečený, hezký pán rozhoduje, že tím komínem za ním prolétne devět desetin toho transportu. Mengelle mi odpověděl také úsměvem a ukázal, abych šel mezi dělníky. Mého tatínka ale poslal do plynu, protože si nesundal brýle.

Tomu nerozumím.

Kdo měl brýle, šel do plynu. Já pro tátu schovával cigaretu, víš? A pak mi kluci řekli: „Tak to už neschovávej, protože on si nesundal brýle.“ Tím mi sdělili, že je po něm. A tak jsem šel k drátům, což jsem nesměl, a tam jsem zpíval takovou písničku z Netopýra, kterého jsme viděli s tatínkem v kabaretu v Terezíně: „Šťastný je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit.“ A najednou to byla tak hluboká pravda… Já jsem měl svého tátu děsně rád, to byl bezvadný chlap, takový hodný táta, slušný, hezký.

A vaše máma?

Až po válce se ukázalo, že přežila. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji naposledy viděl v táboře. Ten chladný říjnový den jsme všichni stáli nazí v dešti. To byl takový častý esesácký rozmar: všichni svlíknout! Zvlášť s ženskými to dělali, protože je to mimořádně ponižovalo. Nás tolik ne, ale byla nám zima. A najednou vidím za drátama, že jde takovým husím pochodem asi padesát žen. Nahých. Déšť, vítr, nahé ženské. Každá si nesla uzlíček prádla a šly blátem. Myslel jsem, že jdou do plynu. Bál jsem se, jestli tam není i naše máma. Tak jsem je sledoval od té první… a pořád tam máma nebyla. Až jsem došel očima k té předposlední. A to byla naše máma. Nahá a zmrzlá. Byl to můj nejsmutnější okamžik v životě, protože jsem chtěl, aby ji zabili. Rychle! Nechtěl jsem, aby takhle šla ještě dlouho. Jenomže život je takový, že když jsi v nebezpečí sám, tak za chvíli už na to přestaneš myslet. Za půl hodiny už myslíš na to, jestli se najíš, jestli dostaneš polívku.

Mysleli vězňové v koncentráku také na lásku, na sex?

V Osvětimi byl za dvě marky nevěstinec pro vybrané vězně. Ale pro většinu lidí tam byla erotika velmi vzdálená představa. I když v Buchenwaldu se někteří z nás zamilovali do Polek. Neměly vlasy, zuby, ale pořád na nich bylo něco krásného.

Jaký je rozdíl v přístupu k sexu u mužů a žen?

O rozdílech mezi mužem a ženou rozhodl už Bůh. Příroda. Nálada. Soulad nebo nesoulad. Povahy. Jsou děvčata, která mají ráda sex, mnohé dívky se ho bojí. Váhají s odevzdáním těla. S tím, co má dívka jen jednou. U kluků je to jiné – když začínají, dívají se na sex jako na sport. Střídají ženy a jako nevěru to neberou. Říkám studentům v kursech tvůrčího psaní, kteří píší o lásce, že rozeznávám tři druhy sexu. První je podoben páření zvířátek. Druhý je spíš sport nebo kamarádství. Ve třetím případě jde o spojení dvou lidí z lásky. Když v povídce nebo v románu není láska a ani náznak erotiky, není čtivá. Milan Kundera, skvělý autor, ve svých románech odkrývá spíše tu zvířecí stránku sexu. Podle bible Bůh stvořil lidi k obrazu svému. Ano, ale od pasu nahoru. Od pasu dolů zůstává člověk tak trochu zvíře. Josef Škvorecký je zase platonik. Láska je pro tohoto autora čistší bez sexu…

A pro vás?

