Pro tebe, tati…

Měla jsem to štěstí, že mé dětství bylo neobyčejné. Tati,  byl  jsi pro mne kamarád, opora, dokonalý, spolehlivý, prostě jedinečný.

Byl jsi chlap s CH. Byls tu, když bolel zub a když bylo smutno a dokázal jsi pohladit i pokárat. Za celý život jsem dostala 3 facky. První za to, že jsem byla drzá na mamku, druhou, že jsem lhala a třetí, že jsem nesplnila úkol a ještě byla drzá. Tyhle tři facky mi stačily.


Raději jsi promlouval do duše, a to tak, že jsem musela být celou dobu „na příjmu“ a ještě odpovídat. Jak já nenáviděla  tahle „kázání“! Nakonec jsem je ještě zdokonalila a aplikovala při výchově synů. Vlastně, vše jsem přebírala od Tebe, bylo to vyzkoušené, a proč vymýšlet něco nového. Ty sám jsi říkal, že vše už tady jednou bylo!

Nezapomenu, jak jsi kvůli mně skočil z okna, protože jsem si to přála, jak jsi bavil mou společnost humornými historkami ze života, jak když jsem jela s Tebou na služebku, se ke mně všichni chovali jako k princezně, protože jsem byla Tvoje dcera a jak jsem neměla tušení, jaký jsi ve světě vážený muž.

Na naše vodní války, kvůli kterým jsme museli vymalovat, aby to mamka nepoznala a jak jsi rozmazloval mé syny a učil je lézt po žebříku a utírat sopel do rukávu. Mezi náma, dva roky mi trvalo je to odnaučit! Protože, to řekl děda!J)

A to Tvoje uzené maso a klobásky, tak to byla báseň, Tvůj pečený chleba, svačinky do práce a kulinářské výtvory.

Na co jsi sáhl, to bylo perfektní. Nikdy nedokážu co Ty, tati, ale budu snažit dodržet Tvá slova „vše co děláš, dělej tak, abys se za to nemusela stydět“.

Vzpomínáš, jak jsem byla nemocná a mamka mi píchala injekce? Jo, ona byla profík, zadek, jak zadek a já řvala bolestí jako tygr. Nemohl jsi se dívat, jak Tvoje holčička trpí a druhou injekci jsi už píchal Ty. Pěkně pomalinku, masíroval jsi okolo vpichu, odpočinek a po nekonečné době, byl obsah stříkačky v mém zadečku a bez bolesti. Nakonec jsi mi píchal všechny injekce. Mamka jen prohlásila, že jsme komedianti. :-))

Jak já nesnášela, když jsi na mne čekával po zábavě třebas i ve tři ráno na konci vesnice, abys mě odvezl domů! Brala jsem to jako potupu. Až při vlastních dětech jsem zjistila, že to nebylo omezování osobní svobody, ale neskutečný strach o mě a také já čekávala s autem na konci vesnice, až půjdou synové domů.. Jojo, táto, opět převzato od Tebe.

Mé první zkušenosti s alkoholem. Přišla jsem jako dělo a podívala jsem se na cestu v parketách a vyšlápla si s tím, že nic nepoznáte. Jen jsem cítila, jak se na mě chodíš celou noc dívat, jestli žiju a ráno byla na stole slepičí polévka a okurky. „Tak jez, Ty náš opilče.“ „Tati, mně je tak zle.“ Od té doby jsem nikdy opilá nebyla a dostala odpor alkoholu, protože mi bylo stydno, Ty jsi přece byl abstinent. Ještě za deset let, když jsem někam šla, jsi za mnou volal : „Drž se osvětlení a kanálů, ty  vedou kolem cesty, ať nezabloudíš“!

Postavil jsi mi domeček a učil mě všechny chlapské práce, abych si poradila.

Vše jsi vyřídil a já si sama malovala plány. „Jsi přece zapráskanej šroubák, to zvládneš a kdo by Ti měl jiný navrhovat dům, než Ty!“ Zase jsem to zvládla, ač to byla pro mne španělská vesnice. Vždy jsi ze mne dostal to nejlepší! Tééda, ale uměl jsi to se mnou.

Vzpomínám, jak jsi dělal podezdívku z kamene a vedle můj syn Ti ukazoval, který „Kannem uu“ ( překlad těžký kámen)se mu líbí a Ty jsi jej tak dlouho usazoval, až byl skvělý. Dodnes syn na baráku ví, které to byly.

