Silentio uprostřed velkoměsta | Krůtí brko

Vcházíte do fortny. Za zády proudy aut opouštějících Prahu na Karlovy Vary. Kolem sídliště. Zvuky mechanizace z nedaleké stavby. Běžný hukot velkoměsta. Všední den, všedních lidí. Sváteční den nevšedních lidí. Vcházíte do fortny.  Překračujete práh staletí. Padne na váš jakýsi respekt. Jste menší o půl metru. Člověk 21. století v životní velikosti zůstal před branou. Těch namyšlených půl metru, co jste nechal před branou, byla slupka povrchnosti a zbytečností civilizačního smetí, které jste na sebe nabalili, abyste se v tom zmatku necítili nazí, zranitelní… 

Všechno se mohlo změnit, ale stejné ticho tu pamatuje už svatého Vojtěcha a dobu, kdy do roku tisíc zbývalo ještě sedm let.

Jsem o půl metru menší a mám stejný pocit jako za krátkého pobytu v Japonsku. Ničemu nerozumím. Všechno je jinak. Musím porozumět, chci-li se ptát! Ve vrátnici si kupuji něco, co by mě mohlo porozumění usnadnit: Regula Benedicti – Řehole Benediktova. Usedám na lavičku v parku u bývalého pivovarského rybníka, který ke komplexu Břevnovského kláštera patřil a patří. Mám se sejít s benediktinským mnichem Petrem Prokopem Siostrzonkem, převorem Břevnovského kláštera. Ale nejdřív se musím naučit společnou řeč. Musím pochopit alespoň základy toho, co se za tisíciletými zdmi dělo, a hlavně, co se tam děje na prahu jednadvacátého století.

Doma opět otevírám  knihu Regula Benedicti a propadám se do šestého století, kdy svatý Benedikt v Itálii sepisuje sbírku pravidel, základní dokument pro život mnichů a jeptišek, obsahující duchovní nauku o mnišství i praktické pokyny pro uspořádání života v komunitě. Jak řekl dnes již zemřelý a nesmírně oblíbený arciopat břevnovského kláštera Anastáz Opasek, „Řehole Benediktova upravuje náš denní život do důsledků ve vyváženosti řeči a mlčenlivosti, kdy tělo i duše jsou neseny určitou umírněností a prostotou…“

 „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce…“(Regula Benedicti)
Listuji knihou. Času je dost. Čas se zastavil. Skok do šestého století mi zalil uši voskem. Obracím listy a objevuji Nástroje dobrých skutků a zastavuji se u těch, které mi zablikají v hlavě:

Milovat svého bližního jako sám sebe. Nezabíjet. Necizoložit. Nekrást. Nebýt žádostivý. Nevydávat křivé svědectví. Ctít všechny lidi. Co kdo nechce, aby se dělo jemu, ať sám nečiní jinému. Zapřít sám sebe a následovat Krista. Držet své tělo v tuhé kázni. Neoddávat se rozkoším. Milovat půst. Sytit chudé. Oblékat nahého. Navštěvovat nemocného. Pohřbívat mrtvého. Pomáhat v soužení. Těšit zarmouceného. Vyhýbat se způsobu jednání tohoto světa. Nejednat v hněvu. Neživit v sobě hněv. Nemít v srdci lest. Neupouštět od lásky. Srdcem i ústy mluvit pravdu. Neoplácet zlým zlé. Snášet pronásledování pro spravedlnost. Nebýt pyšný. Nebýt pijan. Nepřekračovat míru v jídle. Nebýt lenoch. Nereptat. Před západem slunce se usmířit s rozhněvaným. Denně mít před očima svou smrt. V každém okamžiku střežit své skutky. Zlé myšlenky, které  nám přijdou do srdce ihned roztříštit o Krista. Nepronášet slova planá či rozpustilá. Nemilovat častý a hlasitý smích, Nepropadnout žádostem těla. Všichni mají všechno společné, aby nikdo o ničem neříkal, že je to jeho vlastní…

 „Do svých úst jsem vložil uzdu, zmlkl jsem a pokořil jsem se…“ (Regula Benedicti)
Sedí proti mně, dvaapadesátiletý, v prostém splývajícím černém hábitu. Narodil se v Českém Těšíně. Odtud i jeho jméno. Siostrzeniec znamená v polštině synovec ze sestřiny strany.