Ve dvaceti jsem se beznadějně zamiloval do své budoucí ženy Věry. Strašně se mi líbila, stejně jako mnoha jiným. Ale vlastně mě zastrašovalo, jak byla mravná, zdrženlivá. Šíleně jsem po ní toužil, ale mohl jsem se jí dotýkat jedině při tanci. Naštěstí se nám nabízely všelijké kuchařky a služky z havířských rodin, se kterými jsme se vybouřili a večer jsme se pak mohli chovat velmi dvorně a slušně k přísně vychovaným židovským děvčatům. Pamatuji se, už jsem byl šíleně zamilovaný do Věry, ale ve stejné době jsem zažil jednu z nejkrásnějších nocí svého života. Když jsem se s tím Věře svěřil, hrozně se zlobila a řekla, že mi takovou věc odpustí jen jednou. Bylo to v roce 1948 uprostřed izraelské války za nezávislost. Tehdy jsme se s kamarádem procházeli po obleženém Jeruzalémě. Ulici z okolních kopců ostřelovala děla. Granáty dopadaly blízko. Našli jsme ve spěchu úkryt v bytě dvou dívek, vojaček. V obleženém městě nebylo co jíst. Měly jen skrojek tvrdého chleba a půl lahve červeného vína. A gramofon na kličku s jedinou deskou s melodií z filmu René Claira Pod střechami Paříže. Začali jsme tančit. Přes plochou střechu domu létaly dělostřelecké granáty. Připomínaly, že smrt a život jsou sestry a jsou si proklatě blízko. Dělostřelba byla vytrvalá. Oba páry skončily v posteli.  Byla to nezapomenutelná noc. Romantická chvíle války. Ženy byly krásné, smrt blízko. Děla neutichala. Slyšeli jsme svištění nad hlavou. Kamarád, který za velké války bojoval proti nacistům, nás uklidňoval: „Když dělostřelbu slyšíš, je to dobré.“ Ve čtyři hodiny ráno moje společnice vstala a oblékla se. Proč? Čekal na ni ve smluvenou hodinu snoubenec, velitel severního úseku. Každý z nás měl někoho, koho miloval.

Od té doby jste byl věrný?

Do své ženy jsem byl zblázněný tak beznadějně, že kdyby si mě nevzala, snad bych se byl střelil do spánku… ale mám chytlavé srdce, a tak jsem se za svůj život ještě párkrát zamiloval. Ovšem nikdy jsem nechtěl rozbít rodinu. A také už jsem, poučen, neopakoval svou neuváženou upřímnost. Za krásnými ženami se rád ohlížím dodnes a představuji si, jaké by to bylo, kdybych se s tou nebo s onou sblížil. To jsou prostě mužské instinkty.

Myslíte, že vám byla vaše paní věrná?

Určitě. Byla tak vychovaná.

Jak se díváte na mravnost a slušnost dnešní doby?

Slušnost pokládám za zákon člověka. Je to bohatý pojem. Můžeš do něj zahrnout všechno – nejlepší lidi pokolení, hrdiny, dobrodince, poctivce… Kdysi před dvěma tisíci lety věřili lidé starozákonních společností, že slušnost je jako pták. Letí nad mořem a musí pořád mávat křídly, aby se neutopil. Slušnost se odlišuje tím, že ji nemůžeš našetřit jako peníze! To, že jsem byl včera slušný, mi nepomůže, když nebudu slušný i dnes. Slušnost je skutečně jako pták nebo motýl nad mořem. Jakmile přestane mávat křídly, zahyne.

Spisovatel Arnošt Lustig (narozen 1926) vydal přes třicet knih. Jako šestnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu, prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, uprchl z transportu smrti do Dachau. Po válce pracoval jako novinář. Po Pražském jaru v roce 1968 odešel přes Itálii, Izrael a Jugoslávii do USA a přednášel na několika univerzitách o literatuře. V současné době žije v Praze. Vydal přes třicet knih. Jeho nejslavnější novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou získala v roce 1974 americkou B´nai B´rith Book Award. V roce 2008 mu byla udělena  prestižní mezinárodní literární Cena Franze Kafky za celoživotní dílo. Podle jeho scénářů se natočilo několik filmů. Patří k nejuznávanějším českým spisovatelům doma i ve světě.

Tweet