Vzpomínáš, na mé začátky za volantem? Jako 18-ti letý spratek jsem dostala řidičák a Ty jsi vlastnil svou milovanou „Kačku“ – T 603? A  vyměnil jsi ji za dva trabanty. Jeden jsi dal mně a ten druhý pro Tebe. Jen si dovedu představit, jak Ti krvácelo srdíčko. Na otázku, proč jsi to udělal jsi řekl: „Miluji Tě víc než svoji Kačku. Ty by ses v ní zabila a na něčem se naučit musíš“. Dal jsi mi klíčky, sedl vedle mě a jedeme. Celou cestu jsi mluvil, do řízení a já, nána pitomá, si myslela, že mi nevěříš a ještě dělala scény, že ať si to auto necháš. Ale Ty s trpělivostí sobě vlastní jsi mě přemlouval, ať nasednu a poslouchám, co říkáš, že se to jednou bude hodit. Říkal jsi mi „můj milý polovodiču“:J) Jak já to nesnášela!

Opět jsi měl pravdu. Tenkrát  jsem jela ráno s dětma na houby a dostala smyk a bylo to opravdu vážné, uslyšela jsem z dálky Tvůj hlas, který mi říkal „neubírej, nepřidávej, nebrzdi, drž volant, nečuč na ty stromy, ale na ty mezery mezi nimi….“ A po té, co jsem zabránila kolizi a třepala se jako ratlík, jsi pokračoval „ a teď nezastavuj a jeď minimálně 5 km, jinak do toho už nesedneš!“ Když jsem dojela domů, stál jsi přede dveřmi a čekal na mě. Jen jsem Ti skočila kolem krku a Ty jsi mě obejmul a řekl: „Já vím.“ „Ale tati, Ty jsi tam byl se mnou.“ „Cítil jsem, že jsi v nebezpečí, ale jsi moje holka šikovná.“ „Tati, omlouvám se, jak jsem byla protivná, když jsi mě učil jezdit.“  „Neomlouvej se, už jsi dozrála a ode dneška jsi můj vodič, končí éra polovodiče.“ A takhle jsem se Ti omlouvala stále, protože vše, co jsi dělal mělo svůj cíl a myslel jsi jen na mé dobro a neodradilo Tě ani, jak jsem byla protivná.

Jo a mé těhotenství! „Tati, co si mám dát? Krupici nebo klobásku?“ „ Tak si dáme oboje.“ Celé jsi to prožíval se mnou a potom jsi říkal, že Ti  po těhotenství s vnukama zůstalo deset kilo! J)

Dokázal jsi vystudovat dvě vysoké školy, k tomu chodit do práce a stavět můj dům. Jak jsi to dělal, nechápu a máš stále můj hluboký obdiv. Celý život jsi mě učil, že kniha je posvátná věc, a že pokud nemám umyté ruce, nemám se na ni ani dívat.

Učil jsi se v obýváku na státnice, klečel jsi u sedačky, na ní skripta. Můj půlroční syn se přibatolil za Tebou a Ty sis ho posadil vedle skript,  on se na Tebe zubil dvěma zoubky,  sedl si na skripta a tam se pokadil. Zastavil se mi dech, přišla jsem o syna! V tom dusném tichu jsem se jala zachraňovat syna a Ty jsi žvatlavým hlásem spustil: „Mirunko, to nemůžeš, to má dědeček půjčené, on  se z toho musí učit, víš?“ A Mirda se jen smál  a tulil se k tobě a to hovínko důkladně rozpatlal všude. Odebrala jsem syna  jala se to uklízet. „Ty tati, tohle, kdybych udělala já, tak by jsi mě zabil.“ Podíval ses na mě, jako bych zrovna spadla z višně a prohlásil :„Ty jsi dcera, ale Mirdásek je vnouček a to nevíš, že v náplni dědečků je vnuky rozmazlovat? Výchova je Tvoje povinnost“. Polkla jsem, sedla na okraj vany a koupala syny v úplném šoku.

Stejně nevím, jak jsi to dělal, že v době normalizace jsi sehnal úplně vše. Od oblečení přes ovoce a maso. A vnukům, to ani nemluvím. Měli horská kola, malé rifličky, potápěcí výstroj, první počítač s hrama, TV ve svém pokoji, vysílačky…

Pamatuješ, jak jsem Ti dávala večeři do velkého talíře a Ty, ač jsi přišel unaven ze stavby, jsi si je posadil oba na klín a krmil jsi je? Jinak by nešli spát.

