Někdy kolem Vánoc přišel e-mailem dotaz, kterou z písniček bych označil za „píseň roku“. A tak jsem si v jedné nestřežené chvíli zalezl do křesla, zavřel oči a snažil se vybavit si všechno, co by stálo za výběr.
Ze všeho nejdřív mě napadla píseň Jany Šteflíčkové o tom, jak zírá ve vietnamské tržnici na mladou prodavačku a připadá jí, že pocházejí z jiných planet: Každej den tu rozprostíráš všecky svoje šmuky, slíbatelný rtěnky, broskvový pičifuky/ Buddha z vikslajvantu směje se jak měsíček na hnoji/ A digitálky ukazujou, kolik je/ v Hanoji. O tomhle tématu se u nás přece ještě nikdo nerozepsal a tržiště jsou plná…
Anebo co kdybych vybral tu baladu od Jiřího Smrže o ukrajinském dělníkovi, který jede v autobuse a přepadne ho téměř nesnesitelný stesk: Lásko, miluji tě strašně, ale nemám to komu říct… Co my víme, jaké to je, dělat nádeníky v tak cizí a nepřátelské zemi, jako je ta naše?
Ale nebyla by vhodnější třeba písnička Dáši Voňkové Ester a Géza o dvou symbolických dětských obětech genocidy, napsaná tak lehounce, jako by jen zavanul větřík: Dnes ty děti vídám/ už jen jako bílé stíny z pláten kin/ když do řady si sedám/ mám trochu sladké sliny/ trochu cítím plyn…
Ale jsou tu i písně aktuálnější. Co třeba ta od Filipa Pýchy, jak v ulici Komenského spadla škola? Zpívá se v ní: Jsem sám učitel a trochu smutno mi je, že pořád neprobíhá žádná změna. Pořád ta modla chodící encyklopedie, jen jiný cifry, jiný data, jiný jména. Je to takový zlý memento, co mi v podvědomí klove: budou to mít snadný, až sem vlítnou radikální muslimové. Přepíšem pár učebnic, jinak se nestane nic. Nebo Petr Nikl a jeho Zdravotní klaun – tragikomický příběh o autorovi písně, který jede do špitálu pobavit zdravotního klauna a bojí se, že to nebude umět.
Anebo co vybrat něco ze sudetské mytologie od Petra Linharta: Hvězdy se dívají do oken světnice/ Pod lesem Boží syn/ Kříž u silnice/ Marie Löwy zdejší vdova/ Místní čarodějka/ Zamyká dveře/ Noc bude tichá svatá velká… Pokud by ta „moje“ píseň roku měla být veselá, musel bych tipovat Má první tanga, o kterých tak šaškovsky a cudně zpívá u klavíru Terezie Palková, nebo poťouchle melancholický příběh Martina Kyšperského o Laďovi Kerndlovi, jenž o přestávce na zaoceánské lodi vypráví, že se nemůže zbavit krtka. Tenhle druh legrace mi strašně vyhovuje…
Zrovna jako Zabili jsme radiátor, tekla z něho horká krev od Jiřího Konvrzka nebo naopak nějaký oduševnělý a vycizelovaný kousek Karla Diepolda: Jen žádný čáry, chce to jen trochu soucitu/ Trochu pokory i sebevědomí/ Zkus tiše poprosit a dočkáme se úsvitu/ Já vážně věřím, že máme svědomí.
Co já vyberu??? Na tisíc střepů rozbitou mám tvář, miláčku, jak ji posbíráš od Jana Jeřábka z alba Tuláci v zrcadlovém sále? Ta by si to také zasloužila. A Michal Bystrov napsal moc dobře píseň o Nezvalovi, a jsou tu i Jiří Dědeček, Karolína Kamberská či Petr Váša…
Asi by nebylo spravedlivé vybrat jen jednu píseň, když jich je kolem nás tolik – dokonale vymyšlených, hlubokých a krásných… Jsou tak různorodé, nelze je srovnávat.
Jediné, co mají společného, je fakt, že je nejspíš nikdy neuslyšíte v rozhlase. Tam se takové písničky nepouštějí. Tam přece vládne hudební průmysl…
Jane Buriane, přepadl mne smutek, přímo chandra. Kde uslyším ty krásné písně o něčem? Vysílá je nějaké celostátní nebo satelitní rádio? Jak se k nim dostanu – já, nepojízdná babča z okresního města?
Poletucho,
zkuste to tady – http://www.osamelipisnickari.cz/clanky/radioplayer.html
Netvrdím, že se Vám to musí líbit. Když jsem to prvně spustil, začalo znít něco vřeštivým hlasem o nějakých zlámaných mrtvolných hnátech nebo něco takového. Tak jsem to zase vypnul. Podobně na mě působí, když v autě (u nás v Beskydech je navíc obecně špatný příjem jakéhokoliv rádia) zapnu jakoukoliv rozhlasovou stanici (až na ČRo 3 a jiné výjimky) a ozve se zásadně “mečení” elektofonické kytary, nějaká rytmika a vzdálené cinkání, evokující mi mobilní vyzvánění. Tak to zase hned vypínám. Dnešní písničky na “osamělýchpísničkářích” byly podstatně více lahodící uchu. Současnou hudební produkci (jak o ní píše autor) neznám. Mám svůj věk, prefruji country šedesátých let – americké i české, mám rád folk Křesťana či Lohonky Žalmana (naše ročníky), měl jsem rád Brontosaury (samostatné Nedvědy už méně), Spirituál kvintet (také nejvíce s Nedvědy, později se Zichem), v současnosti mám rád “chytré” písničky Jarka Nohavici, slovenských “No name”,naproti tomu “Kryštofy”, “Kabáty” a j. moc nemusím (ale můžu). A z rocku Olympic (starší tvorbu), Elán (před bouračkou Jožo Ráže), Queen ještě s Freddy Mercurym. Také traditional jazz – Luis Daniel “Satchmo” Armstrong a Ella Fitzgerald, také Frankie Sinatru můžu,
šmárjajosef, jsem to omylem odkliknul!
kdo kdy slyšel Mr. Acker Bilc a jeho “Stranger On The Shore” http://www.youtube.com/watch?v=Q7jZeXvpyZQ, nemůže jinak, atd. atd.