„Vyrůstal jsem v rodině praktikujících věřících a v partě mladých lidí kolem českotěšínského kostela. Žili jsme tam jako v klubu, kam jste mohli přijít, být pospolu, jak je to příjemné všem mladým lidem, kteří sdílejí svoje problémy, zamilovávají se a hledají svoji životní cestu…

V místní hudební škole jsem se učil na klarinet a saxofon, miloval jsem klasický džez i jeho moderní formy a hrál jsem docela solidně, proto mě i můj učitel za sebe posílal na záskoky do divadelního orchestru těšínského divadla. Pochopitelně hodně mě ovlivnilo i setkání s živým benediktinem, paterem Alešem Gwuzdem. Jako všichni naši čeští předchůdci, byl po zrušení klášterů komunisty v roce 1950 internován, pak na nucených pracech v dolech, ale částečně mohl jako kněz působit u nás v Těšíně.  Všechno, co jsem do té doby o klášterech benediktinů jen četl, on oživil svými zkušenostmi, ovlivnil i můj vztah k hudbě, liturgii a církevnímu zpěvu.“

 Sedíme s převorem v místnosti, kam ze zahrady dopadá tlumené světlo. Strohé židle a stůl, skříň a starý obraz na stěně. Jako odevšud křičelo: Zbav se přebytečného!

 „Moje rozhodování o dalším studiu bylo jednoznačné. V Praze byla tehdy teologická fakulta zavřená, studovat se dalo jen v Litoměřicích.  Už při vstupu jsme museli podepsat, že nejsme a nebudeme členy žádných řeholních řádů. Ale bylo to vynucené a my jsme nepovažovali za věc svědomí toto porušit. Všechny řády se takto tajně formovaly i za minulého režimu. Řády byly jedna z možností, jak se udržet vnitřně na výši. Navštívil jsem patera Aleše Gwuzda, o kterém jsem věděl, že je původně benediktinský mnich. Neměl jsem mnoho možností, protože většina benediktinů odešla do emigrace.  Moje první tajné benediktinské sliby proběhly na faře patera Aleše v Domaslavicích. Opat  Břevnovského kláštera Anastáz Opasek žil v té době už v emigraci v klášteře v Německu, protože tady si vytrpěl své… V roce 1949 byl zatčen, v monstrprocesu mu hrozilo doživotí. Nakonec dostal dvacet pět let vězení a na amnestii byl propuštěn až po patnácti letech. Pak pracoval jako stavební dělník a po invazi Rusů v roce 1968 odešel. Pater Aleš ho o mně informoval. Moje mnišské jméno Prokop mi opat z emigrace udělil tak, že poslal pateru Gwuzdovi pohled a na něj připsal: A pozdravuj též Prokopa… Byl v tom kus dobrodružství, tajemství, možná i trocha nebezpečí, ale to člověk nevnímal.“

 Poslouchá se to skoro jako detektivka…

 „To byla ale jen začátek. Pater Gwuzd zemřel a já neměl ukončenou řeholní formaci a slavné sliby. Napsal jsem dopis opatu Opaskovi, ale nedal se poslat normální poštou. Jedna  známá paní, která jela speciálním vlakem pro železničáře nakupovat do NDR, slíbila dopis poslat z NDR. Jenže na hranicích podstoupili tak důkladnou celní prohlídku, že jim nejen prohrabávali tašky, ale listovali i knihami a časopisy a ten dopis u ní našli. Já jsem byl v té době kaplanem v Olomouci, následovaly výslechy, snažili se mě zastrašit, po výsleších v okresním sídle Sboru národní bezpečnosti mě vyzvali ke schůzce „v přírodě“, ale já jsem jim řekl, že spolupracovat nehodlám. Reagovali rychle. Ztratil jsem okamžitě státní souhlas k výkonu povolání kněze a našel jsem si místo v rožnovské Tesle. Na základě tajného pokynu opata Opaska jsem vycestoval s jedním „nákupním“ zájezdem do Polska a tam v klášteře v Tyňci jsem složil slavné mnišské sliby, vázané na břevnovský klášter. Pro porozumění musím podotknout, že ´slavné´ v naší monastické terminologii neznamená ´s velkou parádou´, ale ´natrvalo´. Slib stálosti místa (břevnovský klášter je místo, kde musím setrvat), změny mravů (chudoba, čistota) a poslušnost. My prostě chápeme slovo ´povolání´ ve významu, že jsme byli ´povoláni´, že jsme poslechli hlasu Božího.“

Pater Prokop složil v polském Krakově slib setrvání v Břevnovském klášteře. Ten klášter ale do té doby nikdy ani neviděl. Jednou o víkendu, když pracoval v Tesle Rožnov, se rozjel do Prahy podívat se na místo, ke kterému už byl připojen řeholními sliby.

