Dopíjím ranní kávu a z otevřeného okna se mi po holých ramenou přelévají chladivé vlny, skoro už mrazivého vánku.Měla bych se jít osprchovat,vysvléct konečně noční košili a začít něco pořádného dělat. Bezděky kouknu na kalendář na protější zdi . Říjen! Kalendář je neúprosný . Prázdniny skončily s prvním zářijovým dnem a další léto s nimi . Kolikáté? A bude nějaké příští? Snažím se rozeznat na dálku v kalendáři, rukou dopsané poznámky u datumu dnešního dne. Pošta, živnosťák, napsat přání švagrové k narozeninám..Ježiši! Narozeniny! Vždyť muž má za pár dní narozeniny a já ještě nemám dárek! Průšvih. Tyhle rychlé, hurá akce vůbec nemiluju, a přesto je prožívám se železnou pravidelností. Nevím proč se mi tohle stává, vždyť si všechny významné akce a dny pořád připomínám! Mám je zapsané v každém notýsku, v každém kalendáři a stejně nakonec lítám po obchodech a šmejdím v nich na poslední chvíli a vybírám dárky…
Naskočí mi myšlenka . Bože, kolik že mu to vlastně letos je ? Panebože, kolik let jsme to vlastně už spolu? Nesnáším vzpomínání a snažím se dotěrné vzpomínky zahnat. Nedaří se. Jedna z nich se zachytila drápkem a nejde se jí zbavit. Hlavou mi běží kousky potrhaného, špatně slepeného, černobílého filmu vzpomínek. Najednou si uvědomuji , že všechny ty dávné události a roky, kdy ještě děti byly malé, mám v hlavě uložené jen jako černé a bílé…
Vzpomínky na všechny společné chvíle s dětmi, na naše výlety, na Vánoce. Vzpomínky na věčný strach z mocných, na noční, rozechvělé poslouchání Hlasu Ameriky, celodenní, přiblblé kecy stařeckých , všudypřítomných politiků, z jejichž lží se chtělo skoro zvracet…
Lepili jsme tenkrát měsíce od výplaty k výplatě a když se podařilo ušetřit něco navíc, nebylo ani možné, něco pěkného koupit. O to horší bylo vědomí, že pár kilometrů od nás mohli žít tak, jak nám se nám, mohlo jen zdát. Jako dnes vidím naši obrazovku dvou rakouských kanálů, které jsme měli možnost chytat. Naštěstí ! Jediné spojení s kulturou normálního světa kolem nás. Vybavuji si i pocit radosti a skoro štěstí, když jsme našetřili na džíny z Tuzexu , nebo dovolenou v Bulharsku. Všechno, co šlo jenom trochu okoukat a vyrobit, podle obrázků z nedostupného světa, jsme se po snažili udělat doma sami. Já šila a pletla oblečení pro celou rodinu, vyráběla dárky, zvířátka, panenky hračky a muž vyráběl věci, které jsem coby ženská udělat neuměla. Dodnes si na některé pamatuji. Kam došly všechny ty krámy ? A že jich bylo…! Tehdejší touhy, zapovězená svoboda.
Ručičky hodin odkrojily další kus na ciferníku a já pořád ještě v košili a s prázdným hrnkem od kávy sedím a nečinně koukám na kalendář. Tak tedy říjen… Měla bych se pustit do pořádného uklízení…Najednou všude kolem vidím, pro mne už nepřijatelný nepořádek a chaos.Ve dnech plných rozlitého slunce a barev mi vůbec nevadil, naopak.vS potěšením jsem se po tu dobu, vlastně stala i já jeho součástí . V létě je pro mne totiž všechno méně důležité, než teplo slunečních paprsků a vůně tak dlouho očekávaného letního času. Sama sebe se ptám, proč a jakoby pořád směřuje mé očekávání k pouhým třem měsícům v roce? Proč, když nastane červen, jako bych dorazila teprve do cíle ? Jakoby nastala přesně ta doba, kdy se odehraje to pravé, jisté a tolik očekávané? A najednou se začne zeměkoule točit rychleji a o to víc, všechen čas doslova pádí… A potom, zcela nečekaně zjišťuji, že slunce už tolik nehřeje, tráva už tolik nevoní, noc už nedokáže unést množství sametového hlazení tlumených, vzdálených hlasů a tónů. Všechno se jakoby uzavírá, nepopsatelná otevřenost léta pro mne s pocitem stesku končí..
