Když jsem si přečetl, že jistého lékaře, který poděkoval a chtěl odejít, potom zase nechtěl odejít, ale ředitel nemocnice ho zpátky nevzal, nemohl jsem si nevzpomenout na svůj vlastní příběh.
…
Pracoval jsem jako zpravodaj z České republiky pro jeden zahraniční tiskový koncern. Bylo to v době krátce porevoluční a v době při dělení po rozdělení Československa. Dělo se tolik zajímavých věcí, bylo stále o čem psát. Při troše píle a nápaditosti nebylo těžké stát se nejlepším ze všech zahraničních zpravodajů koncernu. Jen ve slovenském deníku této vydavatelské firmy mi za rok vyšlo skoro tisíc zpráv, komentářů, reportáží, poznámek, fotografií. Slovenští čtenáři byli po zprávách z Česka dychtiví.
Měl jsem skvělý plat, kancelář v centru Prahy, krásnou asistentku a nablýskaný vůz. Proti kolegům z českých novin ráj na zemi. Majitel koncernu mě při návštěvě Prahy zval na večeře a na poradách ve Vídni jsem byl za příklad hrdiny kapitalistické práce. Až jsem totálně zpychnul a zblbnul.
Při jedné z večeří jsem nadmíru požil a dospěl jsem k přesvědčení, že když jsem tak dobrý, měl bych mít ještě lepší plat. Po další vodce mi vyrostla ramena a řekl jsem kapitalistovi: „Buďto mi přidáte, nebo u vás končím a půjdu jinam.“ Ani moc dlouho nepřemýšlel. „Ano, souhlasím!“ řekl klidně a za celý večer se k věci nevrátil. Druhý den ráno seděl v mé kanceláři jeho řidič a slušně mne požádal o klíče od místnosti i od auta a dal mi obálku s odstupným. „Prý jste si o to řekl,“ vysvětlil mi. Odvezl i krásnou asistentku.
Marné byly moje pokusy o zpátečku. Kapitalistu jsem už nikdy neviděl a jeho sekretářka mi řekla, že není o čem mluvit, protože šéf jen respektoval moje rozhodnutí.
…
Ředitel oné nemocnice sice není kapitalista, ale podle mého názoru jednal správně. Dokonce si myslím, že odcházející-neodcházející lékař se ani neměl o návrat pokoušet. Měl přijít, omluvit se řediteli za problémy, které jemu a celé nemocnici způsobil, poděkovat mu za snahu udržet v nemocnici v provozu. Určitě je dobrý ve svém oboru a všude ho rádi vezmou. Třeba v Německu. Nebo skutečně onn a ostatní doktoři jen strašili a ve skutečnosti odejít nechtěli? Třeba proto, že nebylo kam jít a jíst se musí?
(Tím nechci zpochybňovat to, že lékaři jsou skutečně špatně placeni, že ve zdravotnictví je bordel. Uklízečka bytů s nedokončenou základní školou bere za hodinu o dvacku víc, než nemocniční lékař. Ale uklízečky by taky mohly poděkovat a odejít. V Anglii prý jsou ještě lépe placeny.)
Poznámka redakce: Omlouvám se autorovi, že jsem zkráceně použil jeho příběh už v jednom minulém příspěvku. On ho ale vylíčil s takovým půvabem, že jistě nebude na škodu ho nabídnout z pohledu dotyčného. Názorová shoda je jednoznačná.
