Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu
jsme aktivně usilovali.
Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a
blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.
Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně
odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.
Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost
těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na
komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými
rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.
Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v
západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.
Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s
momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.
Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě
s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.
Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více
než v Londýně nebo v Paříži.
Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala.
Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli
české.
V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho překryje ten další.
Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské
integrace, nestojí korupce za půl slova.
I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.
Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou
lenost.
Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.
Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit
svůj názor.
Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.
Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a
sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.
Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim
unikají.
Svou lenost pak omlouváme filozofií, že “jsou stejně všichni stejní”, případně “tihle
budou ještě horší”.
Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.
Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.
Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje
zemi, která bude jednou jejich.
Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit
jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že
stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých
daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.
Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i
společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i
ostatní strany využívají své zaslepeně loajální “fanoušky”, ochotné jim odpustit
úplně cokoli.
Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých,
nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili
bližší než toho druhého kabát.
Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit”, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.
Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším
zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený”? Jakou
cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?
Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty
velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: “A proč jste s tím tehdy něco
neudělali?” Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.
Emotivně sepsané to, co v této zemi ví prakticky každý. Má to jedinou, drobnou chybičku. Autorka ani v nejmenším nenaznačuje, co s tím. Protože s tím asi nic. Což i ona dobře ví. Protože to je zhruba cílový stav. Už jen evoluce, mírný pokrok v mezích zákona. Nadlouho. Nadlouho?
Evoluce pokud možno furt, drazí revolucionáři krvaví. Děkuji.
NIHIL NOVI
Marxík iljič klema
che
a svět si zase
popláče
a pustí sobě trochu
žilou
když mudrlanti páchnou
silou…..
http://ateo.cz/f/images/m/marxism.jpg
Považuji za dobré a správné, když nám člověk takovéhoto formátu předloží svazek burcujících vět, ba přímo velkých témat. Bylo by docxela pohodlné u každého chtít nabídnuté řešení, protože na co si nepřijdeme sami, to většinou neuděláme. Naopak si najdeme důvody, proč právě tohle řešení ne-eee.
Ona je sice pravda, že na každé prase si někde řezník brousí nůž a vaří se voda, ale tak úplně sama od sebe se ta zabijačka nepřipraví. Takže sehnat hrnce, otop, necky… Přeloženo do srozumitelna: každý svým dílem, svým projevem nesouhlasu – i svým jednáním.
jak se odhalujue korupce? Udáním těch, co se po nich chce úplatek – a přitom by mohli být emteni. Dopředu to něvědí. Kdo na jakékoliv úrovni úplatek nedává? hm…
Paní Sochová,
tomu textu se dá vytknout tisíc a jedna věc. Bez ohledu na to, kdo ho napsal. Velmi snadno, komentářem věty po větě. Mám hlubokou úctu k paní Jiřině Šiklové. To ale neznamená, že jsem tou úctou povinován i ke každému jejímu textu. Tenhle silně připomíná pláč nad rozlitým mlékem. Tak rozlitým, že se nerozlilo najednou při zakopnutí a vyvrácení konvičky, ale tak, že ta konvička stála na polici a dvacet let z ní kapalo. A nenašel se nikdo, kdo by měl zájem tu dírku ve dnu zapájet nebo mlíko přelít do jné nádoby.
Ze všech těch vět a slov si ke komentáři vyberu jen tři, resp. tři okruhy skutečností, ke kterým se váží.
1) autorka píše – “Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. … Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty velké.” (s čímž – u těch malých stran – rád souhlasím, protože to již vícekrát prokázaly).
Mohla by, prosím, autorka naznačit, jaký by v této zemi chtěla politický systém – demokracii založenou na volné soutěži politických stran, jak stanoví naše Ústava (a většina pokrokových ústav ve světě), osvícenou monarchii, diktaturu, anarchii?
A ještě tohle – “si rozparcelovaly”. Ne, ony si nic nerozparcelovaly, ony si jen získaly voliče, který jim přidělují určitý podíl na koláči. Že jsou ty strany “velké” není jejich skutečnou velikostí (počtem členů), ale počtem získaných hlasů. Nikdo neklade nikomu překážky, aby vytvořil velkou stranu (jak se podařilo Miroslavu Kalouskovi zaštítěném Karlem Schwrzenbergem – aniž jejím voličům vadilo, že jde o politické přeběhlíky, že u Karla Schwarzenberga je to už čtvrtá politická strana, na jejíž “vlně” stoupal k funkcím, a počítáme-li i jeho angažmá pro Václava Havla, tak pátá).