A naše každoroční cesty na hory den před Štědrým dnem. Procházka lesem, návštěva známých lidiček a domácí uzené u kamaráda přímo z udírny. Ač už jsem byla vdaná a nebydlela s Tebou, tohle byl náš společný den. A dokonce jsem se už nedrala k volantu jako mladá Káča a vychutnávala si jízdu a Tvoji přítomnost a Ty jsi povídal o životě a já opravdu dozrála, protože jsem se těšila, že Tě můžu poslouchat. Dobře jsi mě vychoval, ale občas jsem si pokládala otázku, proč jsi mě nezabil, byla jsem fakt dílo! J)

Jo a vaření! Ty, který jsi nikdy neumyl nádobí, protože jsi měl po saponátu pupínky  jsi začal vařit, ale jak! Synové za mnou přišli a říkali: „Víš, mami, Ty jsi uměla vařit, ale děda je jednička!“ „ Tati, Ty vaříš?“ Odpověděl jsi: „Kdybych se nedovedl postarat o vnuky, co bych to byl za dědu!“ Mělo to své stinné stránky, od té doby, co jsi pekl s mamkou nebylo žádné připálené cukroví na ujídání. Úplně jsi mi tím pokazil radost. Ale napravil jsi to tím, že jsi nás podporoval v kradení z krabic za zády hlídající mamky! J)

A když jsi onemocněl a byl 21dní v komatu a pořád mi doktor říkal, že se to nelepší, já vletěla na ARO, chytla Tě za ruku a začala na Tebe řvát, ať se přestaneš válet, že jsi mi slíbil, že mi pomůžeš po rozvodu na poli, a že nejsem ještě připravená se starat o mamku a babičku a nějaká i sprostá slova padla a najednou se přístroje rozblikaly, doktor mě vyhodil a potom mi řekl: „Vy jste tatínkovi musela vykládat, jak ho milujete, on naskočil.“ „Jo pane, doktore, obávám se, že to moc milující nebylo a skoro každé slovo žalovatelné.“ Asi po dvou letech jsem se Ti omlouvala, že když jsi byl v nemocnici, že jsem na Tebe řvala a byla hnusná, ale že jsem to tak nemyslela že jsem jen byla zoufalá. A Ty jsi se zasmál a řekl: „Já jen čekal, ty sůvo, kdy to z Tebe vyleze. Já Tě tak nesnášel! Mě už nic nebolelo a vše bylo teplounké a příjemné a najednou se mnou třeseš a nadáváš a oni mě poslali zpět. No, jo jsi sůva jedna škaredá“. A mmě vyhrkly slzy a padli jsem si do náruče.

Ale na druhou stranu musíš uznat, že jsme s bráchou byli učenliví, jak jsme Tě dostali, když jsi nechtěl žít a my Ti ustanovili narozeniny  o půl roku dřív a koupili Ti mobil, abys byl na „příjmu“ a vypnuli Ti na něm podsvět. A ty jsi nám 10x denně volal, co jsme Ti koupili za xindl, ale protože jsme věděli, že jsi člověk, který nezná slovo, NEJDE, za pár dní jsi to zvládl. Seděli jsme v kuchyni a já říkala bráchovi: „Tak už mu to zapni.“ Zůstal jsi úplně omráčený a dojatý, když jsem Ti řekla, že jsme potřebovali, abys měl nějakého nepřítele a nemyslel na nemoc. A že mohl být ještě rád, protože já jsem ještě navrhovala, nechat Ti návod jen v angličtině! „Děcka, vy mě máte tak rádi?“ „Nééé, nesnášíme Tě.“ A opět jsme se objali a Tys byl zase ten bojovník a chlap s CH.

To jsi nečekal, že jsme takový žáčci, že nachytáme i učitele, co?

A i když  jsi se  už nemohl hýbat a já Tě umývala a oblékala, což bylo určitě pro Tebe velice potupné, neztratil jsi humor. Jo, mluvím o našem prvním holení. Viděl jsi, jak jsem nervózní a tak jsem začali přemýšlet o alternativách. Třebas ohněm, nožem, jen nevím, proč jsi zamítl můj depilační stroj Braun, co mám na nohy, byl by jsi jako indián, už by nerostly! J) Nakonec jsme zvolili klasiku a já Tě tou štětkou natřela, jako futro od dveří.

