Pomáhá mi tohle toulání městem, s cílem, nebo bez…

 

Dnes se mi nechtělo zase domů, vůbec nevím, co se ve mně děje, nerozumím sobě ani za mák, nevím kam se vydat, abych našla nejvíc sebe.. Nechce se mi nad tím přemýšlet, mám takovou nevyslovenou dohodu, s tím mým pánem Bohem, že přemýšlet nemám, nesmím.

Že mám jen jít, kamkoliv, kde je mi dobře…

Máme dohodu, že když vezme moje bloudění nebezpečný směr, zatáhne mě za rukáv, stáhne zpět.

Dělá to tak často, mnohdy si tyhle bezděčné momenty uvědomuji a i když se mi zdá, že bych je měla napravit, podle svýho rozumu, nechám to tak a zpětně se mi ukáže, že bylo dobře se nebránit. A nechat se vést.

Možná je těžký tomu rozumět, vypadá to zas jen jako další blábol, ale dělám

to tak, byť se to zdá směšné a naivní.

Nemám Boha jako ho možná vidí jiní.

Ten můj je tak nějak divně blízko.

Se mnou.

Ve mně.

Ale jsou chvíle, kdy se i trochu bojím, jestli není všechno jen šálení a jestli ten Bůh se mnou souhlasí, jestli mě třeba záměrně nenechává jít až tam, kam se mi zdá, že ještě smím. Jestli se na mě nevykašle, protože jsem mohla vydat špatným směrem:

neslyšet ho,
nepostřehnout to,
kdy mi napovídá, že dál už ne!

Jela jsem tramvají.

Šla po svých.

Všude byl jen prach bílých vloček.

Na zemi, v parcích, na stromech.

Mezi nebem a zemí ubíhal proud pruhů z krajkoví barevných i zašlých omítek, jaké mohou mít jen pražské ulice.

Střídání dob, otisky v živém organismu, byť se zdá, že některé už nežijí, protože jejich okna jsou slepá, jejich fasády hasnou a uvadají, jako kůže v obličeji zestárlých:
smutné, prázdné a uzavřené před pravdou, která se vznáší nad jejich existencí…

Praha je pro mne nepopsatelný zdroj překvapující krásy.

Jela jsem tramvají a snad proto, že se tak rychle střídají nečekané obrazy.
Z těch je vlastně složený den i vlákna života.

Ta prostá krása úplně obyčejných a nepostřehnutelných okamžiků.

Byla jsem víc uprchlík z tmavýho sklepení, než cestovatel odkudsi a dál…

Vychází nový slunce
v mým nepopsaným kalendáři.

Napsat komentář