CD s pícničkami z Balady pro banditu má v mé sbírce také své významné místo. I Suchý se Šlitrem http://www.youtube.com/watch?v=JDRNWry7Dr4 (schválně dávám odkaz na tak starý záznam, protože vyjdřuje autenticky tu dobu)
Nezavrhuju ani český “střední proud” s kořeny v šedesátých letech, ať jsem za hlupáka.
Tož tolik.
A jakkoliv jsou ty písčničky, co o nich píše Jan Burian, pěkné, mohou zvítězit “jen” v anketách znalců. Ne širokých “lidových” vrstev, i kdyby se hrály v rádiu.
PS
A mám-li být zcela upřímný, na toho Suchého se Šlitrem i tak nemají.
Ale je to jen můj názor, a jak už jsem napsal, jsem přece hlupák.
Moc díky. Lexi! Já se z božího dopuštění pohybuju většinou mezi lidmi ještě staršími než jsem sama, mladí jsou daleko, a tak si pouštím doma aspoň rádio, abych nebyla úplně sama. Signál je tu taky ouvej…No a soukromá rádia mají poslouchatelnou hudbu, ale pak tam někdo otevře pusu…jauvajs! Český rozhlas – až na Vltavu – to má obráceně 🙁
Já mám taky moc ráda tu klasiku, co jste tady vyjmenoval, a ta se dá sehnat, člověk ví, na co se ptát. Ale když poslouchám jen svá CD s klasikou, pak pustím rádio s 15 let pořád tím samým popíkem, začnu mít pocit mrtvolného klidu. Copak to je normální, že mi rádio hraje několikrát do týdne tu písničku, na kterou jsme pod bedlivým zrakem vychovatelek tancovali jive na internátních večírcích v roce 1966?!
Ještě jednou díky, teď hrajou docela mile.
Hezký večer, všem co mají rádi nuziku.. Kdybych měla vyjměnovat všechno,co mám ráda, psala bych zase dlouho..Ale z toho, o čem píše pan Burian, tedy související i s odkazem, který vložil Lex, to není nic..Ne proto, že by to z “nějakých ” důvodů nebylo v radiu, ale tahle muzika mě tedy nic moc neříká…Už se ani nepokouším, většině podobných produktů dojít na chuť.. mám své, osvědčené .. nejsem znalec, i tady mi spousta uteklo léty, kdy bylo víc jinýho.. Což mne dnes mrzí, ale nic mi nebrání v tom, do každý hudby se ponořit a nechat ji, aby se mnou dělala to svý.. je to krása, bez muziky neuklízím, nevařím.. někdy si cetou od pračky k lednici i sem tam zavlním ..Paráda, a co víc.. dostávám někdy nádherný věci, jsem jak malý dítě, co žasne a čumí na stromeček na ozdoby, jak se třpytí..Je to nevyčerpatelný pojem..Hudba.. potřebuji ji každej den, jako jídlo, jako všechno nezbytný, bez čeho se nedá žít.. Bohužel, ta naše, kromě toho zmiňovanýho Jarka( dostane mne jednak skladbou, přesně k textu dokonale vybranými, použitými nástroji, smaotným textem..některý hraju dokola a pořád v nich nacházím nový spojitosti, významy..Podobně jako dřív u Kryla.
Jejda, říkala jsem že nebudu a už zase jedu.. tak dobrou, já chtěla jen říct, že bez hudby je život šedivý.. Stejně jako bez lásky 🙂 dobrou noc
Lexi, já už dala to svý, ale nedá mi to.. dodám,…. je toho tolik, co je krásnýho a je to nový, moderní, lidi co umí, jsou úžasní.. no ale to bude asi ve všem, že, jen ta cesta ke všemu se musí hledat.. a je fajn, že mám doma ty mladý, oni mi v tom hodně usnadní, když si jedou zase to svý, tak už se smějí .. Jojo, imitují mě..: To chci!!! No a mám to, fakt..ale nejkrásnější je, když dostanu nádhernou muziku, od toho, kdo má stejnej vkus.. pak už stačí vyhledat celý album, nebo cd..Občas mám puštěný při práci doma Očko, ale mě klipy moc neberou, občas je nějakej dobrej, ale málokdy se mi trefí, já na to nehledím,jen poslouchám, a zas, bez vědomostí.:-) .Stačí mi to, ale koukat na hudbu a současně ji vnímat, to neumím a ani po tom netoužím, obraz mě ruší.. Hezký večer
Jéžiškote, ještě:-)!!!Ale takový Formanův Amadeus, to byl geniální počin!! na tose dákoukat a vnímat současně , myslím, že tady se stal opak, hudba se dostává do srdce a duše právě díky obrazu!! Jeden z mým nejskvělejších a nejvíc dobrých filmů.. Už mlčím..:-)