Našetřeno na nebe

Přišel mi mail. Měl v předmětu varování: Smutná zpráva…

A začínal větou, která nemusela mít pokračování: „Naše maminka zemřela…“
Jsou lidi, které jste léta potkávali denně. Ahoj – ahoj, nějaké ty všednodenní legrační kecy, fórek sem – fórek tam. Milé úsměvy, vždycky laskavé, ochotné, mandlové oči madony.  Změna zaměstnavatele, přestěhování, občas mail s věčně kolující zábavou – a pozdrav Měj se.
Kdybychom se snad někdy potkali, věta by pokračovala tam, kde tehdy před mnoha lety zůstala nedokončená…

Přišel mi mail. Měl v předmětu varování: Smutná zpráva…
A podepsala ho žena, které jsme kdysi jako malé holce na táboře říkali Apríl. Její dcera…

Milej Apríle. Ne, na pohřeb nepřijedu. Pohřby nevedu. Milý lidi v sobě nenechávám umřít…
Máma měla našetřeno na nebe…

Honza

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Tak to jsou přesně okamžiky, kdy rozum ví, ale to uvnitř moc pláče. Ale ….”Máma měla našetřeno na nebe…..”zatajil se mi dech.
    Klidný zbytek neděle.
    Em

  2. Helena napsal(a)

    Emmo,Vy jste to přesně vyjádřila,stručně a jasně.”Máma měla našetřeno na nebe…,”.Sama,mám rodiče dost v pokročilém věku,kdy už mi taky může přijít,podobná zpráva,se kterou se dokonce svého života nevyrovnám.Ano,rozum to ví,ale ta bolest uvnitř…,.Měl,by někdo z Vás milí dopisovatelé,recepty,jak se s podobnými zprávami,srovnat? Například,když Vám odejdou ze světa kamarádi,příbuzní… atd.,”co vlastně pomáhá v takovýchto věcech,abych se úplně nezbláznila?”

Napsat komentář