Přípravka na Harvard

Žák není nádoba, která se má naplnit, ale pochodeň, která se má zapálit.“ (Thackeray)

Jsem už dvacet let Pražák, ale výpadovka z Prahy je pro mě tou nejhezčí cestou a nikdy se neopomenu pochlubit, že jsem venkovskej balík. S vnoučaty a dětmi svých spolupracovníků a přátel jsem teď prožíval vstupy do školek a škol. Proto to, co popisuji, je možná zkušenost z velkého města a vy u nás na venkově jen kroutíte hlavami. Ale tak úplně výlučné zkušenosti to asi nebudou…

Je v pořádku, že si dospělí uvědomují hodnotu vzdělání. Je v pořádku, že jim záleží na kvalitě výuky a že se o kvalitu výuky na té které škole bedlivě zajímají. Jenže to má háček. Už víc než dvacet let pracujeme na tom, abychom nebyli všichni stejní.
Za ta léta jsme už hodně různí. Několik příkladů: Parta dětí z jedné třídy začala šikanovat dívenku, kvůli tomu, že její rodiče jsou boháči… Aby otevřel svým dětem cestu k patřičné budoucnosti platí jeden soused za anglickou mateřskou školu desetitisíce měsíčně. Ale prý to musí dělat, protože jak jinak by se děti za pár let nedostaly na Harvard. Jedni rodiče se před přijímačkami dcerky do 3.třídy jazykové školy pokoušeli  podplatit ředitelku.  Jiná maminka se obětuje svému prvňáčkovi a vozí ho autem dvakrát denně přes celou Prahu do soukromé školy, protože mají originální systém výuky.
Jiní rodiče si zjišťují, jestli do školy, kam přejde jejich ratolest nechodí moc cikánů. Na chodbách škol jsem zažil dav druháků klepajícíh se jak ratlíci před ústními přijímačkami na jazykovku… Přijímací testy se bodovaly, aby byla zajištěna objektivita. Tatínek nepřijatého dítěte si vymohl náhled do písemky a zjistil, že se bodující  pedagogové v případě jeho dítěte švihli o deset bodů.
V jiné škole, v době, kdy se tak apeluje na diskrétnost práce s osobními daty, vyvěsili výsledky na školní dveře jako tenisový žebříček. Pěkně jména, body v písemné i ústní části zvlášť a nepřijaté děti odděleny tlustou čarou, aby je hanba co nejvíc fackovala. A nechtějte slyšet rodičovské řeči na školních chodbách v době zápisů a přijímaček. Ale když pak čtete na sportovních stránkách o miliardách a milionech kolem fotbalistů a hokejistů, uvědomujete si, že se i vzdělání pomalu ale jistě mění v show-business.Donedávna se myslelo, že vzdělání našich dětí je závislé na učitelích, školách. Ale není to už taky o tom humbuku a penězích kolem? Asi systému vzdělávání moc nevěříme. On to pořád ještě moc systém není. Po tuhém režimu nastala anarchie a my (mám na mysli nejen rodiče, ale i pedagogy) se z ní probíráme. A ona nervozita a nejistoty z této anarchie pramení. Vzhledem k tomu, že chaos se v demokracii mění jen velmi zvolna, přeji vám, abyste nepřestali za příštím studentem do nového školního roku vstupovali s pevnými nervy. Budete je potřebovat.

Jan Krůta

Napsat komentář