Sledování se nebojím

 Hurá! Povinnost operátorů uchovávat údaje půl roku byla Ústavním soudem zrušena. Přiznám se, že je mi to úplně  jedno.

Je mi jedno, jestli je někde zapsáno kdy a komu jsem volal, kdy a kde jsem senacházel  s mobilem v kapse. Dokonce by mi nevadilo, kdyby do záznamů o mně koukalaprotiteroristická či jiná policejní jednotka každý den, každou hodinu.
Proto to Hurá! nevolám já, ale banditi, mafiáni, gangsteři, lupiči, korupčníci a nezdární politici. A možná také záletníci. Do té první skupiny ještě, do poslední jmenované už nepatřím. Nemám se tedy čeho bát. V mém pohybu po zeměkouli a v mých telefonátech není nic, co bych musel skrývat před veřejností – natož pak předpolicií.
Bylo by mi dokonce jedno, kdyby nějaký major Velkoucho odposlouchával a přepisoval všechny mé telefonické hovory. Bylo by mi dokonce jedno, kdyby vrtulník BIS sledoval všechny moje cesty a trabant s dopravními policisty v civilu slídil, zda se nedopouštím přestupků.
Jediné, čeho se bojím, je demokracie přeformulovaná na systém posílení ochrany lumpů a oslabení akceschopnosti orgánů činných v trestním řízení.  Konce jsou snadno dohlédnutelné.

Napsat komentář