Nechechtej se, budeš jako opelichané kuře. Ale podruhé už to šlo, ne? J) A jak jsi nemohl vyjít do schodů a já zavolala syna, co má sílu jako tank a on Tě uchopil  hups a byl jsi nahoře. Jen jsi to potom komentoval slovy: „To bylo, jakoby mě drapnul jeřáb.“

A Tvůj poslední husarský kousek. Ač jsi už nemohl chodit, donutil jsi mě, abych si sama šla koupit auto, opět svým stylem, že jsem se naštvala a jednoho dne koupila Ebonytka jako rohlík v krámu. Jen je škoda, že jsi se už nestačil v něm svézt. Líbil by se Ti, tati, sedačky vysoké, že by se Ti dobře nasedalo i vysedalo, klima a vozík se vleze Tvůj i mamčin. Tohle byl Tvůj poslední dárek, děkuji.

Celý život jsi mě připravoval na to, abych zvládla, až budu na vše sama. Ale na jedno jsi zapomněl, jak moc mi bude chybět Tvoje pohlazení, Tvoje pusa na dobrou noc, Tvé rady a hlavně Tvá přítomnost.  Moc mi chybíš, tati.

Víš, co říkají Tví přátelé? Že jsi neodešel, že jsi zůstal ve mně i Tvůj smysl pro humor . Pokud tomu takto je, je mi ctí, tati.

Jsi tam, odkud není návratu, už Tě nic nebolí a doufám, že jsi šťastný.

Už Tě nechám jít, neboj, zvládnu to, jen mi prosím ohlídej syny a když uvidíš, že dělám blbosti, nějak mě upozorni, ano?
Děkuji Ti za vše a věz, že jsem Tě vždy milovala, miluji a milovat budu.
S Bohem, tati..

Maya

Naposled Tě škrabkám na zádech, dávám Ti na ně pusu a říkám „ dobrý!“ A Ty na to „dobrý, neznamená, že je hotovo!“

Tvoje dcera.

Komentáře

  1. poletucha napsal(a)

    Až se mi tají dech, Mayo. Krásné svědectví o krásném člověku. Díky za ně – a nějak nevím, co dodat. Tisknu ti ruku…

  2. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Milá Mayo, v únoru to byl rok, co mi odešla maminka, mám pocit, že je tu pořád se mnou.. a třeba to není jen pocit..

  3. Peggy napsal(a)

    Mayo, ty víš, že jsi svými upřímnými slovy a nikdy nemizející, bolavou vzpomínkou, zasála mnoho z nás. Já jen závidím, že jsi měla to štěstí, že ti tátá uměl dát sebe, naprosto celýho..O tom to totiž je,nebát se dávat lásku a pokud to umí dávat naplno chlap svým dětem, nikdy vlastně neodchází, pořád je , v tolika chvílích dní, dál s nimi. Měj hezký dny

  4. maya napsal(a)

    Poletucho,Ivet,Peggy a Lipko,
    dámy, moc děkuji a je mi ctí, že vás znám. Jo, bolí to, pořád to bolí, ale jsem už velká holka a musím si poradit sama a táta věděl, že to zvládnu, proto mě na tento okamžik systematicky připravoval.
    Mějte jen krásné dny. Já fakt teď nestíhám a omlouvám se za svou nepřítomnost, ale bude líp! :-))

  5. Eliska napsal(a)

    Mayo , s dovolením se ještě já vracím k vašemu článku, neodpovědět na tak nádherné vyznání by byl hřích. Já jen mohu tiše závidět a představovat si vaše rozhovory s otcem , vaše povídání před spaním a v době vaších dětských nemocí , určitě vysedával na posteli a držel vás za ruku. Když jsem byla malá tak jsem o takovém tatínkovi jen snila,,,,,, nosil kostkovou košili , manžestráky a kšandy, ty by můj táta určitě měl a já bych mu za ně tahala a on by se na oko zlobil. Vždy jsem si představovala jak na mne doma čeká a ptá se , co bylo nového ve škole ???? Vtanečních nezávidět první tanec s otcem , který pyšně vede svou dceru…… Jo myslela jsem že tyhle stavy mám už vyřešený , ale bohužel jak je vidět bylo to moc silné a bolí to stále. člověk musí vědět a hlavně dítě , že je tu někdo komu na něm záleží , bojí se o něj a miluje ho….

