Kniha Otakar Vávra – 100 let

Filmový režisér Otakar Vávra (*28. února 1911) je ikona českého filmu. Neuvěřitelný životopis, neuvěřitelná kinematografická řada, která těžko kdy u nás může mít následovníka. Pro tvůrce knihy osobnost o to zajímavější, čím kontroverznějším filmovým tvůrcem Vávra byl a  je.

Spoluzakládal pražskou FAMU, vyučoval tvůrce československé filmové vlny 60. let. Natočil díla, která patří do zlatého fondu českého filmu (Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice), ale i propagandistické filmy a propadáky velmi poplatné době.

Kvůli filmu opustil studia architektury. Velmi rychle se stal uznávaným režisérem. Své první velké plátno – Filosofskou historii podle románu Aloise Jiráska – natočil v roce 1937. Následovalo dalších dvaačtyřicet celovečerních snímků, ale také několik drobnějších prací.

Kniha Otakar Vávra – 100 let” ukazuje režiséra z různých pohledů a přináší jeho názory na film a na svět, jak se s nimi svěřoval v rozhovorech a článcích dnes už jen těžko dostupných. Na prvních stránkách představuje Vávru oscarový režisér Jiří Menzel nejen jako svého učitele – připomíná Vávrovu režisérskou dráhu a dobu, s níž se musel vyrovnávat. O Otakaru Vávrovi jako o své životní lásce vypráví jeho manželka režisérka Jitka Němcová. V následující kapitole V běhu času kniha uvádí výběr z dobových článků a rozhovorů od roku 1935 do roku 2004. Hodnocením Vávrovy tvorby se zabývají dvě velké studie. První je starší (z roku 1982), text Pavla Taussiga Filmovat a básnit o Vávrově spolupráci s básníkem Františkem Hrubínem, druhou napsal pro tuto knihu filmový publicista Jan Jaroš – jmenuje se Otakar Vávra se zasloužil o film. Miloš Fikejz doplnil knihu úplnou Vávrovou filmografií a souhrnnou bibliografií, pro knihu také vybral velké množství fotografií ze svého archivu a z archivu Otakara Vávry.

Publikace Otakar Vávra – 100 let představuje obsáhlý dokument o tvůrci, jenž svými filmy  výrazně ovlivnil českou kinematografii 20. století. Vydala nakladatelství Millennium Publishing a Novela bohemica.

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Vávra a jeho skvělá a vtipná žena, která oplývá sexapealem i v tomto věku.. Vždycky je to lahůdka, poslouchat v jejím podání jejich příhody, jsou oba skvělí! A pak, taková Romance pro křídlovku, i te´d mi běhá mráz po zádech, některý film se snad s Oskarem minul..Tenhle k nim patří, ale asi by mu Akademie nerozuměla, je tak krásně českej.. Viděla jsem ho v životě po několikátý a vždycky mě dostane..Ale i výkony herců v něm.. nějakse mi jeho měřítkem zdá, že heci už neumí být v dnešních filmech tak naprosto “neherci”, v těch dnešních mám hodně často dojem, že zapoměli sejít z divadelních prken .. Jak to ti slavní, většinou angličtí, nebo američtí současní, dělají..Jak to, že těm našim hercům, většinu nevěřím?Navím..pan Vávra si přeje dožít 104 let, já mu přeji ještě mnohem víc, ale ve zdraví, to je moc důležitý! dík.Trochu mě mrzí, že nikdo z Brejlíků, se pod tímto “zastavením” nezastavil. Hezký den