 „Bělohorská ulice v Praze byla nevzhledná, šedivá, prošel jsem kolem baziliky sv. Markéty a křižoval zahradou. Všechno bylo zdevastované. Jednou na začátku listopadu jsem se dokonce mohl díky známosti s místním farářem podívat i na místní faru a začít spřádat sny o tom, že bychom my benediktini třeba mohli někdy převzít  břevnovskou duchovní správu. Ale v to, co se stalo během následujících měsíců, jsme  vůbec nemohli ani doufat.“

Po převratu v roce 1989 nabraly události neuvěřitelný obrat. Pater Siostrzonek krátce před tím dostal zpět povolení k vykonávání kněžského povolání. Je  konec listopadu, on sedí na „své“ faře v Ratajích u Kroměříže, zvedá telefon a poprvé svobodně hovoří se svým představeným, opatem Opaskem, kterého osobně ještě nikdy neviděl.

 „Byla to pro mě pohnutá chvíle. Hledal jsem vhodná slova. Přihlásil jsem se prostě do služby ve svobodném Československu. Jedna z první vět pana opata byla, že se musíme nějak pokusit dostat na Břevnov.  On začal věci organizovat stále ještě na dálku, protože mu zdravotní stav nedovoloval přijet. Mě pověřil, abych získal informace, jak vrátit benediktiny tam, kam po staletí patřili, tedy do Břevnovského kláštera. A tehdy začala moje anabáze.  V noci jsem z fary v Ratajích přijížděl autem do Olomouce, nočním vlakem do Prahy, kde jsem měl na ráno domluvená jednání, a pak hned nazpátek plnit povinnosti ve farnosti. A tak to šlo nekonečně dlouho…“

  „Přišel jsem, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal…“ (Písmo)
 Jedenáctého dubna 1990 byl Prokop Siostrzonek poprvé s patřičným doprovodem vpuštěn do útrob Břevnovského kláštera. Otevřela se mu neuvěřitelná podívaná. Za vraty s nápisem Montážní závod tam sídlila Státní bezpečnost, oddělení sledování cizinců. Snad dvě stě civilních aut, maskérny, kinosál… V samotném klášteře chodby a místnosti nacpané 17.5 km archivu Ministerstva vnitra.

 „Budovy byly v žalostném stavu. Kdo dnes navštíví Sartoriův konvent, ve kterém je dnes Hotel Adalbert, nedovedl by si představit, že v těch nádherných raněbarokních chodbách byly vestavěny místnosti se sociálkami, všude takové ty klasické socialistické luxfery. My jsme ale potřebovali někde bydlet. Rozhodli jsme se pro jednoduchou rekonstrukci, ale i tak náklady vylezly asi na 700 tisíc. Pro mě, který jsem měl farářský plat něco málo přes tisíc korun měsíčně, to byla nepředstavitelná cifra… Do té doby jsem si dělal starosti, jak sehnat dvacet tisíc na vymalování kostela na mé farnosti a najednou takový skok…“

 Tady se začal rodit Prokop Siostrzonek – trochu zvláštní manažer.

 „Byl jsem v Kristových létech a musel jsem se za pochodu hodně rychle učit. Když se člověk učí, dělá chyby, ale tím pádem se otrká. Byl jsem vtažen do velkého byznysu a vlastně i do velké politiky. V průběhu roku 1990 spočítali projektanti, že by na opravu kláštera bylo třeba 441 milionů. Hrozná suma. Naštěstí se mohl vrátit už pan opat, který hodně pomohl svým vlivem a kontakty, a pomohlo i blížící se milénium Břevnovského kláštera. Byla to neustávající doba schůzek, jednání jak se stavební obnovou, tak s přípravou samotné veliké události nejen pro naši benediktinskou společnost, ale všech věřících a celé naší republiky. A k tomu všemu starosti o chod kláštera. Nebyla tady vůbec žádná kontinuita. Čtyřicet let!“