Odkládám košili, na těle cítím příjemný proud vody ze sprchy, vůni mýdla a šamponu. Odhazuji vlhkou,měkkou osušku a jsem rozhodnuta ještě dnes ignorovat vepsané poznámky v kalendáři i výčitky svědomí, týkající se uklízení. Žádná pošta, žádný živnosťák! Jindy ! Později! .Z police beru krabici od bot a otvírám ji.
Na stůl se sype letošní léto v podobě pohlednic, kamínků, mušliček, dřevíček… Zbytky krásných letošních dovolených, milé kousíčky lásky od dětí z jejich dalekých cest… Nikdy nemám to srdce nechat je schované v krabici. Jsou to poklady, nejvzácnější a nejryzejší vyznání lásky…
Jako za starých časů, vlepuji do rámečků dřívka, mušle, dobarvuji rámečky na pohlednice, na psaníčka. Nepřeberné množství kamínků, škeblí… Co s tím vším? Řeším to květináčky, na které maluji tvary rybiček, připomínajícími mi moře a všechny zbytky do nich potom přesypu. Zapatlaná od lepidla, zapráskaná od barev, zapomínám na okolní svět.
Slovo čas i jídlo ztrácejí svůj význam. Po několika hodinách práce skládám všechny drobnosti konečně na parapet. Tak! A od zítřka budu každé ráno, vítat den svým malým, ulepeným a vybarveným kouskem léta za oknem!
Navzdory šedivým a zamračeným dnům.
Je večer. Muž dojedl rychlou a trochu odbytou večeři. Parapet s kamínky je mu ukradený. Uklízím nádobí. Zítra musím letět na poštu, oběhnout úřady, začít s úklidem. Naposled kouknu k oknu, kde se ve stínu krčí jaksi posmutněle květináčky a kamínky. Nic moc…
Z pokoje slyším bezbřehé, samolibé hlasy politiků, jejich lži, ze kterých se chce zase už zvracet. Voda ve vaně mě jako vždy příjemně uzdravuje. Zavírám oči a uvědomuji si, že začínám zase vidět černobíle. Něco bych s tím měla začít dělat. Asi se zítra zastavím na skok i u očního. Tak nevím, už i na ty ruční práce začínám blbě vidět…
Ach Peggi úplně tě vidím s tím hrnkem kafíčka a těkající pohled z místa na místo. Přemýšlíš co uděla hned , co ještě počká a něco , na co se ani nepodíváš. Já jsem nedávno byla s kamarádkou v uplně cizím bytě a to proto že majitelé byli na dovolené a ona k nim deset dnů denně chodila krmit dvě želvy ,čtyři ptáčky , morče a kočičku. Samozřejmě kytky zalívat. Vzala mne sebou , abych se podívala na ten zvěřinec. NO řeknu vám , zvěřinec byl vlastně celý čtyřpokojový byt. Nadechla jsem se před vstupem a vydechla při odchodu z bytu.Je neuvěřitelné co lidi podřídi zvířatům a nedělá jim to žádné potíže.já miluji zvířata , ale co je moc , toho je příliž.. všude mističky, krmítka, krabice , pytlíky , teraria, knížky a časopisy všude se válející. Mezi tím květiny se suchým i listy , prach a drobečky .Záclony volaly po pračce , okna po ironu a gauče s plolštářky po plácačce na koberce. ty byly samý flek a skvrny. Marně jsem přemýšlela kde mají ty děti koutek na hraní , a místečko , kde píší ukoly.V koupelně to vypadalo jako v komoře , určitě né jako místnost k provádění očisty těla.Měla jsem žízen , ale eklovala se mi i voda z vodovodu. Hrůza , ruce mě svěděly , jak bych si vyhrnula rukávy a dala se do gruntu. Pojď , táhla mne kamarádka pryč. jen kočičku jsem litovala že tam je v tom binci a smradu sama , morče ani želva nebyly ty praví společníci. NO asi mají tito lidé jednodušší život, mají to na Háku. …….. proč se honit ?