11. Vůně peněz
Mrtvý – prd ví * John Davies a andělská křídla * Nepohodlí za hromadu peněz * Utrhnout uši * Varieté Praga * Originál umělecký akt * Boubelatá modelka – parametry nadčasové * Říkej mi, Míro * Máš to gratis * Karibik, Středozemní moře, Grónsko * Fotky s uslintanými dědky * Exotický saxofonový fotr * Hnízdo vystlaný doláčovou vatou * Reprezentace ve volném stylu * Za kilo mocca piccolo * Chlap jménem Eternity * Kancelář se sakra dobrým výhledem * Představ si jatka * Love pochodujou do kapsy * Lepší než nabořit boeing * Vonělo to penězma jak klobásama na Václaváku * Napsal jsem Amerikánům dopis, co vím o Vegas * „Govoríš po rúski? Nět? Tvajá ašíbka“ * Čipr jak blesk * Musím v životě rozdávat karty * Doktor Soucit * Náctileté šťávičky * Musím být velký, abych mohl zůstat malý * Peníze lítaly vzduchem jak motýli * Sto tisíc v kovovkách * Mlejnek na peníze * Rozdíl mezi celebritou a briketou¬
Než zazvonil z recepce vrátný, že má pan Kočka návštěvu, Levák už byl oholený a jemně voněl kolínskou Eternity. I v téhle značce pojmenované Věčnost se otiskl Levákův vztah k zániku kousku bílkoviny, kterou ve skutečnosti byl. Bláhové přání, zasloužit si nesmrtelnost. Kolik takových už země nosila? Jeho děda měl kdysi na podobné plány jedinou odpověď: Mrtvý – prd ví!
V tréninkové soupravě John Davies, která se k němu hodila asi jako k ďáblovi andělská křídla, otevřel Levák Petrovi a protáhl ho mramorem obloženou halou do obýváku. A zatímco pořád ještě namáhavě odkulhával do kuchyně vařit kafe, Petr dvěma prosklenými stěnami obdivoval skály a prosluněný protější svah údolí pod domem. Když se vynadíval, vrátil se na pohovku a rozhlédl se po pokoji. Kombinace kov a sklo. Nepohodlí a chlad určitě za hromadu peněz. V knihovničce nákladné vazby jakýchsi sebraných spisů, možná jen atrapy. Obrovská obrazovka a dokonalá aparatura, která by určitě i jakoukoliv uspávací muzikou byla schopná utrhnout uši. Na zdi jediný obraz. Spíš zarámovaný plakát s variací na secesní Varieté Praga, do očí bijící nápis „Krása bez závoje“ a dominující originál umělecký akt, jak se Levák často chlubíval návštěvám. Dárek od tehdejšího varietního fotografa.
První vlna striptýzu v Praze – Krása bez závoje – byla pro Petra vzdálená jako třicetiletá válka, ale na současné poměry boubelatá modelka měla jinak parametry nadčasové.
Levák přinesl na chromovém podnose konvici s kávou a dvěma hrnky. Nalil. Hrnky kupodivu kovové nebyly. Kývl hlavou:
„Tak se ptej!“
Petr překvapeně polkl. Čekal, že se dozví, proč měl vlastně přijít. Najednou ho napadlo, jestli není Levák teplouš. Nezamkl za ním? Skákat z terasy by asi moc dobře nedopadlo.
„Říkal jste, že byste mi pomohl s nějakou tou brigádou,“ vyhrkl snaživě.
„Tykej mi, mladej. Ty můžeš. Mimo kasino vždycky. Říkej mi, Míro! Vždyť jsi vlastně můj druhej táta, ty vole. Díky tobě jsem se podruhý narodil a už brzo budu skákat jak chocholouš!“
Petr rozpačitě usrkl horké kafe.
Ale Levák pokračoval:
„Budeš zařazenej do krupiérskýho kurzu, kterej povedu. Zařídím, abys to měl gratis. Jako dárek za to dejchání,“ zakřenil se s odporem.
Petrovi to naopak udělalo moc dobře. Kdyby byl Levák teplouš, tvářil by se asi jinak.
„Ale tím, že tě vezmu do parády, taky všechno skončí. Dál už musíš makat ty. Jasný? Když budeš do kšeftu, místo se ti nabídne samo.“
„Ale já o kasinech vůbec nic nevím! Jak jste se k tomu vlastně dostal vy?“
Levák taktně přešel jeho vykání. Možná že je to fakt hloupý, aby mu ten kozlík tykal… Opatrně se uvelebil v křesle, a když se zeširoka rozjel, bylo jasné, že hned tak neskončí. Ostatně kterého chlapa by nepotěšilo, že může vykládat o sobě a o práci, ve které se cítí jako ryba ve vodě.