  2. Helena napsal(a)

    Znovu a znovu,si tady pročítám článek od redakce,ale..,a to se mi vkrádá do mé hlavičky po zakoupení jednoho časopisu v tomto týdnu,kde je věnován velmi obsáhlý článek s názvem “Otakar Vávra se zasloužil…o co všechno?” Teď budu citovat úvod z tohoto časopisu “Žádný jiný náš filmař nenaplnil svůj osud tak racionálně a pragmaticky,jako Otakar Vávra,který sám sebe považuje za člověka systematického,ukázněného,se smyslem dobře kalkulovat.Dodejme:pro vlastní prospěch.”Mám já právo kritizovat anebo naopak chválit člověka,který prošel od první republiky,za okupace,i za komunistů a snad i teď?”Jako závistivý člověk můžu říci:uměl v tom zkrátka chodit”a velmi úspěšně!Třeba jsem se dočetla,jak kopíroval scény do svého filmu “Pohádka máje” z filmu od francouzského tvůrce Duviviera “Její první ples”,a dále Cech panen kutnohorských,kde se upozorňuje na značnou podobnost-nejen v názvu-s velkofilmem Hříšné ženy boomské.Nebo o jeho lidských kvalitách,když v padesátých letech se stal členem kolektivního vedení barrandovských ateliérů a kdy veřejně a mocensky vystoupil proti kolegovi režisérovi Alfrédu Radokovi,který téměř jako jediný po únoru 1948 odolal ideologickému tlaku a nerozhojnil výrobu agitačních a budovatelských škvárů a jak se říká šel,proti Alfrédu Radokovi po krku.Anebo další výňatek z článku,že Otakar Vávra moc toužil natočit konečně barevný film,ale vzácný materiál byl limitován,takže kvůli filmu Nástupu nakonec ostrouhala Pyšná princezna,kterou diváci museli vidět v černobílé podobě…,ano to byla padesátá léta a další..,.Musím ovšem souhlasit s Peggy,že filmy “Romance pro křídlovku”,”Kladivo na Čarodějnice”,či “Filosovská historie”,jsou nádherné.Pro mne osobně i např.husitská trilogie,ráda se podívám na Cech panen kutnohorských,i Dny zrady,Sokolova a Osvobození Prahy a další.Nejsem bůh,abych mohla soudit a říci:měl jste se pane režiséře jinak zachovat? Nejsem svědkem těch událostí,co bylo.Nakonec jenom ty kotoučky filmů zůstávají ve svých krabicích a čekají,která televizní stanice je odvysílá.Takže i já si připojuji ke gratulantům a přeji panu Otakarovi Vávrovi,ještě hodně pevného zdraví,klidu,spokojenosti a ať se mu ještě podaří natočit jeho vysněný film.

  3. Jan Krůta napsal(a)

    O tom článku jsem se doslechl, ale zatím nečetl! Psal jsem ale, že nemohu O.Vávru hodnotit, protože na jeho životopis a jeho hodnocení jsou tu lidi, kteří se historií kinematografie zabývají. Mně šlo obecně o “umění uhýbání”, které pan režisér někde vyslovil.

  4. Helena napsal(a)

    Jde o velmi obsáhlý článek z časopisu INSTINKTU.Ano,Vy jste chtěl připomenout výročí pana Otakara Vávry.A o “umění uhýbání”,tu mám jeden citát “NIKDO Z NÁS NENÍ BEZ HŔÍCHU,JSME LIDÉ,NIKOLIV BOZI” /PETRONIUS/.

  5. lukrecia napsal(a)

    Panu Otakaru Vávrovi bych si taky dovolilla popřát všechno nej a odvažuju se dodat, že jiný filmový klasik nám daroval hlášku, že “nikdo není dokonalý”. Panu režiséru Vávrovi přisoudil Osud život v těžkých časech. Bylo by pro nás velice výchovné se zamyslet nad tím, jak bychom si na místě dnešního oslavence poradili my sami. Já se před tak výraznou osobností můžu jen poklonit. Umělec není proto umělcem, že by měl soudit skutky ostatních, umělec je tím, kým je, protože tvoří. Narvat umělce do divadla, byť i národního a žádat souhlas s politikou momentálně nejmocnější strany, to zvládne kdejaký trouba. Oni totiž umělci mají zájem tvořit, ostatní je jim obvykle fuk. Jak pak chceme hodnotit jejich skutky?

Napsat komentář