O roztržitosti

Když se přesuneme blíž k důchodovému věku, a potom  i ke stáří, sami na sobě hledáme první známky různých, s věkem nastupujících závad. Hodně nám jde o duševní svěžest. Možná i proto sledujeme každičké opomenutí. To, co jsme celé roky vnímali jako poruchy pozornosti, najednou nabývá katastrofických rozměrů. Například:

Mužský uložil vteřinové lepidlo. Udělal dobře. Kdyby ho neuložil, vypotřebovala bych ho na zbytečnosti, anebo rovnou ztratila. Po týdnu došlo na následující konverzaci: „Nevíš, kam jsem dal to lepidlo? Potřebuju něco přilepit.“

„Nevím.“ Byla to pravda, i když existovalo podezření, že jsem do záležitosti nějak zapletená.

Domácnost byla přerovnaná. Jednou, dvakrát, třikrát. Navzdory následnému úklidu jsem už nic nenacházela ani já. Lepidlo v nás vzbudilo dojem, že emigrovalo.

Po týdnu:“To lepidlo mám!“ Na rozradovaného chlapa je úžasný pohled.

Následovala výmluvná pauza. A potom! „Nevíš, co jsem to chtěl přilepit?“ Další týden trvalo, než jsme si vzpomněli, ale věřte nebo ne, já už to zase nevím.

Foto: Fr. Dostál

Napsat komentář