Kočkové byli odjakživa světští. Jeho máma jezdila do svých devatenácti v maringotce a od jara do zimy s kolotočem po vesnicích. Pak se chytla jakéhosi muzikanta a ten v ní, kromě určitě i jiných vloh, objevil zpěvačku. Nejlíp uměla ty písničky, co do zblbnutí obehrávala na poutích. Dvacet let pak s tím kapelníkem jezdila po barech celé Evropy a na lodích pro vypasený důchodce. Karibik, Středozemní moře, Grónsko a Skandinávie, mockrát odkudsi tam a zpátky, ale párkrát prý i kolem světa. Blýskavý šaty, fotky s uslintanými dědky, kteří jí strkali stodolarovky za výstřih. Zpívala ve všech světových jazycích, ale žádným z nich si neuměla říct ani o vodu. Když se jí prý nějací cizinci občas ptali, co že to zpívá za anglický text, muzikanti za ni odpovídali, že si píše svoje. Ve čtyřiceti se zabouchla do mladého exotického saxofonisty a utekla s ním na Arubě z lodi. O tom, co bylo pak, nerada mluví. To dál byl prý už jen život po životě.
„Já svýho exotickýho saxofonovýho fotra nikdy neviděl. O Praze asi ani nevěděl, že je. Našetřeno máma nic moc neměla. A jak se ženský po čtyřicítce žilo v Praze z příležitostných vystoupení na estrádách a štacích málem za párek, si dovedeš představit. Co jsem si vyslech těch keců a sentimentálních vzpomínek na dobu, kdy měla hnízdo vystlaný doláčovou vatou? Od malička jsem zůstával v noci doma sám. Ve čtrnácti jsem si přived na noc svou první holku. Za školu jsem hrával házenou a učitel mi začal říkat Levák. Dával jsem jako jedinej díky svý levičce góly z pravýho křídla. Tahle přezdívka mi zůstala.
Po maturitě ve škole ulice jsem kupodivu zvládl i tu druhou na ekonomce. Nastoupil jsem jako zásobovač, ale futrovat sklady mě nebavilo. Jsem spíš taková dobrodružná a po fotrovi možná i exotická povaha. Pro několik následujících let mě kvalifikace z bitek pražskejch frajerů dohnala do oddílu řeckořímskýho zápasu. Byl tam takovej chlápek, co týpky jako já sbíral na ulici. Dotáh jsem to do juniorský reprezentace a ve volným stylu jsem byl jednou i na dospělém mistrovství republiky. To je ale už taky pravěk. Skončil jsem jako vyhazovač v baru, pak barman, číšník, pojišťovací agent.
Jednou jsem měl schůzku s klientem, kterýmu jsem nabízel tehdy kdovíjak výhodnou životní pojistku. Pozval mě na kafe do hotelu Paříž. Když jsem viděl, že mocca piccolo je za kilo a kolem ho popíjelo tolik krásně oblečených lidí, uvědomil jsem si tu lehce lascivní a omamnou vůni peněz. Vznášela se tam nad stolky a já tam pak začal chodit každý den. Někdy jsem sice měl jen na minerálku, ale ta vůně vyžehlených bankovek mě strašně motivovala, víš? Poprvé v životě jsem věděl, co chci. Chtěl jsem tam chodit denně na kafe. Aby mi ho nosili, aniž musím něco říkat. Aby věděli, že tam patřím. Že i já jsem ten parfém Eternity. Ta Věčnost v krásné vůni prachů. Rozhodl jsem se, že musím dělat něco, kde budu konečně brát nějaký pořádný peníze.
V jedněch novinách v tý kavárně hotelu Paříž mi padly oči na inzerát, že se na letišti přijímají lidi na funkci řídícího letového provozu. Věděl jsem o tom jen to, že tam bereš plat jako velkej šéf a máš kancelář se sakra dobrým výhledem. Prošel jsem přijímačkami. Museli jsme absolvovat všechny možný psychologický testy na postřeh, inteligenci a takový ty věci. Psycholog nám tenkrát bez obalu říkal, že tu práci může dělat jen dobrodruh, protože normální člověk by se z tý odpovědnosti musel zbláznit.