    můj otec byl alkoholik , kterému víc záleželo na flašce než na dětech a od toho co odvíjel celý náš život…….Já nepiji , nekouřím , vím co tento fenomén dokáže udělat z člověka. Přeji vám vaše vzpomínání a děkuji za to že se s tím umíte podělit. Eli

    • maya napsal(a)

      Eliško, Děkuji za nádherný komentář. Zase mi tečou slzy. Jo, táta nosil kšandy, protože každý gentlemann je má nosit. Kupovala jsem mu je s láskou a on se chlubil, že je má od dcery. A také kravaty, měl jich celou sbírku a uměl neuvěřitelné množství uzlů.
      I když jsem měla takového tátu, svým synům jsem jej nedopřála. Jejich biologický otec byl agresivní alkoholik a připravil nám peklo na zemi, ale to už je pryč a doufám i odpuštěno. Jejich děda se snažil jim vše vynahradit. Ale když jsem měla období, kdy jsem se musela stát hlavou rodiny, začala jsem nosit oblek, bílou košili a kravaty s nádhernými uzly od táty. Musela potlačit svou ženskost a stát se silnou a na venek odolnou. Táta mi to nevymlouval, jen čekal…když jsem si koupila po mnoha letech šaty, byl nadšením bez sebe! Také jsem vyměnila černou a bílou za pastelové barvy a to už věděl, že jeho holka vyhrála. Byl na mě moc hrdý a já to věděla. I když jsem nikdy nedokázala nic světoborného. Byl hrdý na to, jaký jsem člověk. Nedávno mě potkal jeho kamarád a řekl : ” téda, ty jsi celej táta, on neodešel, on je v tobě”. A na to jsme zase hrdá já.
      Ale mezi námi, někdy bych fakt chtěla být tou křehounkou ženou, o kterou je pečováno.:-))
      Přeji jen sluníčkové dny.

  6. Mirdulis napsal(a)

    Panebože – to je náderné čtení! A v dnešní “okoralé” době přímo balzám na duši, kompas, který ukazuje, že mezi lidmi přece má a musí exitovat něco tak slunečného i tajuplného, jako láska a vděčnost… Tohle počtení mi bude asi jakýmsi záchranným kruhem, kdykoliv se začnu topit v trochu bahnitých vodách pochybností o stavu lidskosti dnes či zítra. Slova díků jsou asi trochu slabá… To co cítím v srdci se stejně nedá popsat, ale musím konstatovat, že něco tak hluboce lidského a přitom bez sentimentu, jsem už dlouho, dlouho nečetl… Skláním se a přiznávám, že i tak trochu závidím těm, kteří žijí ve vaší blízkosti. Věřím, že si toho váží. Děkuji moc !

  7. anna napsal(a)

    Mirdulisi, já myslím, že i ve vaší blízkosti musí být lidem dobře. Ráda čtu vaše příspěvky, potěším se s nimi. Asi nevyjádřím přesně, co cítím, ale je mi u nich, dá-li se to tak správně česky říct, uklidněně, vyrovnaně. Jsem moc ráda, že jste sem přišel.

  8. Jan Krůta napsal(a)

    Milí Brejlíci,
    tohle je náplast na všechno moje šílení, nestíhání, nikdy nekončíčí poklus. Vaše příběhy, které nejsou vycucané z prstu, Vaše na dřeň upřímné komentáře, to je největší odměna, kterou mi můžete za nikdy nekončící práci kolem Brejlí dopřát. Jen díky Vám vycházejí Brejle 365x v roce s šesti novými příspěvky denně (v redakcích takhle velkých portálů pracují desítky lidí)! Rád bych Vám poděkoval. Bohužel, už mi nezbývá čas, abych se věnoval internetovému marketingu a vzhledem k tomu, že dělám Brejle jen pro Vás, jako koníčka ve volném čase, nemohu sehnat žádného marketingového nadšence, který by také “jen tak” Brejlím pomohl sehnat nějakého investora nebo sponzora. Kdyby Vás cokoliv napadlo nebo někdo z Vás byl takový schopný člověk, který by dokázal pomoci, dejte mi vědět.
    Nicméně bylo by fajn, kdybyste doporučili portál http://www.brejle.net dalším přátelům, kamarádům a známým. Nových čtenářů přibývá pomalu, nabídka na netu je prostě obrovská. Potřebujeme o sobě dát víc vědět. Ale jakákoliv reklama a každé vylepšení Brejlí stojí spoustu peněz. Vítám jakýkoliv nápad, jakoukoliv pomoc a těším se na Vaše další články a komentáře, rady a připomínky.
    Díky! Krásný víkend!

