Zprvu se jmenoval jinak, ale začali jsme mu říkat Ty náš malý uličníku, Největší zlobiteli, Nejstrašnější zvíře od potoka, ale jméno Lotrando mu sedlo nejlépe. Sice ještě slyšel, když jsme na něj volali, na Ptáčka ohniváčka, Áďu a Starého vlka, ale usmíval se i na Lumpíka i Lumpačisko.
Již v porodnici řval na celé kolo, když pocítil hlad či žízeň. Ani sestřičky to s ním nemohly vydržet a hned s ním běžely k mamince, aby s ním něco provedla. Narodil se a hlavu měl dva tři dny jako Egypťánek, zanedlouho se mu obličej však začal zakulacovat a během spánku i spokojeného oddechování jsem v něm viděl svého dědu, který už v nebeských lesích nejméně dvacet let sbírá lišky i pravé křemenáče a na zahradě u zadního domovního štítu zcela podobného tomu vezdejšímu ochutnává hrušky václavky. Ne nadarmo se říká, že mnohé z povahy se dědí „ob koleno“.
Sotvaže se v osmi měsících poprvé postavil, už si nechtěl za živého boha sednout. Jezdil proto ve stoje v kočárku, držel se svého ukurtování a po způsobu římských vozatajů spanile objížděl celou vesnici. Lidé soucitně pokyvovali hlavami a říkali si: „Ten táta je necita, když toho chudáčka ani neposadí.“
Musím však přiznat, že se mnou Cipísek zažíval pravé peklo. Dvakrát jsem ho vyklopil z kočárku, když jsme putovali po cestách i necestách, jako tříletý mi spadl do strže plné kopřiv a šlahounů ostružin, kde tekla močůvka z nedalekého vepřína. Ve čtyřech letech zase jako štika mrštně sklouzl do potoka, na jehož tůních si pouštěl klacíky jako nádherné lodě. A to jsem ještě zapomněl, jak se mi jednou topil v bazénu.
Zanedlouho se mi propadl při jedné podzimní vycházce do stohu plného pšeničné slámy, kam jsem mu neuváženě dovolil nakouknout. A pohroma, jak také jinak, byla na světě. Vytahoval jsem svého milovaného prcka obaleného osinami jak vánoční ozdobu. „Mámě to raději neřekneme, to přece není pro holky!“ zkoušel jsem syna přesvědčit. „Musíme přece mít nějaké tajemství!“ Jak slyšel o něčem, co zavánělo záhadou, horlivě přikyvoval. A tak mezi námi vzniklo pouto. Musel jsem ovšem neustále vymýšlet něco nového. Pár minut po svítání jsme slyšeli trávu růst, ve sněhu hledali stopy Indiánů i divokých laní, v nedalekém lese za morénovým suťoviskem balvanů zase objevili zakletého rytíře Šipkulína. A tak to šlo pořád dokola.
Pětiletý Lotrando, málem bych zapomněl, se jmenuje Štěpánek. Je-li má fantazie občas v koncích, okamžitě se ke mně přitočí, šibalsky na mne mrkne ještě svým bezelstným pohledem. I tu nejmenší lotrovinu povýší na něco úžasného, co mi občas vyrazí dech. Minulý týden, jakmile se vrátil od babičky, se na mne spiklenecky zazubil. Jako pravý loupežník, kterých se v našem polozapomenutém kraji potuluje už jen pomálu. „Mám pro tebe dárek,“ záhadně mi sděloval. Předal mi proužek látky s přišitým velkým knoflíkem. „Vypadá to jako vyznamenání,“ pokoušel jsem se uhádnout, co tím vlastně myslel. „Musíš to nosit!“ zaprosil. Nechápal jsem. „Přece za statečnost.“ Nezmohl jsem se ani na slovo.
Pane Stibore, nádherné čteníčko. 🙂
Okamžitě mi naskakovaly podobné situace, kdy naši malou hlídal manžel 🙂 .
Doufám, že vyznamenání za statečnost statečně nosíte -stejně jako můj kolega -velmi důstojný pán, který dbal na dokonalost oblečení (vše muselo ladit….) a najednou jsme si všimli, že mu pod rukávem saka už pár dní vykukuje umolousaný barevný bavlnkový náramek. Na zvědavé dotazy mladších kolegyň s něžným úsměvem prozradil, že mu ho vyrobila a na ruku uvázala dcerka. No a on jí slíbil, že ho nikdy nesundá.
Krásnou neděli
Emma
Nádherné čtení.
Mí synové lásku otce nezažili. Ten měl rád jen sebe. O to víc jim to vynahrazoval děda. Co ti dokázali vymyslet a jací byli spiklenci! Myslím, že táta si to užíval nejvíc. On totiž tak blbnul i s námi a s vnukama to nějak ještě zdokonalil. A vždy měli společného nepřítele, samozřejmě mě!! Tata také po kufříku a kaspách nosil různé malůvky, talismany a velice rád se s nimi chlubil po služebních cestách.
Škoda, že odcházejí do nebe Ti nepraví.
Děkuji Vám za tento článek, zase se mi oživily všechny jejich lotroviny.:-))