 V České republice jsou dnes tři benediktinské kláštery. Pražský v Emauzích, v Rajhradě a Břevnovský, který  má podle historie na starosti i neobsazený klášter broumovský. Břevnovský měl před sebou dvě výjimečná výročí: Tisíc let od založení v roce 1993 a tisící výročí mučednické smrti svatého Vojtěch v roce 1997. Dalo by se říct, že připravit Břevnovský klášter ze zoufale zanedbaných nemovitostí k veliké slavnosti obou milénií, byl, jestli dovolíte, zázrak.

 „Zázrak byl v tom, že po tom strašném nepořádku, který nám tu zanechalo Ministerstvo vnitra, nám pak přispělo na střechy a fasády, hospodářský dvůr jsme hned pronajali americkému velvyslanectví, další prostory pronajímáme firmám, které nám poskytují další služby, jako třeba právní kancelář nebo autoservis… a je to oboustranně výhodné. Další finanční příspěvky nám tenkrát poskytly Ministerstva financí a kultury. Nebýt ale našich spolubratrů ze zahraničí, žili bychom možná dodnes mezi holými stěnami. Nicméně obě výročí pro nás byla záchranou, protože státní úředník ještě pořád podléhal stereotypu, že oslavy se připravují a podporují a památky se opravují u příležitosti výročí.“

  „Zahálka je nepřítel duše.“ (Regula Benedicti)
Když se klášterní nemovitosti podařilo vrátit do rukou těch, kteří  v nich naplňovali tisícileté pravidlo benediktinů – modli se a pracuj – zdi „Montážního závodu“ STB se začaly pozvolna naplňovat nejen oním zmiňovaným tichem a pokojem, které přetéká i do klášterních zahrad a parku kolem, ale i zvláštní energií. Dnes se všude rádo hovoří o charizmatu, v poslední době dokonce x faktoru, o kladné či záporné energii místa, o géniu loci. Nad komercializací těchto výrazů se s lítostí pousmíváme. Pokud si dopřejete luxus samoty a pobudete v blízkosti  Břevnovského kláštera, či si sednete v jeho blízkosti, smích vám povadne na rtech. Padne na vás krásná tíha místa, kudy prošla historie. Od biskupa Vojtěcha, přes husitské rozvaliny a prusko-rakouskou válku, rušení klášterů Josefem II., ničení kláštera po roce 1949… Přesto všechno se i po čtyřiceti letech podařilo to, že se klášter stal neodmyslitelnou součástí současného Břevnova a celé Prahy.

„Člověk se neuzavírá do kláštera, aby před světem utekl, ale aby se mohl naučit světu prospět. Když jsme znovu začínali, většinou jsme vůbec klášterní život a onu pro benediktiny typickou modlitbu v chóru nezažili. Začínali jsme skoro se vším úplně znovu. A byl to právě opat Anastáz Opasek, který přišel s tím, že nelze jen navázat na rok 1950, ale že musíme žít současností. Byla devadesátá léta dvacátého století…Do kláštera přicházeli lidé s romantickými představami. Ale klášter není nebe na zemi! Klášter je kus země, ze které chceme přijít do nebe. Hodně zájemců během času kandidatury a noviciátu proto zase odešlo, protože klášterní život nenaplňoval jejich představy. I my jsme přivykali úplně novému životu. Já jsem přišel z moravské farnosti a teď po osmnácti letech vidím, že bych leccos dělal jinak. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Zkušenosti jsou nepřenosné. Člověk si to musí zažít na vlastní kůži. Moje první starost tehdy byla, jak zabezpečit komunitu. Samozřejmě jsme převzali i místní farnost, farářsky jsem působil pořád a začali jsme dělat všechno proto, aby se klášter stal součástí okolí, ne-li centrem dění, jako tomu bylo v dobách minulých. Máme dodnes výborné styky s městem i šestou městskou částí, děláme pro Pražany společné akce jako jsou posvícení, masopusty, zapalování svíček na vánočním stromu, navázali jsme na dlouhou tradici a máme u kláštera chlapecký skautský oddíl a dívčí oddíl turistický. Nejsme uzavřenou komunitou. Benediktini šli vždycky s duchem doby, čím žili lidé, žil i klášter a naopak my táhneme lidi k tomu, jak by se žít mělo. Naše kláštery byly vždycky o krok dál, učily lidi hospodařit, učily je třeba vařit pivo, kde byl klášter, byl i misijní prvek a zároveň prvek ekonomický. Moderně bychom řekli, že se vytvářely pracovní příležitosti.“

