O slávě aneb Nemůžete mě s někým seznámit?

Bylo mi asi pětadvacet a šel jsem se svým idolem po Národní třídě. Opravdu jsem ho zbožňoval, skládal totiž písničky, které bych býval taky chtěl skládat, kdybych to uměl. Byl jsem tehdy začínajícím redaktorem v hudebním časopise a s Jiřím Dědečkem jsme občas vylézali na pódium a okoušeli, jak chutná špetka úspěchu u publika i jaké to je, když uděláte vtip a nikdo se mu nesměje.
Můj idol se mnou celý život hovoří s jistým despektem, to se dá pochopit, jenže tenkrát na Národní mě šokoval. V jednom okamžiku se totiž obvyklého suverénního tónu zbavil a řekl:
„Hele, ty seš z tý umělecký rodiny, nemoh bys mě seznámit s někým slavným?“

Tohle mi řekl, chápete? Já tehdy ani nevěděl, že je, jak dodal, z venkova a v Praze skoro nikoho nezná. Vůbec jsem nechápal, co po mně chce. Byl jsem totiž natolik šťasten, že se právě ON se mnou teď baví, že bych ho vyměnil za všechny slavné strýčky a tetičky svého dětství. Co to tu blábolí, blesklo mi hlavou, vždyť on je přece ten můj nejslavnější, zrcadlo, zrcadlo, řekni mu to…

V té době jsem uctíval i pár jiných lidí. Nebylo jich moc, ale patřil mezi ně například režisér Michelangelo Antonioni. Jeho film Zvětšenina jsem viděl asi desetkrát a dodnes si vybavuji mnoho scén, které by se daly rozebírat dlouhé hodiny… Herec David Hemmings tam hraje mladého a taky už trochu slavného fotografa, který se zmítá mezi mnoha nejistotami a tajemstvími, mezi nimiž jsme se v té době potáceli i my – myslím tím hlavně spolužáky z gymplu a sebe. V jeho příběhu jsou patřičně zrelativizovány všechny naše tehdejší (a možná i některé dnešní) hodnoty.

Hrdina se například ocitne jako divák na rockovém koncertě. Kapela začne hrát a dav jásá. Basák se odváže, postupně rozmlátí svůj nástroj o velkou reprobednu a nakonec zdemolovaný krk kytary vhodí do publika. Lidi šílejí, začne strkanice a rvačka o kus toho zbožňovaného předmětu. Nakonec jej ukořistí náš hrdina, pro kterého, jak se zdá, celá věc nabude nejvyšší důležitosti. Když to trochu přeženu, vypadá to, jako kdyby se rval o život. Scéna končí tím, jak vyběhne na ulici s trofejí v ruce, prohlédne si, co vlastně vybojoval, pak to zklamaně odhodí na chodník a odejde.

Těch několik málo minut filmu bylo pro mne vždycky nejpřesnějším vyjádřením toho, čemu se říká sláva v pop-music, ale i jinde. Srdce se mi sevřelo, když můj imaginární bratr David, představitel hlavní role ze Zvětšeniny, nedávno jako starý muž zemřel…

Jednou, když jsem psal knihu o Chile, jsem byl pozván na oběd do luxusní restaurace ve čtvrti Las Condes v Santiagu. Seděl jsem tam s mnou obdivovaným krajanem Milanem Platovským (který by měl být mnohem slavnější, než je, protože jeho život je příkladem šikovnosti, statečnosti a slušnosti) a ještě se dvěma přáteli.

Šel jsem si něco vybrat k „švédskému stolu“ a vtom se dovnitř přihrnuli nějací chlapci v teplákách a vmísili se mezi ostatní – většinou velmi noblesně oblečené – hosty. Jednomu z těch oteplákovaných jsem podal naběračku na salát. Když jsem se vrátil ke stolu, přítel Vít nadšeně zvolal: „Víš, s kým ses právě bavil? Ten chlap v teplákách! To je přece legenda! Brankář Tapia! Tys ho nepoznal?“
„Ne,“ dodal jsem zklamaně. „Nemohli byste mě s ním seznámit? Já tady vlastně nikoho neznám.“

Napsat komentář