Proč někomu tolik vadí posun času o pouhou hodinu

Já si vždycky při změně času musím brát týdenní dovolenou, protože posun o jednu hodinu tak rozkládám po deseti minutách. Pro mne představuje posun času klasický pavlovský “sryv”.
Jaroslav Baštecký, předseda Psychosomatické společnosti

Kolega Jan Hnízdil se mýlí, když staví kolegu Jiřího Šavlíka na pozici zakladatele české psychosomatiky. My jsme totiž s Jirkou z jednoho ročníku a v časech, kdy nám psychosomatické mléko teklo po bradách, už zde byla řada zasloužilých matadorů v čele s Milošem Vojtěchovským a Otou Gregorem, kteří často poloilegálně, často zcela ilegálně, nesli pochodeň učení označovaného tehdy za reakční pavědu. Dlouholetým předsedou posléze vzniklé psychosomatické společnosti byl docent MUDr. Jaroslav Baštecký, (1936-2007), který měl k letnímu času hluboce procítěné nenávistné postoje, ale také jejich následující vysvětlení a zdůvodnění.

Jako přesvědčený odchovanec pavlovské školy vycházel z učení svého gurů, které mu sloužilo jako model pro praktickou aplikaci. Jak je známo, rytmus lidského organismu těsně koreluje s rytmem světla a tmy, mluvíme o cirkadiánním („okolo dne probíhajícím“) cyklu, v němž sladěně probíhají všechny významné fyziologické děje v našem těle, stejně jako v naší duši a nakoncec i v našem sociálním životě. Rozumná společenství nebazírují na zlozvyku JMC Františka Josefa strašit už v pět ráno; toto uspořádání zadává již nepříznivou výchozí pozici.

Pokud se rytmy dodržují, je to příjemný stav. Jsou mlynáři chlapi, chlapi, když jim mlýny klapy, klapy… ale když jim lýny nechtěj klapat, začnou jako šelmy plakat. A tak je to také trochu s námi, našimi rytma a jejich násilnými změnami. Nicméně teď je nutná exkurse k Pavlovům, abychom v závěru mohli elegantně postavit celou hypotézu.

V roce 1924 byla v Leningradě (dnes opět Petrohrad) povodeň, která zaplavila také ústav vedený laureátem Nobelovy ceny, I.P.Pavlovem. Voda se dostala i do těch částí, kde bydleli jeho pokusní psi, zavření tam bez možnosti úniku, neustále stoupala a nakonec bylo nutné, aby pro záchranu svých životů zvířata plavala. V poslední chvíli je pustil zřízenec na svobodu a všichni psi přežili. Část z nich vykazovala těžké známky stresu, ale část se chovala, jako by se nic nestalo. Někteří psi byli tak otřeseni, že ze svého repertoiru doslova „vymazali“ podmíněné reflexy, které si osvojili v posledních dnech před povodní, jiní naopak nezapoměli nic a také neprojevovali zdaleka tolik jiných reakcí.

To bylo pro Pavlova jednak podnětem k vypracování typologie, ale též inspirací k dalším experimentům, kterými si chtěl ověřit původní hypotézy o odolnosti či naopak malé frustrační toleranci zvířat. Ačkoliv mu šla vláda na ruku, další povodeň mu neobstarala, takže se rozhodl psy vyděsit jinak. První vystoupení bylo ochotnické: koupil si medvědí kožich, navlékl jej na sebe a šel psy strašit. Protože v Rusku nechodí Mikuláš a čert, psi nebyli na příšeru natrénovaní a zpočátku se opravdu báli. Ale psi nejsou tak hloupí, jak si akademici myslí a tak brzy vyčuchali svého pána i pod medvědím kožichem.

Pavlov ale už měl za lubem daleko mazanější plán, jak psy úplně zblbnout a také jej záhy realizoval. Uspořádal pro psy geometrické cvičení a ukazoval jim buď narýsovaný kruh – potom je nakrmil, nebo elipsu – a potom je praštil elektrikou. Tak to cvičil potřebnou dobu a výsledek se dostavil. Když psi uviděli kruh, začali o překot slintat, když elipsu stáhli smutně ocas mezi nohy a čekali na šok. Tím ale jejich trápení nekončilo; jeho trnová koruna měla teprve přijít.

V závěrečné fázi tohoto experimentu začal Pavlov postupně měnit tvar elipsy a čím dál více ji přibližoval kruhu. Když se dopracoval k poměru os 11:10, zvířata nebyla schopna rozlišit, zda se jedná o kruh či elipsu, zda dostanou maso nebo elektrickou ránu. Na tuto situaci reagovala zvířata naprostou panikou, roztřásla se a Pavlov stav označil jako „stržení vyšší nervové činnosti“ (СРЫВ).

Bašteckého hypotéza vychází z předpokladu, že již samo období kolem rovnodennosti je z hlediska informací přicházejícím k našemu hlavnímu časovému oscilátoru (suprachiasmatická jádra) velmi kritické, protože ten nemá jasno, zda se chystá období dlouhého dnu a krátké noci, nebo období s poměrem noci a dne opačným. Tato skutečnost se odráží v běžně známých a po tisíciletí zaznamenávaných klinických problémech: jarní a podzimní deprese, zvýšený výskyt řady psychosomatických onemocnění, typicky vředové choroby. Labilnější oscilátory se nedokážou přizpůsobit a vnitřní rytmy harmonicky řídící funkce organismu se rozpadají. Vzniká chaos projevující se buď jen dyskomfortem (jarní únava), nebo dokonce onemocněním.

A když se oscilátor se situací jakž takž srovná a přizpůsobí rytmu přísunu světla a nástupu tmy, přijde jako šok posun o jednu hodinu, který lze přirovnat k situaci, kdy v pokusu nastavil trýznitel poměr os elipsy 11:10 a systém se hroutí. Tedy u těch citlivějších jedinců. Drsňáci na to nereagují. Ale když je těch labilních na pracovišti pár, dokážou dost ovlivnit rytmus a chod celého kolektivu. Podle mých zkušeností tak na dva týdny.

Dokonce i tak iracionální vláda, jakou je vláda ruská, letos letní čas zrušila, ale my budem nadále poroučet větru, dešti a času. Já v těch dnech hledám útěchu v poezii a utíkám se ke Karlu Havlíčkovi, který (Král Lávra) napsal:

Divili se lidé, mrzela je dost
na tom dobrém králi tato ukrutnost.
VŠAK CO KRÁL CHCE,
ZDRÁVOŤ PRO PODDANÉ,
tak po čase zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Napsat komentář