2) autorka také píše – “Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou.”
Nesouhlasím s ní. To co napsala, se týká krajů a (dosud) několika velkých měst. V naprosté většině však v “komunálu” jsou úspěšné ty subjekty, které v jejím podání – implicitně – lahodí jejímu vkusu – NEZÁVISLÍ. A znamená to snad, že v těch obcích a městech, které vedou, korupce neexistuje? Ach, svatá prostoto! Ta “nezávislost” není zase ničím jiným, než kašírovaným výtahem k moci.
3) autorka píše “Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály. Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým. Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.”
Myslím si, že tady bychom měli každý mluvit sám za sebe. Její hořekování je typicé právě tím, co sama jakoby pranýřuje, “myčecháčkovstvím”.
Přitom v jejím článku vůbec nezaznělo to, čím to je – a ví to, ne že neví.
Zeptám se Vás: V Japonsku, nebo, aby to nebylo tak daleko, tak třeba na Balkáně dojde k zemětřesení, jsou oběti na životech a lidé potřebují pomoc. Jak se o té události a o těch potřebách dovíte? Ze sdělovacích prostředků. Spoléhat na krajánky jako před pár sty lety by nebylo praktické. A Vy se o těch událostech dovíte to, co Vám ty sdělovací prostředky napíší, řeknou, ukáží. To ony vytvářejí společenské vědomí. Anebo ministr John, Kalousek, premiér Nečas, anebo předseda strany Filip, Bělobrádek, Sobotka, Petr Cibulka, nebo poslanec Paroubek řeknou něco, to nebo ono. Deset a půl milionu lidí této země u toho nebylo. Vy se dovíte jen to, co Vám ta (mienkotvorná – jak s oblibou říká paní Magdaléna Vášáryová, málem primátorka Bratislavy)sdělovadla napíší, řeknou, ukáží. A abyste si jen tak mírnyxtírnyx neudělala “nesprávný” názor, tak Vám to komentátoři a politologové náležitě vysvětlí, co si máte myslet. Naposled třeba WikiLeaks – nejen to, co obsahují ty depeše, ale také co si máte myslet o WikiLeaks samotných.
Paní Sochová, “realitu” nevytváříte Vy, já, sousedé, většina lidí, ba ani politikové. Tu “realitu”, ve které žijeme – byť je to realita virtuální – vytvářejí sdělovací prostředky – a přirozeně lidé v nich a jejich vlastníci, které je používají i k šíření svých názorů a prosazování svých zájmů.
Jsme na stránkách Jana Krůty – četla jste jeho články na margo sdělovacích prostředků? Ne? Najděte si něco. Nebo, prosím – přečtěte si tohle – je to článek z portálu novináře a spisovatele Břetislava Olšera http://olser.cz/2648/jak-se-ruske-deti-uci-pod-vedenim-fsb-kgb-spiclovani%e2%80%a6/
Nebo ještě lépe, čtěte jeho články vůbec.
Možná, že získáte odvahu i k vyslovení kritických názorů na to, co píší jiní autoři, kteří si jinak jako osobnosti zaslouží úctu. Jako ji u mě má paní Jiřina Šiklová.
Ale ten článek – devátá voda z peček.
Řešíme problémy našeho světa – ačkoli není v našich silách něco změnit. Můžeme to rozebírat ze všech světových stran: korupce tady byla a pořád ještě je. Obávám se, že i bude. Sdělovací prostředky nám to připomenou, aby se nám to náhodou nevykouřilo z hlavy. Jinak je většina zpráv “obšlehnutá” z internetu a korupce je stálicí české mediální scény. Máme s ní vlastní zkušenosti. Kdo ne, je šťastlivec a může si gratulovat. Nebude-li korupce, nastroupí jiný strašák. Svět je nespravedlivý a lepší to v dohledné době jistě nebude. Je totiž dobré veřejnost zaměstnat. Když mají chlapi v hospodě co řešit, nekoukají mocným našeho malého světa tolik pod prsty. Lidi se sice pohoršují nad bulvárem, ale kdyby mu nedali prostor, neuživil by se. Je to totéž, jako když se lidi zajímají o politiku. Kdyby neměli politici kde rozvinout svoje nekalé praktiky, a kdyby lidi nebaštili politickou virtuální realitu, vypadal by stav naší společnosti jinak. Jen nevím, jestli líp.