O tajemství

    Různá tajemství provázejí lidstvo věky věků. Například takové tajemství slečny Bětky. Nebo návod na Pardubický perník. Tuhle jsem se setkal v jedné chotěbořské hospodě s Lukášovým tajemstvím, což je recept na kuřecí maso. Za tajemství všech tajemství je z hlediska západního esoterismu vyhlášeno tajemství Zlatého květu. Jde o taoistický text, který popisuje cestu k životnímu elixíru.

   Jednoduchou úvahou bychom mohli dojít k závěru, že čím jsou lidé poučenější, vzdělanější, čím mají více informací o sobě a o světě, tím bude záhadných věcí a úkazů ubývat. Zdá se mi, že přímá úměra tu neplatí a že opak je pravdou.

  Z vlastních zkušeností soudím, že každý člověk by měl o své tajemství pečovat, pěkně si ho pěstovat jako vzácnou květinku a zacházet s ním natolik citlivě, aby mu vydrželo co nejdéle.  

  „Až všechno o sobě budeme vědět, nebude proč žít,“ kladla mi na srdce babička a já jí nevěřil. Vzpomněl jsem si na ni nedávno v noci, když spánek nepřicházel.

   Pak mě vyrušily podivné zvuky, a jak už to k ránu bývá, každý šelest a špitnutí prostupovalo prostorem chalupy s děsivou přítomností přízraku, který způsobí v následujícím okamžiku nějakou pohromu.

   Vím, co vás napadá- myška. Ale o myškách tenhle sloupek nebude. I když… Opatrně jsem vstal a přišoural se ke skříni, zvuky totiž vycházely přímo z ní, přesněji řečeno z jejich přihrádek, v nichž ukrývám všelijaké vzácnosti, které mi svého času  vstoupily do života.

   Mám tu pár diplomů z přespoláku u pivovaru, vyvřelinu z Kunětické hory, tenisový míček z finále pardubické juniorky, rezatou brusli, to jsem ještě hrával hokej na Maťáku, a další a další haraburdí…

   Rozsvítil jsem lampičku. I v tak pozdní hodinu jsem začal ty vzácné relikvie vyndávat, dokonce jsem se začetl i do několika dopisů, které jsem před mnoha lety dostal od jedné ženy.  Copak asi dělá? Má manžela, děti, možná vnoučata?

   Zavřel jsem skříň, zhasl lampičku a s představou, že se tím haraburdím co nejdříve proberu, jsem se pokoušel usnout. Šlo mi to dost špatně. Utkvělá myšlenka, že se ve skříni něco děje, mi vyháněla spánek.

   „Stalo se ti něco?“ vyzvídalo mé první já.

   „Měl bys ty krámy vytřídit…“ napovídalo druhé.

   „Je to tvé království, tolik jsi o ně bojoval,“ protestovalo první.

   Co teď, vyčkávat? Konečně přišel den, kdy jsem se odhodlal obsah regálů znovu probrat. Mezi spoustou krásných věcí, medailí, pohlednic a přívěsků jsem objevil pavoučka a ve dřevě několik dírek od červotoče…

   „Dej tam pastičku,“ rozhodlo mé první já.

   „A bude po tajemství,“ smálo se mi druhé.

   „Nebo suché žaludy,“ uvažovalo první.

   Natáhl jsem pastičku a vložil ji do skříně. Od té doby už vnitřnosti skříně nesténaly, nelomozily, ale ani se mnou nelaškovaly. Žádné zvuky, žádné šelesty… Když jsem se náhodou probudil, slyšel jsem jen kroky uplývajícího času. To věčné ticho, které je provází.

   Nakonec jsem pastičku vyndal a s přibývajícími lety už ji tam nedávám. Když mám dobrou náladu, poslouchám a představuji si, co všechno se tam asi odehrává.

   Žiju.

Napsat komentář