Půlnoční lov

To se takhle, nic zlého netuše, vydáte za hygienou. Protože  v telce byly OH, vydržela jsem vzhůru skoro do půlnoci. Jinak od sedmi zívám a v deset večer se přes koupelnu přesunu do postele. Tentokrát jsem vydržela kvůli našemu Bauerovi, ale když mi došlo, že moje fandění mu nikterak nepomáhá, přestala jsem zvedat padající víčka.

Vlezla jsem do vany a pustila vodu. Byla příjemně vlahá. Zvuk vodního proudu nějak popudil dalšího obyvatele koupelny, obyvatele, který tam, podle mého mínění, neměl co dělat. Myšička vyrazila zpod automatické pračky a začala zběsile pobíhat kolem okachlíčkované stěny. Já v duchu doufala, že ta velice čilá potvora nedostane chuť na společnou sprchu. Ona zatím hledala, kde nechal tesař díru. Nenechal.

Kájó,“ ječela jsem naprosto propadlá zoufalství. Myška přidala na rychlosti. Můj hlas jí vůbec nedělal dobře. Mně zase nedělala dobře přítomnost tak odporného a vskutku rychlého hlodavečka.

Neslyšena člověkem, kterého jsem chtěla popžádat o pomoc, opustila jsem vanu a vydala se do obýváku. Televize nadále informovala o snažení našeho olympionika. Sdělení o koupelnovém nadělení se setkalo s patřičnou odezvou. Něco musela pochopit i Bufča. Vyrazila jako první. Ona je totiž snaživá a myšky ji zajímají skoro stejně jako krtci nebo ježci. V létě na ně číhá venku, v zimě pod psacím stolem, protože tam se jí číhá líp. Nějak nechce pochopit, že krtci a ježci nespolupracujou a neusadí se v teple našeho domova.

Bufinko, myšička,“ lákal ji páníček zcela zbytečně, protože naší hrdince bylo jasné, že ji čeká zábava.

Já moudře zůstala venku. Pečlivě zavřené dveře neměly pustit vetřelce z pasti. V koupelně probíhalo stěhování nábytku.

A nespletla ses?“ Páníček myšičku neviděl.

Uraženě jsem sebrala sílu a odvahu. Do koupelny jsem se, kupodivu, vešla. „Pusť vodu do vany.“ Rada zůstala vyřčena do prázdna. Co může ženská vědět o lovení čehokoli. Lovcem býval už od pravěku chlap.

Nejdřív byla různě nakláněna automatka. Bufča se snažila vlézt pod ni celá, ale zadní část a ocásek vykukovaly. Bufča je totiž psí kříženec, velký asi jako přerostlejší jezevčík. Pod válcovitým trupem vykukují vyjímečně hubené nohy a umělecký dojem zakončuje výmluvně se vrtící ocas. Vše je doplněno hustou, místy v protisměru rostoucí srstí. Barva je hnědo – černo- zrzavá, taková, no… kočičí. Oči má Bufinka inteligentní, tmavé a korálkové. Kouká na mě a já vím, že rozumí všemu, co jí říkám.

Skandovala jsem hesla jako “pozor na Bufinku,” a “ nakloň to na druhou stranu,” což sice nepřiblížilo cíl, avšak akčnost situace narůstala. Troufla bych si i poskakovat, avšak v prostoru, kam se za normálních okolností vejde jeden normálně rostlý člověk, to dost dobře nešlo.

Když se zvolený postup neosvědčil, došlo – konečně – na můj návrh. Povedlo se. Myška, která pravděpodobně neměla kladný vztah k hygieně, vyrazila z úkrytu. Bufča nelenila. Byl to poslední výlet toho malého stvoření, protože Bufinka udělala chramst a bylo to.

Bufčo, nežer to!“ Na podlaze ležela odborně zakousnutá myš, taková schoulená a nehybná, až mi jí bylo maličko líto. Kdybych si rychle nepřipomněla, jak je tahle havěť škodlivá, litovala bych ji o trochu víc. Bufinka se projevila jako úspěšný lovec a taky hrdinka, protože zachránila koupelnu. No řekněte, milé dámy, může mít člověk radost z koupání, když ví, že někde blízko je – myš?

Mimochodem, byl to rejsek – to podle špičatého čumáku. Prý to není tak úplně myška, ale já to vidím jinak.

Bufča dostala za odměnu deset deka salámu – aby si spravila chuť. Ale pusu bych jí stejně nedala.

Napsat komentář