Dva roky jsem pak při pinglování dělal školu a po závěrečných zkouškách začal sloužit na věži v Ruzyni. Měl jsem denně v rukou stovky životů, ale nijak jsem to neprožíval. Pak tam jednou při mý směně kolega nechal omylem sblížit dva dopraváky. Tragickej průser se naštěstí nekonal, ale ten kámoš z vedlejší židle byl souzenej a odsouzenej. Kvalifikovali to jako obecný ohrožení. Najednou jsem si uvědomil, jak málo stačí, abych byl doživotně na palici. Představ si jatka. Dva turistama nacpaný charterový lety. Tam ve vzduchu neplatí kilometr sem, kilometr tam. Šel jsem od válu. Chtěl jsem sice, aby mi love dál ostošest pochodovaly do kapsy, ale když něco zkurvím, abych dostal přes držku já sám.
Odveksloval jsem od letadel do taxíků. Zařídil jsem si štafl u Obecního domu a vozil cizince po Praze. Peněz taky jak šlupek a zabít jsem mohl maximálně sám sebe nebo jednoho, dva kunčafty. Pořád lepší než nabořit boeing.
V taxikařině přijdeš k jiným kšeftům. Začal jsem trochu vekslovat peníze, no trochu… Trochu ve velkým, pak nějaký starožitnosti a trochu jsem zase rozjel vlastní privátek a eskort s holkama a tak… Pak jsem zase jednou čet’ inzerát, že se hledají adepti na kurzy krupiérů. Já znal kasina jen z filmů o Las Vegas. Připadlo mi to noblesní a vonělo to penězma jak klobásama na Václaváku. Něco jinýho než vozit šlapky a ožraly po nocích a vymýšlet si kurvárny na cizince. Ale v tom inzerátu bylo pro krupiéra i věkový omezení dvacet pět let. Jenže mně už bylo sedmatřicet. Přišla mi odpověď, že už jsem na to starej. Tak jsem se naštval a napsal jsem těm Amerikánům dopis, že nevím, proč jsem na to starej, když vídám ve filmech, že i v tom Vegas jsou krupiéři uhlazení padesátníci. To, že jsem se anglicky ozval, se jim asi zalíbilo a pozvali mě na pohovor. Angličtinu jsem se učil na střední škole, a pak nás ji dřeli na škole letového provozu, protože tam je angličtina služební řečí. V angličtině řídíš letadla z celýho světa. Kromě některejch Rusů ovšem. Ti mleli ‚po rúski‘ a angličtina jim byla ukradená. ‚Govoríš po rúski? Nět? Tvajá ašíbka!‘ Tak jsme radši govorili, protože oni by to na ranvej zalomili klidně naslepo. Byli to cvoci, co lítali za války se stíhačkama v Afghánistánu a ti se s kniplem nemazlili. Lidi pak vylejzali z letadel hluchý a tejden si odšpuntovávali ušní bubínky.
Dokončil jsem krupiérskou školu v Praze a začal lézt jako všichni ti mlaďoši po žebříku odzdola… Jenže rychlejc.“
Petra Levákova životní pouť moc nezajímala. Kdyby sám taky nechtěl popíjet kávičku v kavárně hotelu Paříž, seděl by právě teď ve škole na přednášce.
„A co tedy musím jako krupiér umět? Mám se učit míchat karty nebo co vlastně?“
Levák si z potěšení z té nahrávky na rozevlátou odpověď mimovolně promnul ruce:
„Začínáš vždycky tím, že se zaučuješ na pomocníka – čipra. Ten sbírá žetony z ruletovýho stolu a rovná je do sloupků po dvaceti. Těm sloupkům se říká steky a podáváš – čipuješ – je krupiérovi. Stovka je pět steků, na stole míváš tak osm, deset barev žetonů podle počtu hráčů. A když ten krupiér čistí stůl, žetony shrábne a všechno je to v jedný hromadě. V tu chvíli musí být čipr jak blesk. Ruleta je totiž strašně rychlá hra! Krupiér se snaží hrát co nejrychleji, protože chce dostat hráče do tlaku… Vaše sázky, prosím! Ukončit sázky! Každá barva má dvě stě žetonů, deset steků po dvaceti. Máš osm, deset barev a čipr musí aspoň půlku, nebo tři čtvrtě zvládnout než krupiér znovu vhodí kuličku. Byly hry, kdy tam byli dva čipři a stejně to nestačili…“
Petr měl pocit, že se zvedne a nechá starouše mluvit do prázdna. Možná by si toho ani nevšiml. Ale krásná přírodní pevná prsa dívky na plakátě na zdi za Levákem mu kynula jako nezralé hrušky ve větru. Na někoho takhle uhrančivě působí krajina na Novém Zélandu. Petra ale dokázaly uhranout i úplně jiné věci. Musím být velký, abych mohl zůstat malý! Na to, abych nemusel poslouchat vořežpruty, si musím vydělat. Na to, abych mohl vyhrávat, musím umět rozdávat karty. Odtrhl se od Krásy bez závoje:
„A jak dlouho budu dělat toho vořecha?“
„Vořecha v kasinu budeš dělat dlouho tak jako tak. Ale to čipování se nedá přeskočit. Na flek krupiéra se člověk čipováním připravuje i psychicky. Protože ono to není jen tak. Když jsem byl poprvé za stolem s hráčem proti sobě, začaly se i mně klepat ruce, noha mi začala nadskakovat, v krku vyschlo, oči vyvalený, a přitom to nebyla žádná velká hra. Pár žetonů na plátně a já nebyl schopen ten stek poslat. Jenom vědomí, že máš proti sobě lidi a ty jejich peníze, z tebe udělá kripla!