Kromě manažera musí být převor i dobrým znalcem lidské povahy, řeklo by se personalistou. Kdo je přijat do řad mnichů benediktinů a respektoval benediktinské „povolání“, slibuje, že bude žít v dané komunitě navždycky. V Břevnovském klášteře žije obvykle patnáct mnichů. Léta se tiše potkávají, společně se modlí, každý se věnuje své práci na zahradách, v knihovně, při práci na vydávání publikací, při bohoslužbách, při vedení skautského a turistického oddílu, zajišťování chodu komunity. Možná se potkají i při sledování televizních zpráv nebo v klášterní knihovně. Pak beze slova odcházejí do své cely. Lůžko, stolek, židle, kříž s Kristem na zdi. Nic přebytečného…

„U jiných řádů, když mi nesedí představený, mohu být za čas přeložen do kláštera jiného. Tady víte, že onoho spolubratra budete mít den za dnem, léta, celý zbytek života neměnně na očích. Je potřeba neustále si uvědomovat, že nový přicházející musí být nesmírně kvalitní člověk. Mnozí starší uchazeči jsou překvapeni, že je podezírám z úmyslu zabezpečit si pokojné stáří. Nejde si v šedesáti, sedmdesáti zvykat na tak náročný způsob života. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

I v církevním prostředí existují lidé psychicky narušení, kteří si klášterem chtějí vyřešit své problémy. Ale já říkám – klášter není psychiatrie, je nutné se rozloučit. Proto i součástí našeho života je určitý typ rekreace, společné posezení u kafe, vyjít si na zahradu, někdy i společný výlet.

„Pane, otevři mé rty a začnu tě chválit…“(Regula Benedictini)
Ve starých rukopisech je psáno, že svatý Vojtěch zakládal klášter v hustých lesích „prope Pragam“, poblíž Prahy. V osmnáctém století se mluvilo o Břevnově u Prahy a v devatenáctém století vyvážely kočáry s koňským spřežením do vesnice Břevnov z Prahy panstvo na výlet. Z oken kláštera je vidět blízké sídliště, do kterého zřetelně doléhá zvonění chrámových zvonů. Každý den poprvé přesně v pět ráno…

Já v stávám ve čtyři hodiny. Před společnými modlitbami jdu otevřít klášterní zahrady, trošku se protáhnu, to je bohužel jediný pohyb, protože pak už se celý den nezastavím a taky je to jediná chvíle, kdy jsem sám pro sebe. Tak brzo nikdo nevolá, třeba stačím i vyřídit maily. Někdy já nočním ptákům odpovídám ještě dřív, než oni ulehli. V pět vstávají bratři, o půl šesté jsou ranní chvály, pak ranní mše a snídaně. Potom už se každý rozbíhá po své práci. Někdo chodí na fakultu, někdo studuje, někdo připravuje vydání nových knih, které se věnují našemu způsobu života nebo zpřístupňujeme v češtině spisy starých otců, které jsou stále zdrojem moudrosti a inspirace pro duchovní život. Každá práce vyžaduje píli, soustředěnost a čas. Já jsem od minulého roku opět převzal břevnovskou farnost, takže mám na starost péči o duše farníků, takový ten ´pneuservis´. Máme tu spoustu sňatků, což vyžaduje setkávání se snoubenci. Když počítám průměrně tři setkání s každým párem před svatbou, bude to třeba letos tak hodně přes dvě stě schůzek. Ale i to je radostná práce. Už jsem oddával i několik krásných párů, které se poznaly při akcích našeho dětského skautského a turistického oddílu a ty přicházejí po čase se svými ratolestmi, takže i po stránce lidské se kolem nás tvoří taková hezká lidská základna. Máme pochopitelně i desítku civilních zaměstnanců, víme, že nesmíme čekat, co nám kdo dá. Proto rozvíjíme další aktivity, upravili jsme budovu Sartoriova konventu, kde provozujeme Hotel Adalbert, pronajímáme naše prostory pro společenské akce, krásně se na nádvoří rozběhl Klášterní šenk, který je mezi občany z okolí tak oblíbený, že se ani ve všední den neposadíte bez objednávky. Lidi se u nás cítí dobře, pořádají tu rodinné oslavy… Praha 6 se ke klášteru chová velmi přátelsky, protože vnímá, že jsme nejkrásnější oázou této městské části. My na plátku klášter otevíráme pro její akce, pořádáme společně třeba nádherné koncerty. “