  9. Mirdulis napsal(a)

    Já nevím, možná je to jen potřeštěný nápad nebo u bývalého nakladatelského redaktora nemoc z povolání, ale napadlo mě, že kdysi (a snad až do dnes) úspěšný pořad v TV “Občanské judo” a jeho tvůrci neváhali vydat ty nejúspěšnější kauzy knižně. A mělo to zřejmý úspěch. A v Brejlích je hodně poutavých, poučných i zábavných příběhů. Kdyby se z nich vybralo a uspořádalo se to do knížečky (knížeček), možná by to bylo úspěšné. Ale jak říkám, je to jen takový nápad u kterého jsem ani nedomyslel možné a dokonce pravděpodobné překážky…

  10. Jan Krůta napsal(a)

    Milý Mirdulisi, nápad je to skvělý! Ale jeho realizace má opravdu hodně háčků… Před začátkem Brejlí jsem počítal s jakýmisi ročenkami Brejlí, jednoduchými knížečkami na památku pro autory. Jenomže když si uvědomíte, že by žádná distribuce takovou knížečku na běžný trh nepřijala, jak její vydání zaplatit? Museli bychom najít sponzora, protože prodejem mezi sebou bychom finanční náklady určitě nepokryli.

  11. Mirdulis napsal(a)

    Milý příteli Jene – před cca třemi týdnu jsem dokončil redakci sbírky poezie pana Zbyňka Zlesáka. Je to již jeho čtvrtá sbírka na které jsem redakčně pracoval. Tři předchozí mu již vyšly, a tak se s ním pokusím kontaktovat a vypátrat evntl. co a jak se kolem toho točí. A pokud je vydal vlastním nákladem, pak kde a kolik to stálo. No a pak se uvidí. Zdravím!

  12. Peggy napsal(a)

    Mě ten Mirdulisův nápad nadchl, jen si uvědomuji, že je naprosto nesnadný ho uskutečnit, za vším jsou peníze. Ale miluji každý nápad, jsem od hlavy až k patě fantasta, a tak mě napadlo, že by bylo ještě lepší, vydávat čtvrtletník, nebo snad měsíčník? Jen nevím, jak se vypořádat s tím, že by v něm bylo už něco starý..:-) Napadlo mě totiž, že pro starší a starý, není žádný čtení, žádnej časopis, který by si s chutí koupili a přečetli. Všechny časáky jsou o tom, co se děje v politice, o tom, jak se maj ženský starat o sebe, aby stačily těm mladým(hahahaha, pěkná hovadina a přece jí některá padesátnice a šedesátnice věří, :-)))nebo jak s tím sexem(což je nejvíc dobrý pro babičky v domově důchodců) A podle toho, jak sem dlouho chodím tuším, že spoustě starších chybí hezký psaní, povídání o životě, dodávání laskavýho povzbuzení, že to s námi ještě není špatný a že je tolik hezkých věcí. Přečíst si v klidu nějakou hezkou básničku a tak.. Zná někdo vlastně nějaký časopis pro starší lidi? já ne, já jen vidím starý babky a dědoušky, jak si nosí Blesky a jemu podobný papíry na utření čehosi,o čem se raděj nevyjádřím. Myslím, že tohle je i pro budoucnost, a kdo se toho chytí, nebude na tom zle.Jen té práce, točí se mi hlava, když si to představím.. ale myslím, že by se natom dalo nějaký penízě vydělat.. já vím, jsem naivní, ale moje fantazie serozvíjí, chichi, vidím babičky v DD, jak se ošetřovatelek ptají.. A ky nám přivezete Brejle? a budou číst a smát se, nebo zavzpomínají a nebo ty živější si ještě i snějakým energickým protějškem i rozparádí.. tak jo, já vím, blbost, ale chtělo to nápady,sponzora neznám.. 🙂 hezký den

Napsat komentář