Já čipoval asi dva měsíce. Pak jdeš za stůl. Prvního půl roku jsi zaraženej jak hřebík… Nevnímáš lidi kolem stolu, oči máš upřený na stůl, abys neudělal chybu. Sebedůvěru jsem získal až tak po půl roce. Jsou lidi, co se klepou třeba dva roky. Škola tě ale stejně naučí jen základy. Na všechny ty finty přijdeš až za provozu.“
„Jaký finty?“ Petra už to zase přestávalo bavit. Rád do všeho skákal rovnýma nohama. Bez klobouku, bos, natloukl si nos.
„Hráči to zkouší na tebe, ty na ně… Až tak po půl roce jsem začal vnímat lidi. Zaspinuješ, tedy vhodíš kuličku, bereš sázky a přitom si říkáš, jé, ta paní má pěkný kozy, tenhle chlap má na ruce cartiery, už s hráči třeba i prohodíš nějaký slovo. Můžeš s nima mluvit, já to teď jako manažer kasin od krupiérů vyžaduju. Protože klient tam nepřišel jenom vyhodit peníze. On se přišel pobavit. Krupiér je vlastně barman. Zákazník ti nese penízky na zlatým tácu, tak na něj nesmíš čumět nevraživě. Já vždycky krupiérům říkám: Pořád se usmívej! Když budeš v lese kácet stromy, můžeš se ksichtit, jak chceš. Ale za stolem se musíš usmívat! Svý problémy nech v šatně. Hráč se nepřišel koukat na tvůj nasranej obličej. Ne, že by to vždycky byla pohoda. Když hráč prohrává půl milionu, bodejť by se usmíval. Je to vysoká škola psychologie. Kdyby ses ale usmíval v takovýhle chvíli, tak se nasere, že se mu posmíváš. To spíš musíš nasadit soucítící pohled. Ale ty jsi přece doktor Soucit, to je tvoje parketa, ne?“
Petr měl s kategorií soucitu na svůj věk opravdu dost zkušeností. Už na gymnáziu si chodil přivydělávat do špitálu a vyholoval čekatelky na operační sál. Červenal, bledl, fialověl. Všechno to nebyly jen k zbláznění rozpačité a krásné -náctileté šťávičky s banálními slepými střevy. Vozil pacienty otupělé uspávací injekcí na sál a některé pak vyvážel jinými dveřmi na opačném konci. A noční cesty do márnice nebyly nic moc.
Empatie. Vcítění se. Částečně to doktor musí odbourat. Svléknout konkrétní pacienty, konkrétní případy jak nemocniční plášť v doktorském pokoji. Nechat všechno pověšené na ramínku v areálu nemocnice. Říkali jim, že to je doktorská duševní hygiena. Jinak by se zbláznili.
Ale Levák na přitakání nečekal. Občas opatrně změnil pozici, aby vyhověl stále ještě namlácenému tělu, ale chuť k povídání mu to neubralo:
„Každej to vycítit neumí. To už musí být v člověku. Já to měl. Já poznám, co ten člověk chce slyšet, co je vhodný říct v určitým momentu. Jednou něco kecneš, nějaký bonmot, a všichni se zasmějou, atmosféra se pročistí. Řekneš totéž jindy a dostaneš přes držku. Mě kvůli tomu měli hráči rádi. Jednak jsem měl cit pro to, co říkat, a za druhý jsem byl starší. Cítili ke mně takovou nějakou důvěru, že i když prohrajou, tak je neobírám.