Když jsem při dohadování besedy s převorem Siostrzonkem volal do kláštera, byl na jednání ve městě. Když jsem volal podruhé, byl už s bratry na poledních modlitbách.

To nekonečné ticho klášterních prostor a přeplněný diář mi stále nejdou k sobě…

„ Jako představený Břevnovského kláštera mám na starosti i broumovský klášter. Je sice bez obyvatel, sídlí tam jen správce, ale společně s Agenturou pro rozvoj Broumovska tam spolupracujeme s místními a snažíme se klášter zapojit do místních aktivit. Opravili jsme klášterní zahradu a začínáme spoluorganizovat kulturní akce. Pro mě to znamená jednou nebo i dvakrát měsíčně do Broumova na nějaký den zajet, což je dost náročné.  Od roku 1827 vlastní benediktini i kostelík  Panny Marie Vítězné v Praze na Bílé Hoře. Adaptujeme okolní budovy, už tam začaly žít řeholní sestry. Prostory opět vlastnilo čtyřicet let vnitro a byla tam rušička Svobodné Evropy… Pokud jsem v Praze, denně sloužím tady u nás mše. Máme tu ranní a pak večer v šest, včetně neděle. Po poledních modlitbách je oběd, všemožně se snažím, abych polední modlitby stihl. Je to pro mě taková pojistka rovnováhy. Odpoledne pokračuji v práci, snažím se nějaký čas věnovat i studiu. V pět večer jsou večerní chvály, pak nešpory a v šest večerní bohoslužba pro farnost. Pak přicházejí ty páry snoubenců nebo příprava ke křtu, lidé s osobními problémy, přípravy programů společenství naší mládeže. Ve tři čtvrtě na osm je večerní modlitba, která den uzavírá. Kdo potřebuje osm hodin spánku , má na ně nárok. To znamená, že v devět může zalehnout. Spolubratři odcházejí do svých cel. Ono to zní vězeňsky, ale staří mniši říkali, že cela je nebe.

 „Mnozí lidé se nevejdou ´do tabulek´, ale Bohem odepsaní nejsou.“(Prokop Siostrzonek)
V historii se v okolí klášterů usazovali řemeslníci a probíhala vzájemná komunikace na bázi vzájemné potřebnosti. Při současném zběsilém úprku životem  moc praktikujících věřících živnostníků z okolí do kostela sv. Markéty nezamíří…

„Lidská duše je od přirozenosti křesťanská, to znamená, že každý člověk podvědomě touží po dobru a kráse. Sami okolní břevnovští živnostníci to byli, kteří iniciovali sbírku na nové varhany do naší baziliky. Za minulého režimu byly varhany rozkradeny a já jsem věděl, že na nové nikdy peníze mít nebudeme. A byli to lidé, kteří na bohoslužby aktivně nechodí, kdo se o nádherný výsledek sbírky nejvíce zasloužili. Mají klášter rádi, vědí, že je to místo, kam mohou přijít za kulturou, přijít se povzbudit duchovně. I když jsou někteří ti lidé z jiného světa, u nás na ně v dobrém slova smyslu padne pokora a i jim se snad dostane jiného pohledu na svět. A o tuto krásnou benediktinskou symbiózu nám jde. Tak to bývalo kdysi a je to i v 21. století.“
„Abych zlu v sobě neposkytl místo, usilovně se plním něčím pozitivním.“ (Prokop Siostrzonek) 

Slovníček:
liturgie- souhrn bohoslužebných úkonů a obřadů a jejich pevně stanovený řád, bohoslužebný pořad
nešpory- večerní modlitba
konvent- budova, v níž žije společenství mnichů jednoho kláštera

Jan Krůta
 

Tweet