Při studiu materiálů k interview s ředitelem Národního divadla jsem narazil na tenhle 144 let starý výrok:
„Dívám se na skutky našich lidí a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“
Nedá mi to, abych nepřenesl tehdy vyřčená slova do časů mého – našeho života. Kolikrát za tenhle rok mě něco takového napadlo?
Jsem v zahraničí. V Tramtárii. Vysvětluji tu, kde naše zemička vlastně leží. Chlubím se, jak je u nás všechno v poho…
“Ne, u nás už se hodně let neválčí!”
“V obchodech je všechno, co tady u vás!”
“Máme nádhernou Prahu!”
“Naše děti toho vědí víc, než vaše…!
A co dál?
Dívám se na skutky našich lidí – a moje víra v lidstvo? Určitě něco u nás existuje, na co bych v současnosti měl být pyšný… Určitě… Nemohu si vzpomenout…
Prosím, pomozte mi! Jsme hrdý národ… Ale národní obrození je nějak proklatě daleko. Máme být v současnosti na co hrdí? Nejsem nihilista! Poctivě vzpomínám. Který Čech se to letos zapsal do evropské nebo světové historie, abychom na něj a skrze něj snad i trochu na sebe mohli být pyšní? S.O.S. – pomozte mi najít letošní Největší Čechy!
Horečně vzpomínám. Kdo mě letos z Čechl něčím uchvátil. Proč mám v hlavě jen samou špínu a mastnou vodu z nádobí?
Chtělo by to nějakou ročenku a měsíc po měsíci hledat… Vzpomínám na příběhy obyčejných lidí, kteří hrdinsky překonávali handycapy, fotky sportovců… Na co ještě mám vzpomínat?
Na ten konglomerát omezení, na ty omezené, které jsme si sami svobodně zvolili? Kde jsou hrdinové? Kde je někdo z vyvolených, který se vzepře? Tuhle jsem někde četl o maďarském rozhlasovém redaktorovi, který po přijetí neuvěřitelných mediálních restrikcí a státního monopolu na zpravodajství v jeho zemi, místo komentáře v éteru ostentativně minutu mlčel. Je to ten správný protest? Mlčet?
Naše politická scéna je předčasný velký maškarní ples. Lidi dostávají nafackováno. Arogance moci ukazuje bez skrupulí svoji tvář. Hledám hrdiny, kterým se dá věřit. Rád bych věřil panu Michálkovi. Ale je on ten svatý, na kterého jsme čekali? Nezbývá, než doufat, že ho k odhalování špíny vedla snaha po očištění. Že má na rozdíl od jiných z jeho okolí, z našeho okolí, čisté svědomí.
Čemu se v téhle době dá věřit?
Kdysi mi fantasta Stehlík, bývalý majitel Poldi Kladno, ukázal údajně originál seznamu českých novinářů, uvedených na výplatní listině německé ocelářské lobby, najatých na to, aby tehdejší vysoce konkurenční Poldi pomohla potopit. Některé z těch jmen vídám dnes s funkcemi současných šéfredaktorů. Copak vím, co na tom bylo pravdy?
Jsme manipulovatelná amorfní hmota? Plastelína vykutálená do podoby krásné bílé zeměkoule?
Je to zoufalý pocit! Proboha, čemu se dá věřit?
Všechno ostatní je informační a lehce zmanipulovatelná mlha?
Tak kruci, kdo je ten český opravdový člověk?
Obrozenec český – inkoust Jan Neruda tehdy v souvislosti s téměř čtyřicetiletou sbírkou na Národní divadlo napsal:
„Stal se ze mě výběrčí a účetní. Dveře v naší redakci se netrhnou. Nemám čas napsat svůj fejeton, jen zapisuju dary. Deputace květinářek z Ovocného trhu – deset zlatých. Venkovan od Českého Brodu, děda jak pořízek, poslal ho představený zcela malé, chudičké obce – snad ani na mapě není, a vysype z měchuřinky čtyřicet zlatých, každou bankovku ve zvláštním papíru zabalenou. Drotár: podává mi čtyrák. Beru, zapisuju a třese se mi ruka… Pradlena. Právě odevzdala dílo, obdržela mzdu, a obětuje ji celou. Dělník – chtěl si uložit do spořitelny tři zlaté na zlé časy, a přinesl je na Národní. Strávníci z pražského chudobince, jeden slepý, druhý o berlích ho vede. Zřekli se nedělního oběda… Ani jeden pan domácí, ani jedna vystrojená panička. Samí chudáci. Dívám se na jejich skutky a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“
Není to náhoda, že i já jsem letos slyšel a četl ryzí velké příběhy, týkající se jen ´nevelkých´ lidí? Moc mě potěšil kamarád a Nerudův současný kolega, který, ačkoliv má tolik témat z velkého světa ekonomiky, nástrojů současné moci a vysoké politiky. Chce začít psát knihu o pečovatelkách starých a postižených lidí.
U nás na vesnici jsem vídal paní. Už špatně chodila, tak aspoň na kole rozvážela kastrůlky s jídlem pro stařečky. A pečovatelů v mnoha podobách skutečných dobrovolníků existují tisíce. Z výšky provařených mediálních „ksichtů“ nejsou vidět… Nikdo je nesponzoruje, nikdo nemasíruje jejich vystřelující bolesti a ať mají formu či ne, neztrácejí motivaci.
Myslím na kluky fotbalistické, co se kopou za uši a zase mi zní v hlavě ta jednou už citovaná hláška oblíbeného baviče: Na to hovno, co umím, se mám jako prase v žitě…
Sbírám zvonky. Ty opravdové, ze zvonoviny. Mám je zavěšené nad tělesem ústředního topení. Jednou jsem si všiml, že se lehoučce houpou. Dokonce i ty dost velké. Houpou se, ale nikdy ne tak, aby zazvonily.
Jestliže Neruda pod úhlem sbírky na Národní divadlo viděl víru v lidstvo tam, já zatím zůstanu u těch zvonků. Pořád jsme schopni zvonit do tiché noci. Pořád to v nás je.
Nenechme se uhoupat ke klidu, přátelé. Rozhoupejme sami sebe ke skutkům, aby víra v nás samé vstala z hrobu…
Tichá noc, svatá noc…