Pak jsem postoupil na místo inspektora. To sedíš na empiru a musíš mít oči jako ostříž. Zase jsem byl v kurzu. Hráči mě chtěli ke stolu, protože když byl nějaký malér a já jsem to rozhod’, tak to bylo důvěryhodnější a akceptovali to spíš, než když to rozhod’ nějakej cucák. Velký hráči mlaďase posílali do prdele: Co ty nám budeš valit do hlavy, řvali na ně… Manažeři mě na velký hry začali sami posílat. A hráči velkýho kalibru už vždycky volali šéfa a říkali: Kde máte toho staršího s fouskama? Dejte mi ho. No, a pak jsem postoupil na pitbosse. To je šéf placu, kterej rozděluje, kdo na který stůl půjde hrát, kde kdo bude inspektorovat, který čipr bude u kterého stolu. Kontroluje každou hodinu stavy u stolu, který stůl jak vyhrává, který prohrává, jak na tom kdo je a každou hodinu to hlásí manažerovi. Ten na placu vlastně ani nemusí být. Může sedět na kamerách nebo u baru popíjet kávičku. Volají ho, až když je nějaký velký průšvih, který pitboss nezvládá. Stoly se kontrolují po hodině, každou hodinu vypisuješ formuláře, kolik peněz šlo dovnitř a kolik šlo ven. U stolu vždycky míváš sto osmdesát, dvě stě tisíc.“
Petr potichu hvízdl. Prachy mu budou chodit rukama. I když nebudou jeho, je to dobrý začátek.
„A jste podle výsledku nějak hodnocenej?“
„To záleží na majiteli. Třeba Angláni chápali, že kdo chce dělat kasino, musí být velkorysý. Kopu peněz nemůžeš čekat po měsíci. Kasino je samozřejmě vymyšlený tak, aby vyhrálo. Kdyby to tak nebylo, už by byly všechny dávno zavřený. Může samozřejmě nastat situace, že první, druhý i třetí měsíc kasino prohraje. Ale další měsíce prostě vyhrává. Ve finále je kasino vždycky v plusu. Já dělal tady v Praze s jedním manažerem z Las Vegas, a ten mi říkal, že když se u nich ve Vegas otvírá kasino, návratnost se počítá až po šesti letech. Drop, tedy ty papírový peníze, který hráči přinesou do kasina ke stolům do pokra, Black Jacka nebo k ruletě, může být třeba pět set tisíc a rezult je, že kasino třeba vyhraje osmdesát tisíc. V Americe, jak říkal, když je poměr zisku k dropu osmnáct procent, to už je krásný. Jenže naši majitelé-zlatokopové by byli nejradši, kdyby byl drop půl milionu a tys byl pět set tisíc plus.“ Levák měl za roky v kasinech zkušenosti snad se všemi majiteli v Česku.
Petr se chytil. Peníze lítaly vzduchem jak motýli.
„Asi je ale dost vysoká režie, ne? Nájmy na těch místech, to musí být balík!“
„Kasino, kam chodí tři hráči denně, se pochopitelně nemůže uživit. Velký kasino, kam jich každej den chodí sto a drop je tam třeba milion, tak když bude rezult dvě stě tisíc krát třicet dní, máš šest milionů. To už je dost slušnej výsledek. Kasino, kde máš denně drop padesát tisíc, to je milion a půl za měsíc a dvacet procent z toho, to už není tak slavný.“
„Ale mně se zdá, že většina kasin zeje prázdnotou! Zdá se mi to, nebo to tak je?“
Kluk z posledního zapadákova se baví o milionech. Peníze šimrají v podbřišku, jako když jemně přesvědčuješ holku, že nejlíp se povídá vleže na zádech.
„Ono to taky funguje jako pračky peněz. Snad všichni tam perou. Jugoši, Rusové, Číňani…“
„Některý kasina jsou v úplnejch vesnicích! Copak to policajty nenapadne?“
„Kolik si myslíš, že policajt bere měsíčně. Každej z nás je nějak úplatnej… Kdybys znal největší majitele! Já jsem u nich dělal. To jsou lidi, který skoro neuměj číst a psát. Poloanalfabeti. Ale jsou to hráči. Někteří před tím krotili medvědy v cirkuse, vekslovali, pásli kurvy. Ale ne poctivě jako já! Podvodníci. Strašný. Jsou často hloupí, ale mají čuch na prachy. Nebojí se. Jeden můj šéf říkal, že když otvíral kasino na Václaváku, chodil se dvěma pistolema a byl připravenej při prvním ohrožení hned vystřelit.“
Levák se usmál a v gepardích očích mu hořely prskavky.
„Když jsi věděl, jak na něj, dalo se s ním vyjít. Ale měl pod sebou ještě nějakýho svýho právníka, a to byla obrsvině. A obrkřivák! Bývalý poslanec. Z toho měli všichni strach. Jen na výplatách nás okrádal ročně o statisíce. Ale běž si někam stěžovat. Majitel by tě zabil, že ho otravuješ blbostma. Potápěl se polovinu roku někde v Karibiku a uměl zařídit, že když by tě vyhodil, necvrnkl by sis nikde. To ti garantuju.“
„Ale copak vy nemáte ten tah na peníze, jak říkáte?“ Petr přejel hlavou po obýváku, kde peníze kvetly hlava nehlava.
Levák poklonu pochopil, ale zvážněl. „Aby sis dneska moh’ otevřít kasino, musíš mít polštář pod hlavou opravdu pořádně vycpanej. Kdysi stačilo, aby sis v začátku pronajal pár hracích automatů. Pak další a další… A protože i dneska lidi hrajou jak zběsilí a nejen v Praze, je to pořád velký ryto. Gambleři jsou pacienti. Hrajou a hrajou, jdou s výplatou tam a za hodinu odcházejí čistí. Já viděl chlápka naházet do automatu za večer tři sta tisíc. Když už do toho naházel třeba šedesát, tak mu to dalo padesát, byl deset v minusu. Když tam naházel sto dvacet, tak mu to dalo tu stovku. To jsou magoři. Třeba sto tisíc v kovovkách! Pochopíš to?“
Petr hraní o kovovky nechápal. Zatím hraní o peníze nechápal vůbec. Pořád ještě pro něj peníze byly: chleba, máslo, salám, knížky.
Ale Levák toho měl na srdci hodně. Minul se povoláním. Jeho škola Zlatá trefa bude jistě úspěšná…
„Tak jsem tedy dělal inspektora… Toho, co hlídá stůl, zodpovídá za hru, aby krupiér správně vyplácel a lidi nešvindlovali, protože krupiér často nestačí sledovat lidi kolem. Inspektor z té výšky vidí, jestli se tam nepodstrkujou peníze.
No, a nakonec jsem postoupil na pitbosse. Točím lidi. Střídají se po dvaceti minutách, někde po půl hodinách. Někdo hraje a nejde mu to. Když tam bude pořád stejný krupiér, tak ten člověk bude řvát. Ale když je pravidelně střídám, tak řeknu, ne ne, pane, ještě deset minut tady bude, pak půjde pryč. Jsou manažeři, třeba Jugoši, že krupiéra, který hráče obírá, tam nechají třeba hodinu, dvě. Pak ho vystřídá jiný, hodí spin, hodí druhej, vyplatí mu padesát tisíc a už ho vymění znova, jsou jen na to, aby hráče obrali. Ve slušnějších kasinech to bývá pravidelný, jsou na place, pak dvacet minut mají break v restroomu, dají si kafe, mají tam televizi. Točíš je i po čtyřiceti minutách, po hodinách, podle toho, kolik máš krupiérů, kolik stolů ti hraje a tak…“
Petr Leváka už nepřerušoval. Najednou mu došlo, že by mohl jednou být vděčný osudu. Možná, že v tomhle člověku potkal svůj mlejnek na peníze. A do toho mlejnku nepadá gáže. Ta je jen na roztáčení krysího závodu. Do kouzelného mlejnku se sypou kontakty. A Petr se už delší dobu svědomitě připravoval. Utrácel peníze za časopisy s Ksichty. Stával se dobře krmenou databází. Dřív hltal encyklopedie. Teď drby. Věděl, že nikdy nebude znát teorii Všeho. Chtěl přece odedávna jen umět využít síly protivníka. A abys dostal protihráče na pekáč, musels trpělivě komunikovat. Komunikovat tak, abys ho vybízel ke sdělování, ke svěřování, ke zpovědi. Levák mu řekl, jaký je rozdíl mezi celebritou a briketou. Briketa dýl hoří… Celebritami dneška jsou televizní troubiči počasí, politici, vítězové reality show, faráři dneška jsou kadeřníci, maséři, bodyguardi, vizážisti – a krupiéři.
